87. den Te Araroa: Změna plánu… ; Bypassing Takitimu and Longwood Forest (2927 km)

Probudili jsme se v pět ráno a hodinu řešili letenky 🙈🙈🙈 Z vícero důvodů jsme se rozhodli Zéland opustit o 14 dní dříve, než máme letenky. Přebookování původních letenek přes Singapur – zpáteční letenky jsme museli mít koupené kvůli vízům dopředu – by stálo cca 18 000 Kč a bylo by přes Hong Kong, což v situaci, která teď ve světě panuje, rozhodně nechceme 🙈. Koupili jsme si proto úplně nové letenky přes Katar.

Ráno pršelo, stan jsme sbalili až před půl osmou. Deset kilometrů dlouhá cesta k silnici nám trvala několik hodin, protože jsme na trailu řešili spoustu zařizování, co vyvstalo s tím, že máme nový termín odletu. Bookovali jsme letadlo do Aucklandu, ubytování v Aucklandu atd. Na silnici jsme se proto dostali až v poledne.

Původně jsme odtud měli stopovat pro doplnění zásob jídla na další dny do městečka Te Anau. Když jsme o tom včera přemýšleli, rozhodli jsme se v souvislosti s celkovou situací ve světě a s tím, že máme doma zvíře, které momentálně potřebuje péči 2x denně, naše plány upravit. Mufák potřebuje naši pomoc a i když se o něho stará Tomášova mamka a naše sousedka Terezka – obě jsou naprosto úžasné a obě nám výslovně zakázaly se kvůli králíčkovi vrátit dříve – cítíme se nezodpovědně, že si „užíváme“ a nejsme s ním a ostatní s ním mají tolik práce. To všechno zavdalo příčinu tomu, že si to tu již delší dobu neužíváme tak bezstarostně, jak jsme si užili třeba PCT.

Dalším z důvodů bylo, že prostě nechceme skoro poslední kilometry na Jižním ostrově, který se nám celkově líbil, trávit v bahně. Poslední les je totiž hodně bahnitý, což nám potvrdili už čtyři různí lidi. Bahno nad kotníky až ke kolenům… Myslím, že kdybychom nestrávili tolik dní na Severním ostrově chůzí v bahně, šlo by tohle brát jako zpestření, ale po Severním ostrově to už prostě zažít nechceme 🙈🙈🙈 Na poslední dny tady chceme mít dobré vzpomínky.

Z toho všeho jsme usoudili, že si půjčíme kola, daný úsek objedeme – abychom se přemístili vlastními silami – a ušetřené dny nám umožní dostat se o týden dříve domů.

Na stop do Te Anau jsme měli výjimečně štěstí. Auto nám zastavilo do deseti minut. Starší pár z Dánska měl šest dětí, byli silně věřící a o Bohu s námi diskutovali velice intenzivně. Vysadili nás ve městečku, kam jsme jeli i v domnění, že zde uvidíme alespoň část z fjordů.

Městečko pro nás bylo velikým zklamáním 🙈 Jestli chcete vědět, jak OPRAVDU vypadá blbá nálada, tak se přijeďte podívat sem 🤣🤣🤣 Jakoby město pokrylo nějaké kouzlo. Lidi vypadali, že na něco čekají … Město bylo šedé, lidi chodili bez energie. Měli jsme z toho fakt stísněný pocit. Vážně hodně divné místo!

Ve městě jsme řešili půjčení kol a to jak osobně, tak jsme volali i do dalšího města v okolí. K našemu překvapení jsme narazili na to, že nám žádná půjčovna kol nechtěla kola půjčit. OSLOVILI JSME 5 (!) PŮJČOVEN. Buď nám nechtěli kolo půjčit z důvodu špatného stavu silnice, kde bychom měli jet, nebo řekli, že nemají kapacitu nám kolo dovést na určité místo (a pak zase odvést – ani když jsme jim za to nabízeli peníze!) nebo nám napálili extrémně vysokou částku – 2 kola / 2 lidi / 1 den / doprava kola na určité místo a vyzvednutí = 13 200 Kč (!!!) 😂😂😂

V tomto případě to začalo naší chybou, že jsme do telefonu řekli, že jsme TA hikeři a chceme si půjčit kola a poprosili je, zda by je dovezli do bodu A a my je odevzdáme v bodě B. Dle naší zkušenosti je zde TA hiker ve většině případů vnímavý jako baťůžkář = nemá peníze, lidi se s vámi úplně odmítají bavit. Takže to tu až na výjimky nezmiňujte! Na náš dotaz bylo odpovězeno, že by to bylo drahé a nebudeme na to mít peníze. Když jsme je natlačili, aby řekli cenu, odvětili, že by to bylo 800 dolarů na den. Byla to vyloženě vymyšlená částka, aby to s námi nemuseli řešit… řekli jsme, že jim dáme 400 dolarů – 220 dolarů cena za pronájem kol na den a zbytek za dopravu. To pro ně nebylo vůbec atraktivní… – 6 600 Kč 🙈🙈🙈 Docela nás to zarazilo, když si představíme, že je zde jen o 10% vyšší životní úroveň než v ČR a 400 dolarů asi „nejsou žádné peníze“… 😐

Obecně chápu, že je zde vše dražší – větší poptávka než nabídka, ale je nepříjemné, že zde s vámi občas zachází jako s onucí. Nevím, jestli mají tolik špatných zkušeností s hikery?

