2015: GR 11 – Pyreneje (španělská část)

GR11 - Pyreneje

Od Atlantiku do Andory

V létě 2015 jsme se s manželem vydali do španělské části Pyrenejí, kde jsme během 20 dní ušli 500 km. Pyreneje jsou nádherné a všem, kteří se chystáte vydat do téhle část Evropy, jejich návštěvu vřele doporučuji.

Člověku stačí k životu málo

Co jsem se na své cestě naučila?

V horách považuji za nejdůležitější umět perfektně pracovat s psychikou, to znamená naučit se ji 100% ovládat. Dále se musíte naučit, že se v podmínkách, které vám neumožní stravovat se vegansky (nebo jen opravdu s velikým úsilím), budete stravovat jako vegetarián. Hlavní je uvědomit si v to v čas a ne v okamžiku, kdy vaše váha může klesnout pod únosnou hranici a vy nebudete mít dostatek eneregie pokračovat a hlavně si trek vůbec neužijete. Také je důležité mít s sebou léky na bázi pseudoefedrinu (viz. Modafen), protože vám pomohou napnout síly ve chvílích, kdy to opravdu potřebujete (např. jste nemocní, necítíte se dobře a potřebujete sejít z hor do údolí).

Kolik toho stačí člověku k životu?
S lehčím batohem se lépe skáče 🙂
Pyreneje – GR11

 

Plavky? Zbytečná část výbavy

17. 7. 2015
Asi 15 minut po opuštění bytu mi dochází, že jsem si zapomněla plavky a prášek na praní s koloidním stříbrem – na štěstí nic, v čem by se nedalo improvizovat. Díky tomuto okamžiku jsem plavky definitivně vyřadila ze svého Gear Listu.

Vyjíždíme z Prahy směr Barcelona. Let s ČSA probíhá hladce až na 20minutové zpoždění, které nám vzalo naději, že z Barcelony stihneme vlak do Irunu. Na nádraží se ale stejně ukázalo, že vlaky do Irunu jsou až do druhého dne odpoledne beznadějně vyprodané.

Barcelona

Pravidlo číslo 1 – vlakovou jízdenku z Barcelony do Irunu si kupte předem

Z letiště se vydáváme autobusem č. 46 do centra Barcelony. První autobusák nás odmítá vzít, protože nemáme drobné (to si snad dělá…). Kupujeme předraženou vodu na letišti a nastupujeme do dalšího spoje. K našemu překvapení nastupuje hned na další zastávce dvojice Čechů, která se za svými dobrodružstvími vydává podél moře. Vyměníme si pár cestovatelských zkušeností a popřejeme si šťastnou cestu. Autobus nás dovezl na Plaza Espana, odkud pospícháme ještě plní naděje, ze Barcelonu opustíme druhý den ráno (nejsme zrovna městský typy). Na nádraží Barcelo Sante ale zjišťujeme, že je náš vlak vyprodaný až do druhého dne odpoledne. WTF?

Kupujeme jízdenku za 87 Eur na osobu a neplánovaně se vydáváme hledat hotel.

Barcelona – večeře

Ubytování za 47 Eur pro dva bez stravy jsme sehnali hned přes Booking.com. (V tu dobu jsme ještě nevěděli, že „slevy“ na booking.com vlastně nejsou tak výhodné, jak by se mohlo zdát. Dnes přes booking pokoje stále vyhledáváme, ale rezervaci provádíme už na přímo). Pokoj byl opravdu maličký, ale relativně čistý a personál ochotný. Večer jsme strávili procházkou po Barceloně a nákupem plynu, který – jak se o den později ukázalo – byl bohužel zbytečný. Barcelona byla plná miliónů lidí a úzkých uliček lemovaných pestrou škálou obchůdků, jenž nám připomněly, že jsme ani po dvaceti letech ještě nedohnali to, co u nás komunisti zničili. K večeři jsme měli bagetu, avokádo, olivy, pivo a džus (to jsem ještě věřila, že se zvládnu stravovat pouze vegansky, v horách jsem to musela přehodnotit).

Barcelona

V Barceloně nás překvapila absence českých turistů a štíhlé postavy místních obyvatel, které přičítáme vyšší konzumaci ovoce a zeleniny a pohybu – hodně Španělů chodí pěšky nebo jezdí na kole.

Španělé jsou milí, ale pomalí

18. 7. 2015

Druhý den jsme se courali po městě. K pozdní snídani si dali tortily se salsou a hummusem a sojový čoko-nápoj. V Mekáči jsme čekali docela dlouho na kafe. Španělé jsou milí, ale mohli by se sebou hejbnout. Kolem druhé jsme dorazili na nádraží, kde jsme k našemu štěstí objevili odpočinkovou zónu společnosti Renfe Alvia, jenž jsme po předložení jízdenek mohli vyžít. Součástí ceny jízdeny byly kromě moderního klimatizovaného prostoru zadarmo i nápoje a široký výběr pochutin – oříšky, chipsy atd., což  jsme díky obrovským davům a frontám na občerstvení v nádražní hale skutečně ocenili.

Barcelona – čekáme na vlak

Když už nám den čekání přestával vadit, zjistili jsme, že přepravní společnost nedovoluje převážet plyn (Cože??), a tak šla naše bomba za 6 éček do koše.

(Naše cestovní nože na štěstí odhaleny nebyly, to už by nás asi kleplo.)

