Sierra Nevada: Summer edition – 10. den. John Muir pass, ranní příběh o medvědovi a jak jsme našli RÁJ NA ZEMI

Ráno jsme se vykopali až v šest. A samozřejmě se nám vstávat nechce – tak jako zatím každý den 🙂 🙂

Rozloučíme se s Michaelem a pokračujeme v klesáním údolím. Krajina působí rozháraně. Jsou tu stopy po požárech a lavinách, popadané stromy. V kopci doutná oheň, je nám záhadou, kde se v místech, kudy nevede trail, vzal. Že by nějaký dávný blesk?

Míříme do nižší nadmořské výšky a krajina kolem nás se zelená. Cesta docela odsýpá, i když se klesání začíná střídat s mírnými výšlapy. Dnes jdeme opravdu hezkou krajinou a také potkáváme dost hikerů.

U jednoho z rozcestí narazíme na dvě ženy, které nám začnou líčit, že v místech, kam máme akorát namířeno, potkaly před hodinou dva velké medvědy. Jeden se k nim přiblížil, když vařily voňavou ovesnou kaši se skořicí a jídlo jim sežral 🙂 Když se jim ho podařilo vyhnat, vrátil se. Asi mu chutnalo 🙂 Aby ho zastrašily, křičely na něho a házely před něj kameny, což fungovalo. Druhého velkého medvěda viděly, když přelézaly řeku. Ten k nim na štěstí nešel…

Vyrážíme. Mluvíme nahlas a zpíváme si. Jako na potvoru zrovna nikdo z turistů naším směrem nejde 🙂 🙂 Ani jednoho z medvědů jsme na štěstí nepotkali. I když víme, že zdejší medvědi lidi opravdu nenapadají, máme z nich přirozený respekt.

Kolem oběda jsme z údolí nastoupali výše do hor a strach ze setkání s medvědem, který se pohybuje hlavně níže v údolí, kde má dost potravy, opadl.

Udělali jsme si přes půl hodiny dlouhou pauzu. Tomáš vypral ponožky a naše tričko, protože nosíme jen jedno a už úplně neuvěřitelně smrdíme 🙂 Poslední tři dny panují úmorná vedra a celý den je jasno. To nám sice dává zabrat, na druhou stranu díky tomu můžeme chodit pasy i přes poledne. Po bouřkach ani památky 🙂 🙂

Dnes přelézáme John Muir Pass. Cesta nahoru je sice nekonečná, ale je to ten nejkrásnější pas, který jsme zatím na PCT šli. Cestu lemují bílé skály a veliká horská jezera. Některá z nich mají blankytně modrou barvu. Té krásy se nejde nabažit. I když se stoupání protahuje až do dvou hodin, pohledy stojí za to. Když pak dojdeme ke kamenné chatě, která je na vrcholu pro případ bouřek, jsme rádi, že ten stoupák máme za sebou. Také jsme vděční, že se obloha vyjasnila od včerejšího kouře a my jdeme celý den za jasného počasí 🙂

V rámci počasí zde zažíváme veliké teplotní rozdíly. V noci spím ve dvou tričkách s dlouhým rukávem a v péřové bundě, přes den je na sluníčku snad 38 C. Občas fouká hodně studený vítr. Nicméně v krátkých šortkách a tričku je do cca 18:30 dobře. Když zapadne slunce, je zima. Skvělé je, že teče okolo trailu stále dost vody, a tak si s sebou nosíme jen půl litru rezervu pro oba. Dost vody je často i na trailu, který se nezřídka mění v potůček 🙂 Sníh taje ještě i teď v srpnu.

Na vrcholu sedla jsme se krátce najedli a po půl hodině začali stoupat dolů.

V horském příbytku dnes instalovali novou pamětní desku a my potkali rangera, který měl tento akt na starosti.

Když jsme začali scházet horu dolů, asi po dvaceti minutách nás dohnal a předešel. Bylo mu tak okolo 58 – 60 let, měl obrovský batoh a my ho několik mil nemohli dohnat 🙂 Když jsme se pak potkali u nabírání vody, dali jsme se s nim do řeči. Říkal, že byl před třemi lety v Praze 🙂 a chutnalo mu pivo 🙂

Protože jsme začali scházet do údolí, ptala jsem se ho, kde zde začíná medvědí teritorium, abychom spali raději ve větší výšce. Poradil nám a také řekl, ať se medvědů vůbec nebojíme, že jsou plaší a bojí se oni nás. Akorát v případě, že vaříme voňavé jídlo, se může stát, že se k nám připlíží a chtějí jídlo sníst. V tom případě stačí křičet a házet před medvěda kameny. Více nebezpeční jsou dle něho svišti, kteří třeba dokáží rozkousat boty u stanu 🙂 🙂 Sakryš! Podali jsme si ruce a rozloučili jsme se. Neuvěřitelně vitální a inspirující člověk.

Krátce na to jsme potkali Američana, který nás oslovil sám a ptal se, jestli jsou tady na nás ostatní hodní. Také říkal, že je šťastný, že nás potkal, že máme úsměvy jako filmové hvězdy atd. To prostě nepochopíš, na čem tady ti Američani jedou 🙂 Ale byl to milý chlap. A hlavně běžel nahoru přespat do té kamenné boudy do pasu. Jen se tak prostě proběhnout 🙂

 

Večer jsme si našli místo na spaní u Evolution Lake. I zde se s námi lidé spontánně dávají do řeči. Jsou to malé milé konverzace třeba o vybavení apod.

Postavili jsme stan, udělali bramborovou kaši a kuskus a umyli si nohy v jezeře. Kousek od nás se šla nabaštit srnka. Ta čistá koexistence zvířat a lidí na trailu mě naplňuje.

Není tady elektrika, signál, internet a vůbec to nikomu nechybí. Příroda toto čarokrásné místo ještě několikrát promění stíny zapadajícího slunce. Je na co se dívat 🙂 Z dáli hučí vodopády 🙂

V půl desáté večer je absolutní tma a nebe je zasypané tisíci hvězdami. Užíváme si ten pohled, aniž by nás rušil světelný smog…

Dnes jsme objevili ráj na zemi.

Sierra Nevada: Summer edition - 4. den. Neradostná cesta na Mt. Whitney

Napsat komentář