Včera večer jsme vkročili do Trinity Alps. K silnici, která vede do města, nám zbývá ještě 31 mil. Terén je mnohem těžší než včera a rychle se střídá jeho ráz. Chodíme nahoru a dolů, cesta je často kamenitá a prudká, překračujeme hodně klád. Odměnou za tu námahu ve vedru, které tu teď panuje, jsou nám úžasné výhledy a rozkvetlé lemy horských potůčků. Roste tu sice jen pár druhů kytiček, za to však vytváří neuvěřitelné barevné kombinace – momentálně mě nejvíce baví žluto-červená a červeno-fialová. Zase se setkáváme s oranžovými liliemi.
Přes den si děláme hodně přestávek – na jídlo, pití i takové polehávací, ale každá trvá maximálně 3/4 hodiny. Dnes jsme měli pauzy i kratší – jen půl hodinky. Chvíle volna pokaždé brzy uteče – než vystavíme solární panely, připravíme z tyveku sezení, připravíme jídlo a limonádu, sundáme si boty a ponožky, které necháváme prohřát slunečními paprsky, je 15 minut pryč.
Zdá se to asi absurdní spěchat během dovolené, ale my už nemáme moc času dojít do Kanady (zbývá jěště více než úctyhodných 1 100 mil), a tak pokud plánujeme zastávku ve městě jako právě teď, snažíme něco si nadejít. Dnes jsme doufali, že se nám podaří zdolat přes 30 mil, abychom si vymoženosti města mohli užít už od večera.
Dnes jsme se za celý den (přes 50 Km!) míjeli jen se čtyřmi lidmi, a tak jsme měli trail jen sami pro sebe. Moc příjemné 🙂 Ještě jsou tu tedy mouchy, komáři, mravenci, veverky a srny.
Komáry nekompromisně zabíjíme. Nejdřív jsem je jen odháněla a dávala jim šanci, ale sežerou vás zaživa. Jsem pokousaná na kotníkách, ramenech, břichu, zádech… Mravenci nás otravují, jakmile si sedneme. Je jich tu snad milion druhů. Jsou strašně moc zvědaví a ničeho se nebojí. Snažíme se s nimi manipulovat opatrně 🙂 Veverek potkáváme desítky denně. Jsou to nejroztomilejší zvířata hned po králících. Legračně nás pozorují a pak utíkají se zvedlým ocasem po cestě se schovat. Budou mi ty jejich roztomilé kukuče moc chybět. A pak tu jsou srnky. Nebojácně se pasou u trailu, na trailu nebo stojí na silnici. Když k nim přijdete, jen z opatrnosti popojdou o kousek dál. Vypadají překrásně.
Těch 32 mil jsme dnes nakonec dali! Navzdory všem těm zpropadeným kopcům, horku, špatnému terénu a i když jsou podrážky našich bot těsně před rozpadnutím. Když šlapeme do kopce, posloucháme z mobilu hudbu, aby mozek nepřemýšlel nad bolestí, ale soustředil se třeba na text písničky. A taky myslím na to, jak se mi báječně zpevní tělo. Nic není zadarmo 🙂
V lese jsme dnes našli trail magiiiic 🙂
Tomík 🙂 :-)… Vypadá na všech fotkách tak šťastně 🙂
A po celodenním utrpení jsme zažili dvě fantastické věci – jednak jsme si stopli policejní auto, a pak jsme se ubytovali v úžasném hostelu, jehož služby a vzhled předčily naše očekávání.
Ano, i SNĚHU jsme se dnes dočkali!
Když jsme dnes v osm večer došli konečně na silnici směr město Etna, nebyl zde žádný provoz. Asi po deseti minutách jsme zdáli slyšeli auto a já si pomyslela: Bože, sešli nám někoho, kdo nás odveze do města! A hned toto první auto nám zastavilo a bylo to auto lesní policie. Fotku sem dávat nechci, protože myslím, že policajti mají určitě zakázáno brát stopaře 🙂 Policajt Ch. byl ohromně milý a vtipný a posadil nás dozadu na sedačky pro vězně. Jsou plastové kvůli poničení. Mezi námi a jím byly mříže a auto jsme my nemohli zevnitř otevřít – pouze on zvenku! Moc nám pomohl.
Hostel nás uchvátil. Představovala jsem si takové ty evropské špinavé přeplněné hostely a už dva dny předem jsem si dělala starosti, jestli jsme vybrali dobře (hostel jsme vybrali, protože jeho hosté nemusí platit za balíky a my si jich potřebovali poslat asi pět, což vás jinde může stát třeba i 35 dolarů), ale vše dopadlo nad očekávání.
Dostalo se nám milého přijetí, vybrali jsme dost jídla z hiker boxu a postavili si stan na zahradě s anglickým trávníkem a jezírkem. Pak jsme si zde půjčili oblečení, boty a ručníky a po mnoha dnech se umyli. V koupelně byly mycí prostředky, ale i třeba vložky, tělová mléka, deodoranty… Prostě DOKONALÉ místo pro někoho, kdo už smrdí jako homeless. A ještě jsme dostali studené pití jako welcome drink.
Obsluha hostelu nám řekla: Buďte tady jako doma. A přesně tak se tu i cítíme 🙂
A zítra ráno snad bude i vysněná KÁVA!
Spíme na míli 1597 a ušli jsme 50 km.