Vyhození bomby naši cestu na další dva dny zkomplikovalo

Vlak přijel do Irunu s 5minutovým předstihem ve 21:30 hod. Decatlon, kde bylo bombu možné zakoupit a který byl vzdálený asi 4 km od nádraží, zavíral ten den v deset večer a druhý den (neděle) měl zavřeno. Ani pětiminutový náskok nestačil bohužel k tomu, abychom stihli koupit plyn. Tomáš přiběhl do Decatlonu pozdě, což nás definitivně odsoudilo k dalším dnům čekání. Po marném běhu pro plyn nás čekalo ještě marnější hledání ubytování. Všechny pensiony hlásily plný stav nebo nabízely pokoje od 160 Eur výše. Tři hodiny jsme v dešti bloudili městem a ptali se po všech čertech.

Ve dvě ráno jsme nakonec skončili v kempu v sousedním městě a šli konečně spát.

Kemp v Honda stál 16 Eur a mohu ho doporučit. Kemp byl klidný s čistými sprchami, relativně levnějším občerstvením a opravdu milým personálem.

GR11
Čekání na start

19. 7.  2015

Po ujištění, ze jsou v neděli i v Hondě všechny obchody opravdu zavřené, jsme vyrazili alespoň na začátek GR11, kde jsme si na mysu symbolicky smočili ruce v oceánu.

GR11 – START!
GR11 – START!

Honda je velice úpravené a hezké město plné turistů a drahého piva, které stálo v kempu 8 Eur. Za Coca Colu a za 0,2 l piva jsme u pláže platili 4 Eura (to jsem ještě nevěřila, že jsou to oproti Korsice, kam jsem zamířila rok po té, vlastně naprosto skvělé ceny). Odpoledne jsme se rozhodli, ze vsadíme na jistotu (nechtěli jsme vyrazit bez plynu) a přespíme ještě jednu noc v kempu.

Po té, co jsme se zapsali na další noc, jsme v kuchyňce objevili úplně plnou opuštěnou bombu, což byla naprostá BOMBA! Bombu, která nám tak moc zkomplikovala začátek cesty, nám personál kempu dovolil vzít. Náš problém byl VYŘEŠEN!

20. 7.  2015

KONEČNĚ vyrážíme!

Ráno míříme směr Irun a pokračujeme dál po po GR11. Hned za městem je solidní stoupák. Cestou jsme ráno potkali klisny s hříbátky a pak asi 15 dalších koní, kteří nám zkřížili cestu. A také krávy, husy, psy a milé lidi. Oběd jsme si uvařili u kostela, kde jsme našli perfektní závětří.

GR11 – už opravdu vyrážíme 🙂
GR11
GR11

V přehradě, u které kostel stál, se bohužel nedalo koupat. Za to se tam daly dobře větrat stany a spacáky. Večer jsme nad posledním městem, které jsme ten den navštívili, našli perfektní místo s překrásným výhledem do krajiny, kde jsme po setmění postavili stan.

GR11

Náš spot na kopci mezi kapradím byl už předem dobře udupaný.

Válející se kondom na zemi nám odpověděl na otázku proč a při pohledu na překrásný západ slunce jsme se milencům, kteří tam byli před námi, vůbec nedivili.

Ráno zalilo celé údolí do mléčné mlhy a naskytl se nám ještě kouzelnější pohled.

GR11
GR11 – kouzelné ráno

21. 7. 2015

Dalších 30 Km probíhala etapa celkem bez problémů kromě toho, že ve 2. třetině cesty nebyl zdroj vody. Naše krušné chvilky na štěstí ukončila studánka. Během dne nám také pršelo, bouřka se však na štěstí držela opodál. Cestou jsme potkali hodně koní a ovcí. Druhou etapu jsme zakončili ve městě, kde nám na informacích doporučili hostel. Hostel stál sice v odlehlé průmyslové zóně – za to stál pro oba jen 30 Euro a malý Rádler byl pro oba jen za 3,5 Euro.

22. 7. 2015

Následující den nás čekala poslední delší etapa.

Ráno jsme si dali super vydatnou snídani – chipsy se salsou a bagetou a zapíjeli jsme je olivovým olejem, k obědu byl kuskus a k večeři avokádo.

Cesta šla dobře, přestože jsme se skoro celou dobu pohybovali v mracích, takže byla špatná viditelnost. Potěšil nás dostatek vody, i když té bylo na konci dne až příliš.

GR11

Asi v šest večer se rozpršelo tak moc, že jsme zakempili asi 1,5 km před místem, kde měla být chata. Bohužel v ohradě. Nejdříve nám krávy nevadily, ale pak se začaly přibližovat blíž a blíž ke stanu a navíc začala ve velkém útočit klíšťata. Když jsme jich několik našli na sobě i přesto, že jsme byli ve stanu, přesunuli jsme se za vydatného deště z ohrady asi o půl kilometru zpět po trailu, kde jsme promočení postavili znovu stan a konečně usli.

GR11
GR11 – mloci

Noční přesun nám poskytl výhled na několik černožlutých mloků, což bylo jediné plus našeho neplánovaného výletu.

23. 7. 2015

Déšť nám na stan bubnoval až do šesti do rána. Pak i s větrem utichl a my jsme se za doprovodu prvních paprsků slunce vrátili zpátky k ohradě. Za ohradou se asi dvoumetrová cesta zúžila na metr, na kterém bylo nastoupené stádečko krav s telaty a evidentně nám nechtěly uhnout a navíc se rozhodly vydat proti našemu směru. Po několika minutách váhání, jak s krávami, které nešli obejít, naložíme, se na cestě objevila Španělka (což se rovnalo zázraku, protože jsme denně potkávali nanejvýše deset lidí), která nám ukázala, jak s krávami pracovat. A tak se nám je klepáním holí o sebe a pokřikem podařilo hnát kus cesty tak, abychom mohli projít.

