2017: 30. den na trailu; Tehachapi plné trail angeles a proč jsme si vůbec neodpočinuli

Ráno jsme se probudili před šestou. Po více jak padesáti kilometrech v nohách jsme byli unavení tak moc, že jsme spali tvrdě i za hučení větrných elektráren. I v jejich blízkosti se dá vyspat kvalitně – a možná ani nepotřebujete špunty do uší 🙂


Spali jsme asi 500 metrů od silnice. Zabalili jsme věci a vydali se stopovat. Hned u cesty měl svojí dodávku zaparkovanou trail angel Legend, který všem zpříjemnil ráno nabídkou kávy, limonád a vody. My jsme s díky odmítli. Pohoštění jsme chtěli nechat těm, co se to ráno nechystali do města tak jako my.

Ještě jsme ani nepřekročili silnici a už nám zastavoval bílý pickup. To je servis! Trail angel Kevin se nám omlouval, že má dnes malé auto a sedíme stísněně. Hned jsme se dali do řeči a hezky si popovídali. Vyprávěl nám o městě Tehachapi a ptal se, kam chceme odvést. Pak se řeč stočila na přírodu. Kevin řekl, že už tady žijí medvědi, ale i hodně pum a pak se podíval na Tomáše a řekl:“ A ta puma je větší než ty.“ Vyprávěl, že je v téhle oblasti díky kůrovci málo stromů, a tak nemají medvědi dostatek šišek, proto chodí pro jídlo do měst.

Kevin nás vysadil v nejstylovější restauraci ve městě. Byla naprosto oldschoolová. Otevřením dveří jsme se dostali do nejlepší éry Ameriky – do sedmdesátých let. Kyprá servírka byla neskutečně milá. Kromě ní tam bylo ještě asi dvacet důchodců ve věku 60 – 80 let, kteří přišli na snídani stejně jako my. 

Prostředí, ochota, možnost sednout si na židli ke stolu a pořádně se nabaštit s vidinou dne, kdy vlastně nemusíme skoro nic a odpoledne budeme trávit v pěkném hotelu s vanou, v nás vyvolala naprosto BLAŽENÝ pocit. Byli jsme dokonale šťastní…

Objednali jsme si omeletu s toasty a palačinky. Když je servírka nesla, řekla, že zde pracuje 15 let a že zatím neviděla nikoho, kdo by celou porci snědl. Chtěli jsme jí udělat radost, ale rekordmany jsme se nestali. Americké palačinky prostě nejsou dobré. Je to hodně moc suchá hmota z mouky a zřejmě kypřícího prášku. Jsou až nepoživatelné, nepomohl javorový sirup, máslo ani marmeláda.

Funkční kasa 🙂

Káva… Moc dobrá byla 🙂

Štěstí teď a tady! 

Štěstí z nás prýští!

Oou, tak tohle nedáme 🙁 

Dali jsme si oba kávu, která nám přišla opravdu vhod. Pro Ameriku je typická překapávaná káva. Dostanete hrníček a servírka vám průběžně dolévá. K dochucení je na stole je miska se smetánkami, některé jsou i různě ochucené – třeba sladké vanilkové.

Návštěvou této restaurace/bistra jsem si splnila svůj velký sen a nikdy na to místo nezapomenu 🙂

Ve městě jsme se cítili jako v kulisách nějakého filmu. Motel se starou cedulí, která láká na barevnou televizi.

Luxusní trávníček u budovy nádraží. Takový trávník jsme neviděli měsíc.

Budovy jako z westernu 🙂

Jsi těhotná? Pomůžeme ti… Nechtěné těhotenství nebo potraty jsou tu pro část společnosti stále tabu.

Po královské snídani (cca 25 dolarů za dvě jídla a dvě kávy) jsme se přemístili na poštu, abychom vyzvedli krabice pro tři balíky, které si potřebujeme poslat. Na poště jsme potkali kluka, co už cestuje po světě 3, 5 roku. Jeho přezdívka na trailu byla „This Way“ / tudy, protože už při startu šel dvakrát opačným směrem a ostatní mu pomohli, aby nešel do Mexika místo do Kanady 🙂

Na postě jsme objevili parádní hiker box, odkud jsme si vzali zavírací ziplockové sáčky, krém na opalování, nabíječku od Aple do zásuvky i s kabelem a další věci. Přesně tohle teď potřebujeme!

Pak jsme se rozhodli, že uděláme průzkum supermarketu. Když jsme vyšli z pošty, přidrželi jsme dveře jednomu staršímu Američanovi. Zeptal se, jestli jdeme PCT a jestli někam nepotřebujeme odvést! Poprosili jsme ho o cestu do potravin a on nás hodil k velikému supermarketu (šli bychom tam jinak třeba 3/4 hodiny. Hlavně jsme ani nevěděli, kde zde obchod je – resp. máme je značené na mapě, ale někdy nevíme, jaký je největší a nejlevnější).

