V hotelu se spalo úžasně. Ticho a veliké americké postele mi chyběly 🙂
Pobyt v týdnu zde stojí jen 44 dolarů, což je opravdu výhodná cena. Dobře ví, že další dolary utratíte v přízemí casino hotelu na automatech 😉 My ráno nechali v automatu symbolických deset dolarů a vyrazili městem pět kilometrů na vypadovku k dálnici.
Město Reno na nás působilo trochu omšelým dojmem.
Na stop jsme dnes měli štěstí. Po deseti minutách nás nabral starší pán, který nám hned ve druhé větě oznámil, že jeho babička pocházela ze Slovenska 🙂
Vezl nás asi hodinu a hezky jsme si popovídali o cestování, České a Slovenské republice, jeho rodině a výrobě vína. Jeho dcera byla nominována za USA na olympiádu ve snowboardu. V zimě se s ní chystá do Evropy. Vyměnili jsme si kontakty s tím, že mu doporučíme, jaká místa v Česku a na Slovensku navštívit. Vypadal tak na 65 let a říkal, že stále pracuje. Přesně lidé jako on vybudovali Ameriku. Pracovití a ochotní pomoci.
Jako další nás nabral starší rozohněný republikán. Hned jak jsme nastoupili do auta začal řešit válku v Kosovu, kriminalitu černochů, využívání dávek Mexičany a nakonec nám řekl, ať si dáme pozor, že je v Kalifornii veliká kriminalita a ukázal pistoli, kterou pro jistotu vozí v autě.
Pozitivně namotivovaní jsme se vydali na další stop 🙂 Zastavil nám Chris s irskými kořeny. Léto tráví s malou dcerou Cathline pod stanem. Moc toho nenamluvil. Když jsme zastavili ve městě, kde nás vykládal, koupili jsme mu za svezení alespoň pivo.
A sami jsme šli na oběd. Na hamburger jsme sice čekali 20 minut, ale byl dobrý. Chuť k jídlu kazilo jen obrovské vedro.
Dalším, kdo nás vzal, byl Thomas z Portlandu. Ohromně sympatický a chytrý člověk. Thomas byl se svými dospělými dětmi stanovat, ale jejich dovolenou přerušil požár v národním parku Yosemite a synův bolavý zub.
Po něm nás naložil milý týpek z Hawaie, který nás dovezl asi 30 mil před náš první cíl.
Ze stopování nás osvobodil Mark. Vyprávěl, že vozí hikery často. Byl neskutečně milý, spontánní a veselý. Říkal, že stopujeme špatně a když nás viděl, zželelo se mu nás a chtěl nás zachránit. Radil nám, ať používáme cedule s názvy měst nebo ať alespoň ukazujeme vzdálenosti rukama.
Mark nás dovezl do Bishopu, kde jsme si vyzvedávali kanistry proti medvědům u našeho kamaráda Vítka.
Vítek nás hodil na konec města, aby se nám lépe stopovalo do naší poslední destinace Lone Pine. Po asi třech minutách nám zastavil mladý pár a odvezl nás až k hotelu! Jednalo se o mladé hikery, kteří akorát dokončili John Murai trail. Část naší cesty protíná i tento trail, a tak nás alespoň informovali o aktuálních podmínkách v horách – hodně vody, žádný sníh.
Když jsme se ubytovali, došli jsme si pro balíky s jídlem, které jsme si sem nechali poslat z Amazonu. Část jídla jsme si brali s sebou a část jsme ve městě potřebovali uložit na dobu, až se sem za plánované čtyři dny vrátíme.
Hledali jsme proto večer ještě narychlo motel, kde bychom si mohli nechat bednu s jídlem. V prvním hotelu naši bednu odmítli, ve druhém jsme už měli štěstí. Krabici jsme položili na zem u maličké recepce, snad tam ještě za čtyři dny bude…
Když jsme se v deset večer vrátili, byla jsem ze stopování, přebalování jídla a zařizování tak unavená, ze jsem měla problém dopsat jednovětný email…