Jako každý den jsme vstávali v půl šesté. Najedli jsme se ale už ve stanu, protože náš skromný příbytek už od večera okupovala krvelačná hejna komárů. Myslela jsem, že odletí, ale počkali si na nás. Oblékli jsme si nepromokavé kalhoty, bundu i rukavice, abychom mohli vůbec vyjít ven. I tak jsme to schytali do kotníků. Příště si vezmeme ještě návleky na nohy. Ve všech těch věcech je nám horko, na štěstí jsme si je mohli asi po 15 minutách sundat. Za to jsme se namazali pořádnou dávkou krému s DEET.
Večer už byla všechna místa na spaní zabraná, a tak jsme si postavili stan vedle jednoho Američana. Než jsme si vybalili věci, umyli se a najedli, bylo deset večer a určitě jsme ho rušili. Tomáš mu proto chtěl u stanu ráno nechat jako omluvu tyčinku. Vstával ale dřív a než odcházel, přišel se omluvit on nám, že nás ráno asi rušil. Také nás „potěšil“ zprávou o sněhu, který nás čeká. Lidé na trailu jsou neuvěřitelní. Tyčku jsme mu dali. (A to máme poslední tři.)
Trail dnes vedl zprvu přes spáleniště, už i tady se ale objevil první život.
Hřebeny hor znamenaly příjemnou změnu po čase stráveném v lese. Zatím nám vychází počasí. Včera bylo trochu zataženo, ale dnes svítí opět sluníčko.
45 minut Tomáš objednával nějaké nezbytnosti, což nás sice zdrželo, ale je to potřeba. Signálu je tady jako šafránu, a tak si nemůžeme vybírat dobu, kdy co uděláme.
Na odpolední pauzu jsme se zastavili až v půl druhé. Tomáš ještě musel půl míle k prameni pro vodu, a tak jsme si udělali jídlo až po druhé. S vodou je to v této časti trailu horší. Úseky v délce deset až patnáct metrů jsou často „nasuchu“.
Komáři nás koušou celý den. Co se zdá jako romantické místo v lese je ve skutečnosti jejich líhně a náš velký problém 🙂
Kam před komáry utéct? Na sníh!
Po pauze jsme před půl čtvrtou vyšli směr kemp v Crater Lake. Čekalo nás ještě docela hodně mil – 13. Cesta byla jen mírně do kopce a její velkou část jsme šli po rovině. Tak jako jsme začínali trail sněhem jsme ho i končili. Poslední míle jsme překračovali hodně sněhových polí – s novými botami, které mají masivní vzorek, je ale pohyb po takovémto povrchu snadný.
Už od včera se stahovala mračna. Když se něco podobného dělo v Kalifornii, kde přes léto (téměř) nikdy neprší, nemuseli jsme mít obavy, ale v Oregonu je déšť mnohem četnější. A taky že jo! Zbývala nám půl hodina času. Obloha už byla tmavěmodrá, mraky tmavěšedé a začalo hřmít. Věřila jsem, že to stihneme, i když začalo poprchávat. Doběhli jsme k silnici a už lilo. První tři auta nám nezastavila. Pak začaly padat centimetrové kroupy 🙂 Bylo jich strašně moc. To už nám zastavil Jeep, ale byl tak naložený, že jsme se tam oba nevešli, a tak jsme poděkovali a asi míli došli do kempu pěšky. Kroupy vystřídal vydatný déšť a bouřka, ale věřím, že by to s blesky mohlo být tady ještě horší, a tak jsme měli vlastně štěstí 🙂
Sníh a kroupy – kroupy v „akci“ fotit nešly, aby mi nerozbily foťák 🙂
Do kempu Mazama Village jsme došli v půl osmé večer. V dešti jsme obcházeli jednotlivé spoty a hledali někoho, u koho bychom si mohli postavit stan. Spoty jsou v amerických kempech obrovské. Nájemce zaplatí za celý, využije třeba jen polovinu a na zbytku mohou spát v rámci ceny i cizí osoby. Našli jsme dva mladé kluky, ke kterým jsme se přifařili. Nabídli jsme jim peníze, ale odmítli. Ušetřili jsme deset babek 🙂 Kluci měli taky dobrou smůlu, vzali si totiž stan bez horního pláště – jen jako moskytieru, což se tu často dělá, a tak v dešti byli pěkně v háji…
My jsme vlezli do stanu, sundali si nepromokavé oblečení a utřeli si směs prachu, deetu a vody ručníkem, abychom mohli do suchého. A rychle jsme běželi na večeři – měli mít otevřeno jen do devíti.
V restauraci a v předraženém obchodu se suvenýry jsme u recepce na usazování hostů narazili na velkou frontu lidí, kteří čekali na usazení. Zjistili jsme, že si musíte zažádat o místo a v tuhle pokročilou hodinu čekat, jestli se na vás ještě dostane řada. Ty bláhoooo… Upsali jsme se na list a čekali. Bylo za 15 minut devět a pořád mi nesvítil pípák. Tomáš se mezi tím seznámil s nějakými hikery z Velké Británie a ti mu řekli, že v restauraci dostane najíst každý, kdo je na seznamu. Super 🙂 Před devátou nás zavolali. Objednali jsme si pivo a zeleninovou pizzu a veggie burger. Můj burger byl dobrý, i když jsem tu měla už mnohem lepší. Tomova pizza byla hrozná… A to tu měli pec. Ale bylo to jídlo a to se počítá.
Seděli jsme vedle hikera, kterého známé už z Hiker Hutu, resp. on zůstal u stolu s námi, aby byl v teple, protože mu nepřišel stan, který si sem nechal poslat před několika dny.
Včera ušel 45 mil a stejně jako nás ho otravovali komáři. Protože spal ale pod širákem, žrali ho komáři celou noc. Spacák má do mínus deseti, a tak se střídavě potil a střídavě ho žrali komáři. K tomu má plachtu, která je opravdu hodně hlasitá, a tak ho celou noc okřikovala holka, ať nedělá hluk 🙂
Dnes mu sem nepřišly věci včetně stanu, protože si je pravděpodobně poslal na špatnou poštu a nikdo teď neví, kde jsou.
A ještě nám vyprávěl, že měl v Sierra tak zmrzlé boty, že se do nich ani velkou silou nemohl dostat, a tak si ve stanu udělal oheň a propálil si střechu. Některé přezdívky na PCT jsou kruté, ale u něho už chápu, proč se mu říká „Nehoda“.
Když jsme se v noci vraceli ke stanu, na asfaltové silnici se odpařovala voda a stoupající sloupce páry v kombinaci se světlem našich čelovek tvořily působivou kombinaci. Ochladilo se, vzduch protínaly kapky deště a cítila jsem se jako v Česku na podzim. Akorát tady je absolutní tma. Žádný světelný smog.
Cestou z toalet jsem v dálce viděla čelovku, která se skláněla nad cestou. Tomášek zachraňoval mloka. Byl celý průsvitný a na hřbetě jakoby mu svítil žlutozelený pruh.
Spát jsme šli po jedenácté. Prší jen maličko. Zítra bychom potřebovali vyprat a usušit věci, snad bude svítit sluníčko.
Spíme na míli 1819 a ušli jsme 45 km.