GR11

Asi o 1,5 km dál jsme se nasnídali v pohodlí horské chaty, kde nám bodla dvě kafe, pivko a bageta s oliváčem.

Cesta pak ubíhala bez problémů než nastal večer a my jsme v místě, kde bylo na mapě zakreslené ubytování, zjistili, že nemáme kde spát. V malé vesnici jsme se snažili dopídit pomoci v místním baru, což šlo ztuha vzhledem k tomu, že obsluha neuměla anglicky.

GR11 – prima spaní
GR11 – koupelna snů

Nakonec nás jeden z hostů upozornil na to, že se dá spát ve staré nepoužívané tělocvičně u kostela. Cestou ke kostelu jsme ještě zkoušeli štěstí v penziónu, na který jsme narazili, ale měli také plno. Paní majitelka ale byla moc milá, nabízela nám pití a jídlo a poradila, kde ve vesnici najdeme vodu. Také volala do okolního penziónu s tím, ze by nás tam dokonce odvezla, ale i tam měli plno. Ještě jsme zkoušeli najít spot za vesničkou, ale jediné místo, kde by to šlo, bylo plné trnů, takže jsme tam stavění stanu vzdali.

Odehnali jsme toulavého psa a skončili v opuštěné tělocvičně, kde jsme se vyspali ve špíně a mezi (no jak to napsat slušně?) … prostě výkaly psů.

24. 7. 2015

První stovka kilometrů je za námi:)

Ráno jsme si uvařili kafe a snědli pudink a vločkami a vyrazili na krátkou asi 24kilometrovou etapu. Během dne jsme uzobávali jen trailmix a až v kempu jsme si uvařili polévku a dokoupili zásoby jídla.

GR11
GR11

25. 7. 2015

Další den jsme vyrazili v půl deváté. Užili jsme si krásné výhledy, viděli jsme hejno supů a bezproblémovou trasou jsme došli až do krásného historického městečka ze 17. století s parádním kempem (pobyt na jednu noc pro dva lidi stál 16 Euro) Osate v Ochagavía, kde nám ve tři začal obvyklý kolotoč nákupu a přípravy jídla, přípravy vody na druhý den, praní prádla a mytí. V Ochagavía byly dva supermarkety, kde jsme si ráno koupili výborné a levné pečivo.

GR11 – historické městečko
GR11 – pohoda v kempu
GR11

26. 7. 2015

Další den jsme šli asi 20 km do města Isaba s krásnými stylovými domy a pak ještě dalších 12 km do Camping Zuriza. Cesta byla zase pohodová lesem a podél vody i s klasickým stoupáním a klesáním z kopce do kopce. Na závěr nás čekalo prudké stoupání a pak zase mírný slézání a překročení řeky přes kameny. To už jsem toho měla docela dost 🙂 Na cestě jsme viděli už asi pátého mrtvého hada, z toho už druhou zmiji.

Kemp Zuriza nám doporučil jeden kluk z treku jako „very beautiful“ a byl opravdu super. Cena pro dva a stan byla 15 Euro, salát stál 5 Euro. Kemp byl vybavený i malým supermarketem pro doplnění zásob jídla, drogerie a potřebami pro camping. Ve sprchách tekla horká voda. I když se jednalo o kemp s větším množstvím lidí, všichni nocležníci se na velkém prostoru pohodlně rozprostřeli, takže jsme měli i soukromí. Kemp poskytoval krasný výhledy na Pyreneje a u řeky, která tekla hned vedle, byla možnost koupání.

GR11

27. 7. 2015

Snídali jsme kafe a sušenky. Ráno hned za kempem viděli asi 15 kamzíků a také dva sviště.

Odpoledne jsme procházeli údolím s meandry, kde jsme viděli asi 300 – 500 krav s telaty a orla.

Během cesty z kempu jsme narazili na dvě chaty, kde se dalo spát – jedna byla plná střepů, ale druhá s krbem byla hezká. Spali jsme u nádherného jezera, kde nebylo živé duše. Přes den jsme jedli sušenky, olivy, bagetu s olivovým olejem a k večeři jsme si připravili polévku se zbytkem bagety a zajedli jí čokoládou. Počasí nám díky Bohu přálo celý den.

28. 7. 2015

Vstávali jsme do husté mlhy, která se držela celých 8 km, než jsme došli do horského střediska. Cesta v mlze byla dost náročná. Místy jsme šli po kamech a přes několik vodopádů. Hustě mrholilo – prostě hnus, velebnosti! Ve středisku Candanchú byly kavárny a dva supermarkety, kde jsme nakoupili jídlo a udělali si na lavičce oběd.

GR11

Během polední pauzy jsme potkali dva Brity – otce s dcerou, kteří nám říkali, ze chodí i 50 km denně (trochu jsme se s tím naším tempem zastyděli). Britové jeli hodně ultralight – na spaní měli jen vaky. Ze střediska jsme šli údolím k jezeru ve výšce 2 200 m n m.

