27. den na trailu Te Araroa: Den plný zážitků a přírody; Waitamo, Te Kuiti (871 km)

Ráno jsme se probudili v mracích. Morálka vstát do šedého dne, který nám orosil stan, byla na bodu nula. Na štěstí nebyla zima… vykopali jsme se z pelechu a před sedmou už byli na trailu.

Po pastvinách nás čekal les. Na štěstí (!) nebyl tak kopcovitý a tak bahnitý jako obvykle. Bahna jsme měli dost, ale i tak cesta odsýpala a díky tomu se šlo hned veseleji.

Zasekli jsme se až u krav. Další nevhodná konstelace u stáda je rozdělit ho. Když jsme vyšli z lesa, vedl trail po pastvinách. Skupina krav byla nalevo a druhá půlka napravo. Když jsme se vydali po cestě, začala pravá část stáda utíkat před námi. Bohužel si krávy nedaly říct, že je neohrožujeme… takže sběsile utíkaly. Je mi jich líto, protože jsou často těhotné a i nebřezí jsou obrovské a nechceme, aby se kvůli nám zranily. Když jsme šli za nimi, vyšla za námi druhá polovina stáda, což nebylo moc příjemné mít za sebou běžící krávy. Několikrát jsme se otočili a řvali na ně, ať stojí. Ony byly dost vystresované, takže se vždy zastavily, ale pak nanovo běžely za námi. Bylo jasný, že se chtějí přidat ke skupině před námi. Ustoupili jsme a nechali je běžet. Když vidíte běžet krávu, dojde vám, že jí většina lidí neuteče. Stalo se to, z čeho jsme měli obavy – celé stádo se naštosovalo do rohu ohrady, kde jsme měli vycházet. Vzali jsme to proto rovnou přes ohradník. Na štěstí v něm nebyla elektřina ani ostnatý drát, tak jsme ho dokazali přelézt 😅

Další necelá hodina cesty byla ve znamení hospodářských zvířat. Šli jsme na štěstí už po silnici a viděli stovky ovcí, krav, koně… proti nám po silnici šlo celé stádo ovcí. Zase je třeba se zastavit a počkat, až CELÉ stádo přejde. Když vyjdete moc brzy, poslední ovce spanikaří a oddělí se od ostatních. Všechno kolem nás intenzivně bečelo a bučelo. V dáli stěkali psi. Občas vidíme tři čtyři pastevecké psy, kteří běží za „traktůrkem“ / čtyřkolkou, kterými se nahání ovce. Možná proto ovce běží, kdykoli nás vidí – nedělají to bezmyšlenkovitě, ale že jsou k tomu vedené.

Pak trail pokračoval zase po pastvinách a měli jsme krásné výhledy do okolní krajiny. I další část trailu – navzdory tomu, že jsme se ztratili, byla pěkná. Jen my a příroda.

Les, který následoval, byl úplně suchý, šlo se parádně. Dostali jsme se k řece, kterou jsme přebrodili. Svítilo sluníčko, v řece jsme pozorovali pstruhy a od rána šli sami. Z 90% chodíme sami a nikoho nepotkáváme.

Od řeky nastalo stoupání po cestě, která byla totálně zničená od koní. Pár koní dokáže cestu zničit víc, než desítky hikerů. Docela jsme si zanadávali. Po tom ale přišla ta nejhezčí část trailu, co jsme tady zažili. Měkkoučká úzká jílovitá cestička vedla v příjemném polostínu, občas se objevily krásné scenérie. Trail jsme si vážně UŽILI. Poprvé kvalita trailu jako na PCT ❤

Ta malá muška vás rozkouše do krve – černá tečka na lahvi vpravo nahoře.

Do toho jsme potkali mladého kluka, který sám trail upravoval. Poděkovali jsme mu a dali sušenku.

Ve tři jsme se dostali k další chatě, kde jsme mohli v rámci našeho nového průkazu zůstat. Chata vypadala skvěle, ale my se s těžkým srdcem rozhodli pokračovat. Bylo moc brzy a moc hezky na to skončit. Opustili jsme pohodlí postele, sprch a toalet a šli dalších asi 15 kilometrů do dalšího města. Ještě na chatě se k nám přidal mladý Ital a byla s ním strašná legrace. Prostě Ital – komediant a bavič. Hodně chytrý, zvídavý, vtipný. Odpoledne si dával capuccino a vyprávěl nám, jak si v něm smáčí ještě nanuka.

Většinu času jsme šli přes silnici. Část cesty vedla okolo populární turistické atrakce – jeskyně se „svítícími“ červy.

Trail totiž vedl přes ohradu s býky a v aplikaci byla poznámka, že se ohrada může obejít. My však nebyli schopni najít, kde trail pokračuje. První pokus skončil tak, že jsme se objevili u něčího domu a začali na nás štěkat psi. Nebyl tam plot, takže jsme mazali pryč. Další napojení trailu zkrachovalo díky velkému množství spadlých stromů, přes které bylo nebezpečné chodit. Vyplýtvali jsme aspoň 50 minut času a nakonec se rozhodli to vzít po silnici. Problém byl, že poslední 2 km byly státní dálnice, přes kterou by se asi chodit nemělo (?).

Díky kresleným mapám se Tomášovi podařil husarský kousek a našli jsme místo, kde se napojit na trail, ještě než jsme došli do dnešního cíle.

Kilometry docela odsýpaly a v půl osmé jsme byli v dalším městě. Ital zůstal chudák za námi, má docela těžký batoh. Nicméně je mu 24 let, takže jsem měla radost, že v mých 39 letech dokážu ještě chodit rychle 🤣

Část trailu dnes vedla zase nesmyslně – napravo na fotce níže je vidět velký kopec a silnice, co ho obchází, je nalevo. Místo toho, abychom šli po silnici, tak vás naženou na kopec a za 5 minut ho slézáte a napojíte se na silnici 🐵🐒

Už cestou do města jsme hledali ubytování a volba padla na místo, kde se dalo vyspat za 15 dolarů na osobu, což je super cena. Když jsme přišli do města, zavolali jsme tam a domluvili se, že si nakoupíme a oni nás odvezou na farmu.

Všechno klaplo. Udělali jsem nákup na dalších 160 kilometrů a za chvíli už byli na úžasné farmě. Vyprali jsme věci, připravili jídlo na zítra a hlavně ze sebe smyli strašnou špínu. Ten pocit umýt se horkou vodou po 3 dnech, kdy sami sobě neuvěřitelně smrdíte! A tady se potíme tak, že máme mokré tričko a čůrky potu nám stékají po krku. Je tu vedro a vlhko.

… během dnešního nákupu jsme měli úžasnou paní prodavačku. Celkově nám připadá, že jsou tu ohromně milé prodavačky… dají se s námi do řeči, se vším poradí, jsou příjemné za všech okolností.

26. den na trailu Te Araroa: BLÁTO; Hikiwiki Summit (830 km)
28. den na trailu Te Araroa: Krásu přírody ubíjí nelogické vedení trailu; Morning Nero in Te Kuiti, Mangaokewa Reserve (891 km)

Napsat komentář