2017: PCT – 17. den na trailu; točíme se stále kolem Big Bear Lake, Army trail magic – splněný sen

19V noci jsme se vyspali překvapivě dobře, zima mi nebyla. Váleli jsme se až do půl sedmé, a tak i když bylo ráno chladno, už nám svítilo sluníčko.

21

Každý neseme kilo čokoládových tyčinek, a tak se jimi ládujeme už od rána. K tomu jsme si na snídani koupili ještě takové sladké pečivo (trochu umělohmotné). Začali jsme teď oba jíst mnohem víc, aby mělo tělo z čeho brát energii 😉

Pohled na Big Bear – město a jezero. Na jedné straně hory a sníh, město má charakter horského střediska, kde se v zimě lyžuje, na druhé straně poušť s kaktusy – neuvěřitelná kombinace…

Dnes jsme se do oběda motali ještě kolem jezera Big Bear Lake, cesta byla hezká a upravená. Chodíme hodně lesem, který nás chrání proti sluníčku. Střídají se zhruba tři typy okolí – les smíšený s listnatými stromy, které byly uschlé vlivem velkého sucha v Kalifornii, což je smutný pohled – stromy už měly vyrašené pupeny a malé lístky, které všechny uschly. Pak je zde pásmo, kde je jen pár nízkých jehličnanů, které jsou občas napadené kůrovcem nebo uschlé a keřů a jinak hlavně písek a nejpozitivnější je les s vysokánskými zdravými jehličnatými stromy. 

Uschlé listnaté stromy, zbytek lesa se pomalu probouzí k životu..

Cestička je úzká jen pro jednoho a díky suchu se hodně práší. Takto vypadají naše nohy po 5 hodinách chůze. (Tomášovy nohy jsou na tom hůře, protože chodí hned za mnou, ne, že by si je včera nemyl 🙂 🙂 

Dneska jíme samá vysokokalorická jídla jako výše zmíněné tyčinky, smažené pálivé papričky, arašídy v cukru a tortily. V poledne jsme ještě měli tortily s chilli omáčkou a „sýrem“. Ale ten „sýr“ byl nepoživatelný – jen stužené oleje, ani se neroztékal. Balení stálo dolar a já si myslela, že to bude sýr do toastů, který je sice také nezdravý, ale aspoň se dá jíst. Večer už si chceme dát něco normálního – tortily se sýrem a s rýží. Po kolikáté už? 🙂

Dnes jsme si v jednu dali hodinu pauzu a pak pokračovali. Jen o pár metrů dál jsme vstoupili do úplně nové krajiny a co jsme ještě netušili – čekalo nás naprosto fantastické odpoledne a podvečer. 

Krajina, kterou jsme šli, byla suchá a tipujeme, že tak před třemi lety ji celou zachvátil oheň. Viděli jsme jen stovky ohořelých stromů. Nově vyrostly keře a nové borovice, které byly vysoké asi jako vánoční stromečky. Cesta vedla zase po vrstevnicích. Slunce pálilo, trail byl písčitý a velmi prašný, ale šlo se skvěle. Nabití spousty gramy cukru jsme ušli 7 mil za chvíli.

Došli jsme ke kempovišti, kde byl záchod, nádrž s vodou, ohniště s odpadky a sezení. Na stole byla hnědá taška s čímsi.

Otevřeli jsme ji a v tašce bylo pět kompletních balení stravy pro americké vojáky! Ochutnat tenhle druh stravy byl vždycky můj obrovský sen. A teď stojíme uprostřed „pouště“,  kde se před námi válí tolik zajímavých jídel. Začali jsme to s nadšením prozkoumávat. Oříšky, sušené brusinky, arašídová omáčka, sušenky, slaný krekry, tortily, suchary,…  Všechno tady bylo. A taky žvýkačky, sirky, cukr, káva. A konečně i sušené mléko, které jsem tak moc potřebovala do kafe a několik limonád v prášku, na které jsme celý den měli chuť. (Plus celá hlavní jídla jako např. kuře – maso ale není nic pro nás). A aby toho nebylo málo, na stole ležel i ziplockový (zavírací) pytlíček s několika baleními instantní kávy od Starbucks! Nejdříve jsme nemohli uvěřit, že by to bylo připravené pro nás a rozhlíželi jsme se po okolí, čí by to mohlo být, ale byli jsme tam sami.

Pustili jsme se do otevírání balíčků a mě zavalila OBROVSKÁ vlna pozitivní energie. Navíc jsme v igelitce objevili ještě dva energy drinky. Jeden jsme napůl vypili a jakoby mi začalo kolovat čisté štěstí v žilách.

Radost a euforie z takového pokladu mi vydržela až do večera! 

Napojili jsme se na potok, do krajiny se proto zase vrátil život. Sluníčko nám svítilo na cestu a odpoledne jsme si neskutečně užívali. Pak jsme vstoupili zase do „pouště“, kterou po pár mílích zasypaly obrovské bílé kameny a pak se zase napojili na potok.

Navečer jsme došli k parádnímu místu. Sluníčko ještě svítilo, zurčel silný proud vody a na vyhřátém písku jsme si postavili stan. Kus před námi byli Mexičani a vedle nás výprava tří kluků z Německa. Rozdělali oheň a pozvali nás k sobě. Tomáš si šel pokecat – byla jsem ráda, že šel za „chlapama“, pořád se smáli a já jsem mezi tím připravila dobré jídlo, umyla nádobí, sebe, připravila spaní a chvíli psala blog. Prostě každý měl chvilku pro sebe 😉 

Chvíle, kdy už máte po celém dnu odšlapáno, máte pro danou noc vyřešené „bydlení“ a myjete se v řece, jsou dokonalé. I když je voda studená, valící se proud za západu slunce mě nepřestane nikdy bavit.

Byl to dokonalý večer.

Jsme na míli 292, dnes jsme ušli 35 km.

2017: Pacific Crest Trail - 16. den na trailu; pohodová etapa, přes den vedro - večer velká zima
2017: PCT - 18. den na trailu, nejhezčí pláž, když vás ryba kousne do pupíku a bobří zátoka

4 Replies to “2017: PCT – 17. den na trailu; točíme se stále kolem Big Bear Lake, Army trail magic – splněný sen”

  1. Eva Švanda says: Odpovědět

    Teda Leni,hltam kazde tvohe slovo a neskutecne se vzdy tesim na dalsi skvele popsane postrehy a zazitky z vasi vysnene cesty….Jinak ten pohled na ty nohy,myslim ze naprosto vystihuje tihu samotne cesty…
    Drzte se!!!A hodne papej:-)

    1. Díky! Dnes se cpeme zmrzlinou 🙂 a v Česku je, koukam, úplné léto a krásně 🙂

  2. Připravila jsem SEBE – krásné 🙂 Pořád azuro, to je paráda!
    Úplně cítím tu euforii z toho jídla, to musela být bomba, já bych tam křepčila jak šílená 🙂

    1. To jo, už nám zase došly zásoby, dnes snad doplníme 🙂 ale to vínečko chybí..

Napsat komentář