GR11

Výšlap ale stál za to – takový malý ráj na zemi…

GR11 – ráj na zemi

Pak jsme sešli do dalšího údolí, kde jsme zabloudili a kde jsem se dvakrát vysekala, ale na štěstí to odneslo jen rozbité koleno. Když jsme v podvečer hledali místo na spaní, přelezli jsme plot k vodní nádrží, kde byli ale bohužel mrtví svišti 🙁 a taky tam opravdu hodně foukalo, tak jsme se vrátili zpátky na cestu a hledali dál. Na dalším pontenciálním spotu byly kosti celé mrtvé krávy a hlavně tam opravdu hodně foukalo, takže jsme se rozhodli, že půjdeme ještě další 4 km do horského střediska Formigo, kde jsem si za 45 Euro pronajali hezký apartmán. Ten den jsme šli s přestávkami od 8:30 do 20:30 hodin, proto jsme si udělali totálně relax večer! Vyprali jsme všechny věci, najedli se dosyta a umyli se.

Celou noc jsme se budila a měnila přístroje k nabití v zásuvce – foťák, mobil, steripem, náhradní baterky a akumulátor.

GR11 – apartmán, hurá!

29. 7. 2015

Všechny věci nám přes noc perfektně uschly. Najedli jsme se bagetou a sušenkami, zapili to kafem a džusem a ve 12 hodin vyrazili. Terén cesty do národního parku byl celkem v pohodě, akorát se asi 15 km stoupalo do kopce. Příroda byla hezká, i když nás rušilo poměrně hodně turistů. U jezera jsem si koupili Pepsi za 3 éčka a vyrazili dál zdolat kopec 2 700 m.n.m. Cesta byla zase jen do kopce s jedním broděním řeky. Když jsme si asi v polovině dávali k obědu olivy, olivový olej a bagetu, přeběhli před námi dva svišti.

Druhá polovina cesty byla zase ve znamení stoupání, během kterého se při přelézání hřebene změnila pevná půda pod nohama v klouzající suť. Tím se pro mě přelézání přes hřeben proměnilo v peklo.

S batohem na zádech a zabořená v suti mi podklouzávaly nohy a špatně se mi hledaly výrůstky skal, kterých bych se mohla chytit a pokračovat nahoru. Snažila jsem se na suti udržet, co to šlo. Pode mnou propast a vrchol byl NEKONEČNĚ daleko.

Také se už začalo stmívat a za celý den jsem toho měla nad hlavu. Asi nejhorší zážitek z celého treku. Když se nám konečně podařilo vyšplhat nahoru, sešplhali jsme dolů už jen asi 15 m a dostali se na lepší cestu. Dalších 15 minut jsme šli v silném větru podél hory a jezera, šli přes sníh a kameny a brali vodu z ledovce. U jezera, kde už byl zakempený jeden pár, jsme si vybrali místo v kamenné ohrádce, kterou jsme kvůli brutálnímu větru ještě navýšili. V péřovce a ve spacáku jsme povečeřeli kuskus, polívku a čokoládu.

GR11
GR11

I když podvečer patřil díky neovladatelné suti k nejhorším dnům mého života, večer byl už pohodový a strávený na opravdu pohádkovém místě. Noc byla klidná a vyrušil nás jen nějaký zatoulaný běžec s čelovkou.

30. 7. 2015

Stan byl ráno perfektně suchý, takže se skvěle skládal a nestudil do skřehlých rukou. I když jsme šli od 8:30 do 19:00 hod., ušli jsme za celý den jen asi 25 km. Šli jsme pomalu, protože se jednalo o relativně těžší úsek s velkým převýšením. Cestu tvořily často plotny, kameny, dlouho jsme šli po uzoučké cestičce kolem potrubí s vodou, což bás brzdilo.

Ujít pár kilometrů nám zabralo delý den. I odpoledne vedla cesta přes kameny a byla NEKONEČNÁ…

Nakonec jsme se 5 km před kempem rozhodli, že to dojdeme, i když Tomáš začal trochu vyšilovat, protože ho bolela kolena. Kemp byl v pohodě, stany byly v ohradě. Vybrali jsme si „ultra light sekci“ a zaparkovali náš Tarptent vedle vysněnýho stanu od ZPacks. Toalety a sprchy ušly. Za kemp jsme zaplatili 13 Eur a za večeři 2o Eur. Dokonce měli vegetariánský hamburger, hranolky, kupu zeleniny a tunu kečupu – parádní menu na to, že jsme byli v horách. Každý jsme si dal místní specialitu – půl litru červeného vína s citronovou limonádou a na další den jsme naplánovali relax den.

GR11 – luxusní papání v horách

31. 7. 2015

Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastný

Náš relax den začal totálním slejvákem a v 8 hodin ráno propukla bouřka. Vítr byl tak silný, že jsme drželi tyčky od stanu, protože foukal vítr o síle asi 55 km za hodinu. A pak už jen pršelo, pršelo a pršelo. A z našich matrček se stala vodní postel 🙂

Čekali jsme, až přestane pršet méně, abychom přemístili stan, který jsme si ve večerní ultra lightové euforii postavili v dolíku. Náš plán byl přesunout se do 3 km vzdáleného kempu, který nám naši noví ultra lightoví kamarádi z Belgie a z Izraele popisovali jako mnohem luxusnější a navíc s obchodem s potravinami. Celé dopoledne ale propršelo. V 11 hod. jsme si v restauraci dali víno s limonádou – i když jsem ho pila hlavně já, na kluky bylo asi moc brzo. Nemohli jsme ani nic prát, protože byla zima… tak jsme si v narvané restauraci dali oběd a když začalo pršet trochu méně, sbalili jsme konečně stan a přesunuli se do 3 kilometry vzdáleného kempu. A byl to nejkrásnější a nejvychytanější kemp, co jsem viděla. Terasovitý, toalety jako v hotelu, krásné sprchy, restaurace.

