19V noci jsme se vyspali překvapivě dobře, zima mi nebyla. Váleli jsme se až do půl sedmé, a tak i když bylo ráno chladno, už nám svítilo sluníčko.
21
Každý neseme kilo čokoládových tyčinek, a tak se jimi ládujeme už od rána. K tomu jsme si na snídani koupili ještě takové sladké pečivo (trochu umělohmotné). Začali jsme teď oba jíst mnohem víc, aby mělo tělo z čeho brát energii 😉
Pohled na Big Bear – město a jezero. Na jedné straně hory a sníh, město má charakter horského střediska, kde se v zimě lyžuje, na druhé straně poušť s kaktusy – neuvěřitelná kombinace…
Dnes jsme se do oběda motali ještě kolem jezera Big Bear Lake, cesta byla hezká a upravená. Chodíme hodně lesem, který nás chrání proti sluníčku. Střídají se zhruba tři typy okolí – les smíšený s listnatými stromy, které byly uschlé vlivem velkého sucha v Kalifornii, což je smutný pohled – stromy už měly vyrašené pupeny a malé lístky, které všechny uschly. Pak je zde pásmo, kde je jen pár nízkých jehličnanů, které jsou občas napadené kůrovcem nebo uschlé a keřů a jinak hlavně písek a nejpozitivnější je les s vysokánskými zdravými jehličnatými stromy.
Uschlé listnaté stromy, zbytek lesa se pomalu probouzí k životu..
Cestička je úzká jen pro jednoho a díky suchu se hodně práší. Takto vypadají naše nohy po 5 hodinách chůze. (Tomášovy nohy jsou na tom hůře, protože chodí hned za mnou, ne, že by si je včera nemyl 🙂 🙂
Dneska jíme samá vysokokalorická jídla jako výše zmíněné tyčinky, smažené pálivé papričky, arašídy v cukru a tortily. V poledne jsme ještě měli tortily s chilli omáčkou a „sýrem“. Ale ten „sýr“ byl nepoživatelný – jen stužené oleje, ani se neroztékal. Balení stálo dolar a já si myslela, že to bude sýr do toastů, který je sice také nezdravý, ale aspoň se dá jíst. Večer už si chceme dát něco normálního – tortily se sýrem a s rýží. Po kolikáté už? 🙂
Dnes jsme si v jednu dali hodinu pauzu a pak pokračovali. Jen o pár metrů dál jsme vstoupili do úplně nové krajiny a co jsme ještě netušili – čekalo nás naprosto fantastické odpoledne a podvečer.
Krajina, kterou jsme šli, byla suchá a tipujeme, že tak před třemi lety ji celou zachvátil oheň. Viděli jsme jen stovky ohořelých stromů. Nově vyrostly keře a nové borovice, které byly vysoké asi jako vánoční stromečky. Cesta vedla zase po vrstevnicích. Slunce pálilo, trail byl písčitý a velmi prašný, ale šlo se skvěle. Nabití spousty gramy cukru jsme ušli 7 mil za chvíli.
Došli jsme ke kempovišti, kde byl záchod, nádrž s vodou, ohniště s odpadky a sezení. Na stole byla hnědá taška s čímsi.
Otevřeli jsme ji a v tašce bylo pět kompletních balení stravy pro americké vojáky! Ochutnat tenhle druh stravy byl vždycky můj obrovský sen. A teď stojíme uprostřed „pouště“, kde se před námi válí tolik zajímavých jídel. Začali jsme to s nadšením prozkoumávat. Oříšky, sušené brusinky, arašídová omáčka, sušenky, slaný krekry, tortily, suchary,… Všechno tady bylo. A taky žvýkačky, sirky, cukr, káva. A konečně i sušené mléko, které jsem tak moc potřebovala do kafe a několik limonád v prášku, na které jsme celý den měli chuť. (Plus celá hlavní jídla jako např. kuře – maso ale není nic pro nás). A aby toho nebylo málo, na stole ležel i ziplockový (zavírací) pytlíček s několika baleními instantní kávy od Starbucks! Nejdříve jsme nemohli uvěřit, že by to bylo připravené pro nás a rozhlíželi jsme se po okolí, čí by to mohlo být, ale byli jsme tam sami.
Pustili jsme se do otevírání balíčků a mě zavalila OBROVSKÁ vlna pozitivní energie. Navíc jsme v igelitce objevili ještě dva energy drinky. Jeden jsme napůl vypili a jakoby mi začalo kolovat čisté štěstí v žilách.
Radost a euforie z takového pokladu mi vydržela až do večera!
Napojili jsme se na potok, do krajiny se proto zase vrátil život. Sluníčko nám svítilo na cestu a odpoledne jsme si neskutečně užívali. Pak jsme vstoupili zase do „pouště“, kterou po pár mílích zasypaly obrovské bílé kameny a pak se zase napojili na potok.
Navečer jsme došli k parádnímu místu. Sluníčko ještě svítilo, zurčel silný proud vody a na vyhřátém písku jsme si postavili stan. Kus před námi byli Mexičani a vedle nás výprava tří kluků z Německa. Rozdělali oheň a pozvali nás k sobě. Tomáš si šel pokecat – byla jsem ráda, že šel za „chlapama“, pořád se smáli a já jsem mezi tím připravila dobré jídlo, umyla nádobí, sebe, připravila spaní a chvíli psala blog. Prostě každý měl chvilku pro sebe 😉
Chvíle, kdy už máte po celém dnu odšlapáno, máte pro danou noc vyřešené „bydlení“ a myjete se v řece, jsou dokonalé. I když je voda studená, valící se proud za západu slunce mě nepřestane nikdy bavit.
Byl to dokonalý večer.
Jsme na míli 292, dnes jsme ušli 35 km.
Teda Leni,hltam kazde tvohe slovo a neskutecne se vzdy tesim na dalsi skvele popsane postrehy a zazitky z vasi vysnene cesty….Jinak ten pohled na ty nohy,myslim ze naprosto vystihuje tihu samotne cesty…
Drzte se!!!A hodne papej:-)
Díky! Dnes se cpeme zmrzlinou 🙂 a v Česku je, koukam, úplné léto a krásně 🙂
Připravila jsem SEBE – krásné 🙂 Pořád azuro, to je paráda!
Úplně cítím tu euforii z toho jídla, to musela být bomba, já bych tam křepčila jak šílená 🙂
To jo, už nám zase došly zásoby, dnes snad doplníme 🙂 ale to vínečko chybí..