Ráno jsme se probudili do intenzivního hustého deště. Mlha a kompletně zatažená obloha nedávala naději na zlepšení. Předpověď počasí bohužel nelhala.
Rozhodovali jsme se, zda jeden den počkáme ve stanu – bohužel jsme nestihli dojít do 25 mil vzdáleného města Packwood, kde bychom volný den mohli využít lépe, nebo půjdeme a kromě toho, že budeme mokří, ještě navíc neuvidíme jednu z nejhezčích částí PCT ve Washington – Goat Rocks.
Abychom neztratili další den, rozhodli jsme se, že vyjdeme do deště, i když to v horách není kvůli riziku bouřky nejbezpečnější varianta. Při oblékání jsem však zjistila, že mi chybí nepromokavé kalhoty… Tak to už je moc 🙁 Zřejmě jsme je ztratili při přebalování Tomášova nového batohu v Traut Lake, protože je měl u sebe. Po půlhodinové živé diskusi jsme se shodli, že zkusíme počkat do oběda, jestli se počasí neumoudří. I kdybych si udělala sukni z tyveku, je déšť stále tak intenzivní, že by mi to asi moc nepomohlo.
Čekáme.
Před dvanáctou jsme se rozhodli vyrazit. Soudě dle absence stanů okolo nás už všichni předběhli… Na obloze se ještě stále honily mraky, ale postupně jsme z nich vycházeli.
Nakonec se před námi otevřely nádherné výhledy. Stálo za to si počkat.
Odpoledne jsme šli po hřebenech, foukal silný vítr a já jsem ani na okamžik nelitovala, že jsme čekali, jak se počasí vyvine. Už takhle to bylo na hraně a obava z bouřky a deště nás hnala vpřed.
Počasí se naštěstí umoudřilo a nepršelo. Zima byla ale na rukavice.
Když jsme si večer našli místo na spaní, foukal silný vítr a byli jsme pořádně vymrzlí. Byla nám taková zima, že jsme na sebe navlékli všechno oblečení, zabubali se do spacáků a vařili ve stanu.
Jedli jsme bramborovou kaši s fazolemi a kukuřicí a fazole se solí – oboje jsme jen zalili horkou vodou do původních obalů – a na závěr čokoládový pudink s pořádnou kostkou kokosového oleje. Vařil Tomášek. Jídlo chutnalo fantasticky a alespoň trochu nás zahřálo…
Spíme na míli 2 287 a ušli jsme 48 km.