GR11 – dopolední vínečko

Tři dny pršelo jako svině ve dne v noci, sem tam se přidaly velké bouřky. Prádlo neuschlo ani za 24 hodin, takže jsme alespoň ponožky zkoušeli sušit u sušáku na toaletě.

Druhý den jsme proleželi ve stanu u sledování seriálu, bojovali s vlhkostí a dělali si zásoby energie, takže jsme jedli bagety s rajčaty, papriky, olivy a zapíjeli to olivovým olejem. Počasí totální hnus.

3. 8. 2017

Třetí den ráno přestalo konečně pršet a my jsme vyrazili do turisticky profláklého kaňonu Ordessa. Cesta byla pohodová, 10 kilometrů jsme ušli za dvě hodiny. Konečně se oteplilo, a tak nám doschly věci. Na začátku kaňonu jsme si dali oběd za 9 Euro – jedna porce stačila pro dva. Bylo tady asi milión turistů a autobusů, ale na Čechy jsme zatím nenarazili. Cesta byla za odměnu -krásné scenérie, lehce schůdná, pohodová. Narazili jsme i na SOS refugie s jídlem, sušeným mlíkem a lékárničkou, kde se v případě nepřízně počasí dalo schovat. Cesta byla plná turistů a rodin s dětmi. Dalších 20 kilometrů lemovaných vodopády uteklo jak nic. Stoupání nás čekalo jen poslední 4 kilometry. S velkými přestávkami jsme přišli v pět do refugia Goritz. Zabrali jsme místo pro stan a zbytek dne si lebedili. Štavalo nás akorát šílené množství lidí – připadala jsem si jako na Mt. Everest.

GR11 – krásný kemp

4. 8. 2017

Ráno jsme měli v plánu vyrazit v 7 hodin, což se opět nepovedlo – vstávali jsme až v osm. Půlka lidí už na štěstí byla pryč, protože brzo ráno vyrazili na Monte Pertido. V chatě Goritz, která měla opravdu hodně staré vybavení a vypadala dost hrozně, jsme si dali asi tři kafe za 1,7 Eura a posnídali sušenky a v 9 vyrazili. První část cesty byla v pohodě, i když nás čekal stoupáček. Viděli jsme orla i sviště. Na malém kousku byly řetězy, ale byly celkem dobře schůné.

GR11 -Ordessa
GR11 – Goritz

Po obědě se cesta po úbočí hory změnila v peklíčko a stala se hodně vyčerpávající.

Trasa byla šílená. V tu chvíli jsem ji vnímala jako jeden z nejhorších dní v mém životě. Po kamenech a suti následovalo přelézání skalek, smekající se kořeny, hlína a přelézání všeho možného i nemožného. Trvalo snad 4 hodiny, než jsme slezli jeden výškový kilometr dolů a byl to můj druhý nejhorší zážitek z cesty! Do toho na mě Tomáš řval, že jsem pomalá a ať s sebou hejbnu, přitom jsem už NEMOHLA. Dole jsme byli po 7 hodinách a já jsem pochopila, proč se zdolání na kilometry krátké trasy uvádí v tak vysokém počtu hodin.

V chatě, na kterou jsme narazili, jsme si dali Colu a pivo za 4 Eura a pak si ještě koupili 2 bagety, sušenky a další Colu za 8 Eur (!), nic dalšího tam bohužel neprodávali. Přes další mega kopec jsme ušli ještě asi 5 km. V údolí jsme míjeli ovce, krávy, desítky svištů a večer nás na obzoru pozdravily lišky. K večeři jsme si uvařili polévku a dali bagetu a sušenky a v deset šli spát.

Kouzelný západ sluce ve společnosti tolika zvířat byl po tak náročném dni za odměnu.

GR11 – ráno za odměnu

5. 8. 2017

Ráno jsme vstali po sedmé, dali si kafe a sušenky, Tomáš si „nalepil kolena“ a vyšli jsme. Ráno bylo opravdu krásné, vylezlo sluníčko a navíc jsme šli 13 km z kopce po hezky upravené cestě. Potkali jsme krávy s telaty. Došli jsme do města, kde byla benzinka a supermarket s toaletou. Do obchodu jsme naběhli hladoví a nakoupili ovoce, ořechy (bohužel zkažený), bagety, olivy, džusy atd., které jsme snědli na lavičce u silnice, kde sme asi 2 hodiny spokojeně seděli. S plnými bříšky nás čekalo 11 km jen do kopce. Cesta byla ale super s velkým množstvím pramenů, které nám pomohly přežít celodenní MEGA vedro.