„Lahůdky“ v místním supermarketu.

Výzdoba je ale parádní 🙂

Výběr jídla neskutečný. Celá řada jen cerealií…

Tortilové království…

Ovoce a zelenina – měníme styl nakupování a soustředíme se více na kvalitu.

A v supermarketu to byl ZÁŽITEK… Jednak jsme se potřebovali zorientovat v obrovské nabídce, abychom vybrali to nejlepší za co nejlepší ceny, a pak nás neustále zastavovali místní a ptali se, odkud jsme a jestli jdeme PCT. Stavělo nás snad sedm lidí, dva se s námi dokonce fotili. Bylo to šílené. Každý si chtěl povídat i třeba deset minut. 

A do toho jsme potkali nějaké už naše známé hikery, se kterými jsme dali řeč. Návštěva obchodu se protáhla na dvě hodiny a půl hodiny… A nám se rapidně začal zkracovat den.

V obchodě jsme využili všechny možné slevy, i tak jsme zaplatili 300 dolarů. Měli jsme batohy plné jídla a k tomu šest naditých papírových tašek. A modlili se, ať nás někdo odveze do hotelu…

S nákladem jsme vyšli na parkoviště supermarketu s tím, že zkusíme stopovat. 

Zdravíme se s ostatními hikery a vyměňujeme zkušenosti s jednotlivými druhy jídla.

Hiker ze Švédska.

Paní nám vyprávěla o své návštěvě Československa za totáče. Při přejezdu hranic vlakem byla na toaletě, a tak u sebe neměla pas a celníci na ni křičeli se samopalem v ruce. Když jsme se loučili, řekla, že se za nás bude modlit. Byla neskutečně milá.

A tohle všechno jsme nakoupili 🙂

Náš trail angel nás odvezl s nákupem až před hotel. Prostě nám chtěl jen pomoci!…

Ještě další průzkum hiker boxu v hotelu 🙂  Už si na tom ulítává i Tomáš. Bereme jídlo a sáčky.

V hotelu přípravujeme balíky. Jídlo pro tři balíky plus další do batohu na pět dní cesty…

Také musíme prát a dělat videa. Nestíháme 🙂

Tomáš připravil alespoň jedno normální jídlo… Nakoupili jsme si spoustu zeleniny a ovoce.

Večer jsme měli jít se Soenem a Cristinou na večeři, ale nestíháme, a tak jsme je pozvali k nám na pokoj na sekt. Bylo to moc milé setkání, skvěle jsme se nasmáli 🙂

Nápis na vystřelovacím špuntu nabádá k opatrnosti při otevírání.

V hotelu jsem objevili ledovač.

Seon s Kristinou přinesli pivo z Portlandu. Bylo výborné. Hodně hořké, silná a plná chuť. Vyrovnalo se naší kvalitě.

Pivko 🙂

Po skončení návštěvy jsme ještě museli objednat nějaké vybavení na další dny, a tak jsme šli spát až hluboko po půlnoci…

2017: PCT - 29. den na trailu; budíček ve 4 ráno, přechod Mohave a 52 kilometrů v nohách
2017: 31. den trailu; Tehachapi nebo město andělů?

4 Replies to “2017: 30. den na trailu; Tehachapi plné trail angeles a proč jsme si vůbec neodpočinuli”

  1. Jeeee, jsme první čtenáři 🙂 Ahoooooooooj 🙂 Teď se s Peťou díváme na fotky a čteme si 🙂

  2. Porad se nemuzu nabazit toho stesti co z vas sala v te restauraci a obchode 🙂 A Peta se kochal fotkama a vzpominali jsme na ty hospody jak o nich pises, jak.jsme z toho taky byli nadseni.

  3. Ahoj, konečně jsem se dostal k tomu si vaše psaní a parádní fotky prohlídnout a moc vám fandím! Už jste tam měsíc a dělá mi radost, že se pořád držíte a tlačíte to dopředu. Ono se to nezdá, sem tam nějaká nepříjemnost, ale ono se to postupně sčítá a člověku to jako celek dává zabrat… úplně s váma soucítím stran těch nákupů a zdánlivě „volných“ dní, kdy se celej den běhá po městě, nakupuje, pere, pošta, water reporty, deník, uploady… a nakonec člověk z města odchází víc unavenej než přišel. Je to sice už pět let, ale každý den a s ním spojené zajímavé maličkosti prožívám znovu s vámi jako by to bylo teprve včera! Díky. A počkejte na Sierru – tam se z té nádhery zblázníte. Těšte se! Držíme vám pěsti, užívejte si to, Petr a Oli (Footprint a Lola)
    PS: už máte trail names???

  4. Ahoj Petře, pročítám si blog Lenky zpětně, takže odpověď až nyní:-) Lenka je Smile a já získal trailname Lipton (jako Lipton Iced Tea:-) )

Napsat komentář