68. den Te Araroa: Těžší úsek, než jsem doufala & povodněmi zničený trail; Cameron Hut, Harper Pass, Locke Stream Hut (2126 km)

Spalo se naprosto krásně. Tak pěkně se mi už dlouho nespalo 😊 V noci bylo ABSOLUTNÍ ticho a tma. Vůbec se mi nechtělo vstávat… ani trochu.

Vyšli jsme v 7:10 a den vypadal zprvu nadějně. Bylo teplo, nepršelo, trail měl podobu normální cesty. Když jsme šli údolím okolo řeky, pásli se tam krávy, telata a býk. Mysleli jsme, že náš jediný problém dnes bude, jak se vyhnout býkovi – s rodinou nám ale uvolnil cestu sám…

Dopoledne jsme šli okolo teplého pramene, který stékal po skále a také do malého jezírka, takže vytvořil super teplou vířivku – velikost tak pro tři lidi. My se tu ale moc neohřáli a brzy pokračovali. Navíc okolo „vířivky“ létaly sandflies, a tak člověk neměl moc náladu se zastavit.

Po té, co se někde zastavíme, nás do minuty začnou žrát sandflies. Člověk si nemůže jen tak v KLIDU na pět minut sednout a odpočinout si nebo vyvěvrat nohy nebo se vyčůrat, aby na vás ty malý svině nepřistály. Jediným úkrytem jsou chaty nebo stan.

Už dopoledne jsme viděli zamračenou oblohu a brzy se rozpršelo. Dopoledne hlavně mrholilo. Zároveň po několikadenních deštích neuschla tráva, takže bylo všechno mokré. Cesta byla nasáklá vodou a tam, kde dřív bylo bahno, ale zem ještě včera držela, jsme se dnes začali propadat. Kaluže na cestě začaly být větší a větší (až se z nich odpoledne staly potoky).

Na svačinu jsme se stavili v chatě, kterou jsme míjeli asi po 3 hodinách. Bohužel byla zabordelařená od prasat, co chatu navštívila před námi…

Když jsme se vrátili na trail, střídalo se mrholení s deštěm. Myslela jsem, že půjdeme údolím, ale trail nás vedl lesem. Stromy i kameny byly pokryté lišejníky a mechem. Vsechno bylo zelené – asi tu hodně prší 😆😂😂 Snad metr cesty nebyl bez toho, abychom nepřešlapovali kořeny stromů nebo kameny, šlo se fakt blbě. Do toho se znovu objevily velké úseky bahna. Na trailu se tvořily kaluže. Místy nešly ani překročit.

Další chata už byla ultra punk… nejsem nějak cimprlich, ale tohle fakt v největší nouzi. Samozřejmě, když je hnusně jako dnes, je střecha nad hlavou požehnání.

Mosty různých konstrukcí si hodně užívám 👍

Hobitín 😆

Další z chat. Místo pro 2 lidi. V poznámkách bylo, že je to dobré místo – a teď cituji: „na šuk***“… v chatě bylo asi milion sandflies… každý má holt jiné představy 🙈🙈🙈

Když jsme vyšli z lesa, vedl nás trail těsně podél řeky a několikrát jsme museli překročit hodně silný proud. Jednou jsme šli proto s Tomášem ve dvojici, abychom proud rozrazili. Místy se tvořily bílé peřeje.

Když jsme začali stoupat do sedla, vedl nás trail těsně podél řeky uzoučkou cestičkou – nebo spíš škvírou v zemi, kam jsme se tak akorát vešli. Cesta byla prudká a trochu „šplhací“. Významně se proměnila vegetace – najednou jsme se ocitli zase zpátky v jungli mezi několika druhy palem. Vůbec jsme to nečekali.

Navečer jsme vylezli do sedla a když jsme byli nahoře, naskytl se nám pohled na údolí, ve kterém se jako had klikatila řeka. Nad údolím se vznášely mraky, slyšeli jsme hukot řeky a přemýšleli, jestli tenhle úsek budeme schopní přejít. Znovu se rozpršelo. Docela jsem z toho pohledu a našeho úkolu na další dny začala mít stísněný pocity. Trail byl ale navečer náročný tak moc, že jsem se zpátky vrátila ke 100% koncentraci na každý krok, namísto přemýšlení o zítřku.

Někdy mě napadá, kdyz mají lidé úzkosti, že by mohli jít třeba dnešní část trailu – je to pro mě tak těžké, že po návratu do města jsem naprosto šťastný člověk, že jsem vše přežila a ostatní věci mě trápí méně. Člověk tu má opravdu pocit, že „žije“ a hlavně chce i dál zůstat naživu 🤣🤣🤣🤣

Při sestupu ze sedla byla některá ramena řeky tak rozvodněná, že jsme je přecházeli jen s nejvyšší opatrností. Díky předchozím dešťům a sesuvům půdy části trailu úplně zmizely – voda je sebrala nebo byly zavalené kameny. Místo úzké cesty tu byl najednou metry široký kamenný pás…

Větší než malé množství vody, pobořený trail od povodní…

A ještě přebrodit tohle 🙄🙈

Když si myslíš, že máš vyhráno a čeká tě další těžší úsek 😆

Do oběda se mi podařilo mít suché nohy, pak už jsem se ale vodě neubránila. Včera jsem měla mokré nohy celý den a výsledkem jsou jen puchýře.

Dnes jsme asi 60 minut v dešti čekali na hikera za námi, kdyby potřeboval pomoci přejít vodu. Bohužel nás nedostihl a my začali být promrzlí – s tak jsme šli. Ale máme zpětně info, že vše přešel a je ok.

Navečer jsme přišli do chaty, o které jsme četli, že jsou v ní myši. Jasným důkazem byly stovky hovínek. Do toho zde byly plesnivé matrace.

Vybrala jsem místa na spaní, kde bylo hoven – pardon, jinak se to nedá napsat – nejméně a nejméně plísně na matracích. Hovínka byla na zemi, u postelí… všude. Tolik jsem jich od myší neviděla za celý můj život.

Chata byla stará a postavená tak, že všude byly trámy – i u postelí = myši po trámech běhaly = všude se dostaly.

V chatě byl jen jeden kluk – z Californie – neuměl rozdělat oheň. Bohužel všechno dřevo venku bylo mokré a idioti – pardon, ale musím to tak napsat – co si vzali dřevo před námi, neudělali nic do zásoby. Přitom by stačilo dát aspoň větve pod střechu… sekyra atd. na místě je.

Tomáš asi hodinu rozdělával oheň. I s mokrým dřevem to dokázal. Byl to takový chcípák a na sušení věcí to nestačilo, ale teplotu o pár stupňů zvedl. A taky smrad z kouře – bylo zde bohužel otevřené ohniště.

Myši mi nevadí, ale pár minut před tím, než jsem šla spát, jsem si v poznámkách přečetla, že jsou zde myši 3x větší než normální myši. Takže podkani nebo krysy? Krysy už mi teda „vadí“…

Celá jsem se přikryla a vzala si na hlavu kapucu, kdyby mi „něco“ chtělo běhat po vlasech. Hovínka jsem měla pár centimetrů od ksichtu 🙈🙈

Tomáš se teda divil, proč se štítím. Taky jsou to „Mufáci“ 😃

67. den Te Araroa: Celý den mokré nohy & chata splněných přání; Windy Point, Hope River, Lake Sumner, Hunurui Hut (2102 km)
69. den Te Araroa: Úspěšné přechody vody & balíme to dřív...; Taramakau/Otehake River Ford, Otira River, Flood Damage, Morrison Footbridge (2148 km)

Napsat komentář