GR11 – ráno za odměnu

Cesta byla lesem a stávala se pomalu nezáživnou, vůbec nás nebavila. Nahoře na hoře jsme se alespoň osvěžili v jezeře. Když jsme klesali do údolí, začala se vyplňovat předpověď, která hlásila bouřky a nebe pokryly mraky. Nejhezčí část dne jsme proto bohužel museli běžet, protože začalo hřmít a poprchávat a my jsme chtěli být co nejdříve pryč ze hřebene. V dešti jsme zběsile hledali místo na stan. Nakonec jsem ho zapíchli na mikro plácku přímo u cesty, protože to v hustém lese v kopci nebylo jinde možné. Po hodině přestalo pršet, ale na cestě jsme už zůstali a pro sichr vyhrabali kolem stanu žlábek pro odvod vody. Tento den jsme šli 28 km – 1 500 m nahoru a 1 800 m dolů. Usli jsme v deset. V noci byly dvě slušný bouřky, ale díky dobře zvolenému spotu nás to nevyplavilo. Spali jsme na kamenech a z kopcem, ale za to jsme byli dobře krytí. V šest ráno ráno kolem nás projíždělo auto a slyšeli jsme hlasy, což byl v té pusté krajině divný pocit, ale nikdo si našeho stanu nevšímal.

GR11 – jezero

6. 8. 2017

Vyšli jsme až v půl deváté ráno. Vše bylo mokré. Došli jsme do asi 4 kilomtery vzdáleného kempu, kde jsme si dali dvě kafe a kolu za 6 Euro. Po snídani následoval brutální stoupák. Hnali jsme opravdu jako blázni, protože byly bouřkové mraky.

GR11 – výhledy, ale to tempo…

Díky našemu tempu jsme byli na vrcholu už za 2,5 hodiny, ale bylo to totálně vyčerpávající.

GR11 – výhledy, ale to tempo…

Na hoře jsme pořídili pár fotek a hned zas běželi dolů po kamenech a suti. Suť byla na štěstí zmoklá, a tak se moc nesypala. Převýšení dolů bylo 1 200 m. Sešli jsme do udolí a pak 10 km krásným národním parkem. Stres a strach z bouřky na vrcholu hor se v údolí proměnil v pohodičku s dostatkem času na vnímání přírodních krás. Cesta byla vyloženě turistická – nic náročného – s velkým množstvím vody. Poslední 2 hodiny na nás padla únava, na štěstí ale nepršelo – byli jsme rádi, že jsme to zmákli bez deště. Vycházeli jsme po osmé a v kempu jsme byli okolo sedmé večer. Všechno jsme si vyprali a usušili a umyli jsme stan. Dali si jídlo a sangrii. Také jsme narazili na českou cestovku a tak jsme se chvíli bavili s českými řidiči autobusů. Kromě toho jsme v kempu ještě prali, nakupovali, chystali jídlo a chytali úplně debilní WiFi, takže jsme si de facto neodpočinuli.

GR11 – v kempu

Prostě pár hodin POHODY.

Celkem jsme ten den ušli 27 km – 1 060 m nahoru a 1 600 m dolů.
V kempu jsme přemýšleli, kam se vydáme z Andorry, kam jsem měli namířeno. Nejdříve nás napadla Paříž, ale to se vzhledem k její vzdálenosti ukázalo jako nesmysl. Po zvážení dalších možností nás napadlo nechat se odvést českou CK z Andorry autobusem (tento nápad jsme později proklínali). CK Mundo mělo 5. – 16. srpna zájezd do Pyrenejí, tak jsme se s nimi dohodli, že nás za 5 000 Kč odvezou oba zpátky do Česka.

7. 8. 2017

Z kempu jsme vyšli druhý den odpoledně 11 km super cestou ( i když bylo převýšení 1 200 m). Pevná cesta se později změnila na kamínky a poslední 4 km ji tvořily kameny. Za to nás ale na 12. km čelala nádherná scenérie, která patřila mezi TOP 3, co jsme viděli.

Ten večer jsme spali u jezera – sice v péřovce, protože díky výšce a vlhkosti byla děsná kosa, ale bylo to nádherný místo, kde se v noci na nebi objevila mléčná dráha.

Navíc tam kromě nás bylo asi 6 stanů, což nás podpořilo utábořit se tam – i když nelegálně. Spali jsme ve výšce 2 500 m n m. K tomu tam jednu z dvojic tvořil pár ze Semil!

GR11

K večeři jsme si udělali ovesnou kaši se sušenými malinami – luxusní pohlazení bříška a zahřátí. Večer se do mě dala zimnice a únava, pomohl mi až ibalgin. V noci jsem se probudila a kochala se pohledem na mléčnou dráhu. Bylo mi nečekaně horko, takže jsem sundala bundu, kalhoty i ponožky.

GR11
GR11

Nemohla jsem usnout – asi hlady? A tak jsem se ve dvě ráno jako prase ládovala bagetou… v tu chvíli mi došlo, že mi veganská strava založená na čočce, protože jiné možnosti nebyly, začala pomalu lézt krkem.

8. 8. 2017

Ráno jsme zvracela, srovnal to až další ibalgin.

Díky bohu za ibalginy.

V devět jsme začali přelézat první sedlo ve výšce 2 700 m n m.

Cesta pro mě byla vyčerpávající jako by mi začala docházet síla. (U mě dost neobvyklý stav.)

Za vrcholem jsme v dálce viděli chatu, ke které jsme přes slézání velkých kamenů makali, abychom si dali kafe a snídani. Dole jsme ale zjistili, že je zavřená!!! Udělali jsme si snídani z vlastních zásob a posilněni přelezli další sedlo. Z něj jsme šli kamenitou cestou dolů, údolí bylo krásné… do mě se ale dala chřipka nebo nějaká neidentifikovatelná nemoc. Byla jsem TOTÁLNĚ KO, nepomohla mi ani pauza. Po obědě jsme šli NEKONEČNOU cestou dolů a tu už jsem nedala. Od 9 – 14 hodin jsme jen přelézali kameny a cestou dolů jsem se s pláčem (brečím tak 1x za pět let), trapně sesypala.