Ohledně cen – že je zde tak často zmiňuji. Obecně jde o to, že v USA je vytvořena komunita lidí okolo trailu a ti vás nezištně podporují. Je to tradice a americký způsob uvažování – chtějí být součástí vašeho příběhu. Ujít tolik tisíc kilometrů je pro člověka náročné a pokud má takovou podporu, obrovsky ho to motivuje. V rámci PCT je podpora hikerů standard – hiker není jako běžný turista. Má JINOU pozici. Takto jsme to vnímali my v roce 2017. 50% úspěchu, že jsme dokázali ujít 4500 km, byli lidi okolo trailu. Zde máme jinou zkušenost a proto to tak často zmiňuji. I lidé zde jsou úžasní a pomáhají, ale nefunguje to jako v USA – z mnoha důvodů – je zde málo lidí, trail je mladý, není zde vybudována tradice, komplikovaná situace ohledně pozemků, více uzavřená mentalita atd. A tak zde máme pozici turisty baťůžkáře, kterých zde „otravuje“ hodně, a každý i asi na základě všech lidí žijících po karavanech čeká, že budeme otrapové s minimálním rozpočtem na cestu. Což netvrdím, že u někoho neplatí… A taky nechci, aby to působilo, že máme Bůh ví jaký rozpočet 🙈🙈🙈 Te Araroa se promuje jako trail „první třídy“, „trail snů“, ale jsou to občas jen slova, necítíme zde to zázemí.

Když jsme ani během několika hodin nesehnali kola 🤨🤨🤨, což nás před tím vůbec nenapadlo, že by se mohlo stát, rozhodli jsme se, že daný úsek odstopujeme… stop nám zabral několik hodin. Nejdříve nám zastavil Američan z Washingtonu, který nám řekl, že má v Čechách zámek, jenž jeho rodině před cca 200 lety vzali, pak nás kousek svezl „místňák“ a nakonec jsme hodinu (!) čekali na další stop, než nás svezl Ind. Na Zélandu poznáš v nouzi Inda. Kdykoliv tu máme krizi, zjeví se Ind 🙈🙈🙈

Tenhle nám zastavil v dodávce, kam jsme se na štěstí vtěsnali. Měl přes hlavu kapucu od mikiny, velké brýle a byl zarostlý. Díky mnoha pupínkům na jeho čele jsem si nebyla jistá, jestli „nebere“. Prsty na rukou ale oteklé neměl… No ty bláho. Nasedli jsme k němu do auta a on začal vyprávět, že jede z Queenstownu a že je tam hodně „drugs“ a proto tak vypadá… Cože? Po chvíli jsem se ho znovu ptala, zda je tam fakt hodně „drugs“ a on řekl „tracks“ – jako treků 🙈🙈🙈 Takže jsme si nerozuměli. Aha 🤣😇😇 Pak jsem se ptala na jeho „homeland“ a řekl Indie. Tak v pohodě! Vezl nás 80 km a nakonec z toho byla moc pěkná konverzace. Byl to milej chytrej kluk a líbilo se mi, jak krásně mluvil o Zélandu jako o zemi, co mu dala šanci na lepší život a že si toho váží. Škoda, že takový přístup nemá každý cizinec, kterému cizí země poskytne lepší zázemí 😉😉😉

Ve městě jsme dokoupili zásoby na posledních cca 80 km trailu a pak se šli ubytovat do kempu.

Navštívili jsme už tolik míst a měst, že mi to začalo splývat. Občas se v hotelovém pokoji přistihnu, že přemýšlím, kde vlastně jsem 🤣🤣🤣 Během krátkých a rychlých návštěv měst si připadám jako v počítačové hře – najdi co nejrychleji vše, co potřebuješ. Mezi regály supermarketů chodíme jako roboti 😂

Jsem ráda, že máme stopování za sebou. Je pro mě dost nepříjemné žadonit o svezení. Člověk tady musí jít za hranici své komfortní zóny. Na druhou stranu mu to pomáhá si uvědomit, že když nejde o život, jde fakt o …