2017: PCT – 20. den na trailu; vedro a celodenní šlapání do kopce

Spalo se nám krásně. Spot jsme měli jen sami pro sebe, leželi jsme na písku a bylo teplo. Byli jsme ve vyšší nadmořské výšce a tak nás nerušila žádná zvířata.


Ráno se nám podařilo vstát už po páté a před šestou jsme vyrazili! 

Cestou jsme míjeli pár hikerů ještě ve spacácích. Někteří se válí i níže na fotce, když se dobře podíváte.


Nejdříve jsme šli 7 mil k McDonalds, kde jsme si koupili snídani a pak vyrazili do kopců. 

Poslední dva dny byly hrozné. Na trailu nebyla 30 mil voda, a tak jsme ji museli nést všechnu na zádech. Bylo obrovské teplo a během 4 hodin jsme narazili jen na tři místa se stínem, z toho dvě byla již zabrána a třetí – kameny u vyschlého vodopádu, jsme využili. Krajina byla krásná, i když poničená požárem, proto žádný stín… Cesta byla prašná. Stezka byla upravená, ale dva dny vedla do kopce – žádný odpočinek.

Ráno nám bylo ještě veselo. A našla jsem balónek 🙂 Za mnou na fotce je údolí, do kterého jsme šli. Přímo k té hoře se zasněženou špičkou (druhý den jsme byli už u ní a třetí den ráno ji vylezli až k tomu sněhu úplně na vrchol).

Zvláštní mix přírody, vlaků, dálnice a elektrických sloupů.

Už jsme skoro TAM. Snídaně volá 🙂 Před námi dálnice, napravo Mekáč.

V McDonalds jsme si koupili jídlo na snídani i k večeři a každý nabrali 4,5 litru vody. Hned jsem objevila zásuvku, kam jsme si alespoň na chvíli dali nabít steripen na čištění vody (čistíme všechnu vodu – vyjma když jsme si vzali vodu přímo teď u Mekáče), mobily a kameru. Ostatní se inspirovali, a tak když jsme odcházeli, vznikla už na místě solidní nabíjecí stanice.

Káva v Americe nestojí za nic. Poslední dobrou jsem měla ve Starbucks na vlakovém nádraží, když jsme přijeli. Jinak si o pressu mohu nechat zdát… Na druhou stranu aspoň něco, než nic 🙂

Vracíme se zpátky na trail okolo těchto karavanů. Působí na mě trochu bizardně…

Ještě projít tunelem pod dálnicí… A chodící peklíčko může začít 🙁

Míjíme vlaky, jejichž houkání posloucháme už druhý den. Jsem ráda, že je teď vidíme tak blízko. Vlaky vozí celé náklaďáky vyjma kabiny.

A ještě projít druhým tunelem… Chládeček na chvíli.

… a překročit koleje…

… a jsme definitivně na trailu. Vítá nás ohořelá značka.

Celý den už půjdeme spálenou krajinou.

Je asi třicet stupňů ve stínu, během zhruba 30 mil není žádná voda vyjma této kešky. V zádech si každý neseme 4, 5 litry vody. U kešky jsme vypili každý litr.

Kešku plní lidé z hostelu, který je ve městě, kde se zítra budeme stavovat nakupovat jídlo. Super promo!

Také neseme tu zpropadenou pizzu ze včera! Dáváme si ji k obědu. Má hodně kalorií, což potřebujeme. I studená chutná moc dobře. Navíc jsme koupili nějakou hodně špatnou korejskou plynovou bombu, a tak cokoliv se nemusí vařit, se nám teď hodí 😉

U vyschlého vodopádu jsme na velmi krkolomném místě našli stín, dali si hodinu pauzu a zbytek pizzy.

Když jsme zase vyrazili do hicárny, vůbec jsem nemohla popadnout dech a vlekla jsem se. Pomohla až další pauza a energy drink. Trail vedl stále do kopce…

Cestou jsem se malém srazila s asi metrovým hadem, byl ode mě 20 čísel. Na štěstí mě viděl dřív, než já jeho a začal se plížit pryč. Myslím, že není jedovatý. Teď jsme tři dny za sebou potkali hady, ale samozřejmě se bojí a je velké štěstí je natočit nebo vyfotit.

Vedro bylo úmorné a umocněné spáleništěm, kterým jsme procházeli. Když jsme šli kolem ohořelých palem, představovali jsme si, že to jsou ananasy plné šťavnaté sladké ananasové šťávy…

Cestou jsme potkali dělníky, kteří spravovali cestu a černocha s dredama a velkým bílým plnovousem. Ve sportovním oblečení to byla vážně zajímavá kombinace.

Na náš spot jsme došli po šesté a nejednalo se bohužel zrovna o čisté romantické místečko, ale po lidech tam toho dost zbylo – a nemyslím tím odpadky… Člověk to musí nějak překonat a nenechat si tím vzít chuť k jídlu, i když to je někdy opravdu těžké… Stejně jako třeba všudypřítomným smradem z bot nebo z našich nohou 🙂

Nejadli jsme se, pak přišel asi na půl hodiny na pokec Němec, který do sebe před tím taky hodil energeťák, a tak měl skvělou náladu a byl hodně vtipný. Dobře jsme se nasmáli a v těch podmínkách to byl nakonec hezký večer 🙂

2017: Pacific Crest Trail - 19. na trailu; jedna pizza na dva dny
2017: PCT - 21. den na trailu; šlapání do kopce nás už nebaví, příjemné místo pro hikery - Wrightwood a výšlap na Mt Baden Powell

Napsat komentář