GR11

Tomáš se mě ptal, jestli mi není blbě z nedostatku kofeinu (no jo, chlap 🙂 ).

Doplazili jsme se k sezení, vzala jsem si nurofen, Tomáš mi připravil spaní a já jsem to na dvě hodiny zalomila. Pak už to bylo lepší a užila jsem si cestu kouzelným údolím kolem řeky. Po dvou hodinách jsme dorazili na chatu, kde nám řekli, že už nám nic neuvaří. A to jsme za celý den měli v 10 ráno jen studený pudink s ořechy! LOL. Když viděli naše zoufalé pohledy, připravili nám salát, chleba, dvě koly, jeden banán, jedno jablko a jednu broskev za „lidových“ 11 Euro. Protože jsme nevěděli, jestli na dalších 40 km budou chaty, koupili jsme ještě kilo chleba za 4 Eura a dvě mini balení brambůrek za 3 Eura a a šli jsme ještě hodinu dál do hor. Místo na spaní jsme na štěstí našli.

9. 8. 2015

Další den jsme obligátně vyrazili až v půl deváté, vůbec se nám nechtělo vstávat. Do oběda jsme jen stoupali, pak chvíli klesali a zas nahoru a dolů.
Nakonec jsme vylezli sedlo ve výšce 2 600 m n m. a v osm večer rozložili stan. Hlavně druhá polovina dne byla díky nádherné přírodě, kterou tvořily překrásné scenérie borovic, vodopádů, jezer a skal, nádherná. Pořád jsem cítila chřipku, zachránily mě dva modafeny. Počasí nám přálo. Viděli jsme kravičky a asi 200 ovcí. Těm se tu ale moc nedaří. Díky těžkému terénu mají nemocné nohy. Také jsme potkali sviště a kamzíky. Na horské chatě jsme si dali kolu a kafe za 5,5 Euro.

GR11

Nejoblíbenější část dne začíná ve chvíli, kdy jdu SPÁT.

Terén byl na začátku těžký, pak se to celkem srovnalo, Procházeli jsme národními parky, které jsou uzpůsobené pro normální lidi, a tak cesty byly schůdné. Měli jsme štěstí na borůvky, jinak je to s jídlem slabší. Už 3. den jsme mimo civilizaci. Spíme ve výšce 2 638 m n m., jsme na 426. km.

10. 8. 2015

V noci bylo jasno, pršelo až k ránu a tak nás nový den přivítal duhou. Když jsme vyšli, střídavě pršelo a brutálně foukalo. Na štěstí nás čekalo jen 11 km dolů.

I tak jsem byla už od rána vyčerpaná díky těm věcem, kterých se obáváte spíše během návštěvy severní Afriky…

Trhali jsme borůvky a ibalgin mi pomohl překonat únavu, zimu a déšť. Asi po 2 hodinách jsme se ocitli na cestě pro mastňáky a užívali si vstup do nižších poloh s hojností malin a pohodlíčka národního parku, který měl uhlazené cesty plné lidí a aut s lidmi, co se za krásami přírody nechali vyvést jeepem.

GR11

Pronásledovala nás bouřka, která nás dostihla asi 15 min od cíle. Chvíli jsme čekali ve škarpě u skály, jestli déšť nepřestane. Neustál a tak jsme za vydatného doprovodu dešťových kapek došli do prvního kempu. Když přestalo prešet, obhlídli jsme ještě jeden kemp a nakonec se za deště ubytovali ve třetím kempu na kopci. Ten byl THE BEST.

Nejpozoruhodnější bylo, že byl majitel kempu člověk, jehož fotky nedávno obletěly sociální sítě, protože měl doma už od mláděte ochočenou lišku jako domácího mazlíčka. Svět je malej.

Kemp byl malý, rodinný, vše bylo super. K dispozici jsme měli společenskou místnost i malý obchod s potravinami. Akorát celý den pršelo. Zrovna v době, kdy nás začal opět sužovat několikadenní déšť, panovaly v Česku historicky nevídaná vedra  a rodiče mi volali, že hoří pole, hoří traktory a nezaprší a nezaprší – miluju naše letní „zimní“ dovolené… (Po téhle zkušenosti jsme se definitivně rozhodli neoupouštět Česko v červenci a srpnu). V dešti jsme postavili stan a šli na pizzu, na OPRAVDOVÉ jídlo po několika dnech do útulné restaurace, kde bylo teplo. Snědla jsem půlku pizzy a poprvé v životě jsem si v restauraci dala také desert. Pak jsme nakoupili jídlo a já jsem už jen ležela.

Byla zima, měla jsem střevní potíže, venku byla velká vlhkost, v noci jsem zase propotila spacák a pak klepala kosu. Hnus.

11. 8. 2015

Ráno byla ještě zima, slunce se začalo probírat až později. Sbalili jsme mokrý stan a propocený a smradlavý hadry a šli asi 10 km do dalšího kempu na naší trase. Dál jsme jít nechtěli, protože jsme čekali na sluníčko, abychom si mohli vyprat věci.

Kemp byl velký, rodinný, všude běhalo milion dětí, stála auta a stany. Cena byla skoro 20 Euro, internet stál Euro, oběd pro dva 21 Euro. Počasí se umoudřilo a tak jsme si vyprali věci. Naprosto debilní maličké rohové místo, které jsme mezi karavany dostali, vyrovnala centrální poloha u bazénu, restaurace, blízkost toalet (ano, to se hodilo) a sprch. Dvě hodiny jsme jedli, i když jsem s tím měla po 3 dnech bez jídla trochu problém, a váleli se. Čeká nás posledních 75 km do Andorry, které chceme ujít za 3 dny, i když nás už druhý den čekalo převýšení 1200 m. Bůh s nami, ať to dáme!

V noci jsem zas byla celá propocena jako myš:( Tenhle stav ze svého běžného života neznám, před tím se mi to za 33 let stalo možná jednou. Ráno jsme vyrazili až v 9 a šli jsme do 18:30. Cesta byla PŘÍŠERNÁ… totální nuda, hnusná cesta, nastoupali sme 2 km a sešli 1 6oo m během jednoho dne. Pocitová teplota byla asi 32 C, do kopce to nešlapalo vůbec, voser jako prase, jediné pozitivum byla hezká refugie ve staré vesnici. Upocení jsme ušli 22 km a zakotvili v kempu s překrásnými kytkami. Uvařili jsme těstoviny se zeleninou a šli na mojito.

Už jeden drink (stál 5 Euro) nás pokaždé bezpečně sejme.

GR11

12. 8. 2015

Ráno jsme opět vstali pozdě. Vyrazili jsme až v 9:15, dali si sladkou snídani a kafe v baru, nabili telefony a šli. Celý den byl krásný. Krásný počasí, dobře jsem se vyspala (bez pocení!). Trasa mega do kopce a pak mega z kopce, viděli jsme hada. V kempu, na který jsme po cestě narazili, jsme si dali 4 Fanty a dosušili stan, spacáky, vyprali ponožky a vyrazili na další etapu. Chtěli jsme spát v refugie před přelézáním vrcholu, ale když jsme se tam vyšplhali, bylo už obsazené. Jak nám to mohli udělat?! Spali jsme proto u jezera a do noci slyšeli zvony pasoucích se koní. Celý den byla příroda nádherná, svěží, cesta vedla kolem řeky, luk a šlo se skvěle. Po několika dnech jsem se, díky Bohu, cítila zas v plné síle a modlila se, ať to vydržím. Ušli jsme 31 km, 2 700 m nahoru a dolů 1 570 m (Etapa č. 27 a č. 28).

13. 8. 2015

Z obav z deště jsme ráno vstávali v 7 a hned lezli přes prima sedlo ve výšce 2 700 m. Rozespalí jsme zdolávali nejdříve kameny, pak štěrk s kameny, prudký přelez sedla byl ale celkem krátký a šlo se dobře držet skal, takže pohoda.

V 8:30 jsme sedlo přelezli a tím i oficiální hranici a byli v Andorre!

GR11 – Hranice s Andorrou

Cesta do údolí byla z kopce a pohodová, plná boruvek a turistů, co se nas ptali, co sbíráme?!! Asi ve 12:30 jsme došli do ski centra, umyli se u řeky a navoněli a akorát stihli bus do hlavního města. To nás zprvu nadchlo, ale kromě supermarketů uz nás ničím dál nezaujalo… historické město plné obchodů s parfémy, alkoholem, cigaretami, hadry…

 V Andorre jsme 2 hodiny sháněli bar, abychom si dali drink na oslavu ujití naší cesty, ale marně. Takže nuda!!!

Pak jsme si na informacích zjistili, kdy jede bus do města, kde jsme chtěli kempovat, prošli se ještě jednou po městě a jeli do kempu.

Autobus jel mimo plánovaný čas a bylo to dost zmatený, ale našli jsme ten pravý. Kemp byl obyčejný a stál hned u silnice, ale zase jsme měli soukromí a wc a sprcha byly čisté.  V kempu jsme prali, jedli a večer hledali na nebi padající hvězdy. V kempu jsme zůstali dva dny a pak nás naložila CK Mundo a odvezla do Česka. Cesta autobusem byla úmorná a byl to rozhodně špatný nápad. Příště letíme letadlem, i kdyby to mělo být dvakrát dražší.

Andorra

Až na zpáteční cestu jsme si ale Pyreneje užili.

Tohle pohoří stojí určitě za vaši návštěvu.

 

2014: Bulharsko - Rila a Pirin, Řecko
2015: GR221 - Liduprázdná vánoční Mallorka

3 Replies to “2015: GR 11 – Pyreneje (španělská část)”

  1. Ahoj, nebude lepšie letieť do Bilbao a potom busom do Irunu? Nieviete ako je to z počasím na začiatku IX. mesiaca. Je to ešte vhodne na prechod?

    1. Ahoj Rene, časově by bylo Bilbao lepší…ale pak jde i o to, za kolik seženeš letenky:) Pro nás to vyšlo tehdy nejlépe do Barcelony.

      Počasí bude podobné jako v červnu – tedy teplotně a srážkově. Rozdíl je ale v tom, že v červnu s časem můžeš očekávat hlavně zlepšení….v září je to postupně horší a horší a je to také dost na konkrétním roku. Třeba přijde nějaká studená fronta a bude hnusně. Ale také může být fakt pěkné „babí léto“. Pokud však budeš s počasím počítat, tak případně v horším počasí přečkáš v v údolí/na chatě.

  2. Hey guys.

    I’m keen about some insights about one of your adventures. Please get back to me?

    All the best
    Mario

Napsat komentář