Ráno jsme vstali v půl sedmé. Vzhůru jsme byli ale dříve – spolunocležník z vedlejšího stanu vstával už v pět! Na štěstí byl ohleduplný a svítil jen červeným světlem čelovky 😉 Místo jsme měli na hodně špatném place, ale matrace Neoair od Thermarest všechny nerovnosti vykryla. Zvuk hučící řeky vedle nás ztlumily špunty do uší, a tak jsme se překvapivě dobře vyspali. Spali jsme jako dřeva asi únavou 😅
Před odchodem jsme si navlékli dlouhé kalhoty a bundu – na síťkách stanu číhaly krvelačné mušky, které se na nás hned nalepily 😡 A byly tu i vosy.
První úsek k další chatě má dnes trvat cca 4 – 5 hodin. V aplikaci v poznámkách k jednotlivým místům trailu jsem četla, že se jde okolo vody hodně strmým a kluzkým trailem. Myslela jsem na to dva dny, co nás asi čeká… 🙈 Psali to tři lidi, co šli před námi, a psali to hodně důrazně. Někdo si dokonce postěžoval, že by se Nový Zéland místo stavění chat na každých 10 km měl věnovat údržbě trailů. (Pozn. 10 km se v horách může jít i víc jak 5 hodin – není to jako 10 km u nás 😅 – takže dle mě tolik chat své opodstatnění má.)
Už po pár krocích jsme si ověřili, že hikeři, kteří sem poznámky o nebezpečné části traulu vložili, nekecali. Trail vedl v lese nad řekou. Úzká cestička byla vysoko nad vodou, šlo se hodně špatně a občas se musel přelézt kus skály a člověk mohl hypoteticky spadnout. Do toho se lezlo i řekou v dost nešťastných úsecích, kde se lezlo blbě i když bylo sucho. Jak jsem se vypsychovala a trail byl opravdu TĚŽKÝ, přepadl mě pocit, že to nedokážu ujít a rozbulela jsem se 🙈🙈🙈. Měla jsem DOST! Tomáš mi pomohl se uklidnit a hodně mi pomohl s každým dalším krokem, abych to bezpečně zvládla.
Asi po 20 minutách jsme potkali Němce v protisměru, který nám tvrdil, že úsek, co nás čeká, je třeba jít opatrně, ale že tam nejsou žádné hrůzy. To mě uklidnilo.
Tímto bych i ráda sdělila, že Te Araroa je náročný trail a že si myslím, že by ho neměli chodit lidi jako úplně první trail… my tu využíváme i zkušenosti z Korsiky a z jiných trailů. Trail není místy vůbec jakoby vytvořený a je technicky náročný.
Z této části nemám ani fotky, protože jsem byla tak hotová, že jsem neměla vůbec náladu fotit.
Když jsme okolo oběda došli k první chatě, cítila jsem se unavená, ale vděčná, že to mám za sebou. Brzy jsem zjistila, že až vyjdeme poslední velký kopec, čeká nás zase cesta kolem vody – ale nechci si předem dělat obavy, třeba to nebude taková hrůza jako dnes ráno.
V chatě jsme snědli pár tyčinek a ořechů a pokračovali po kamenité cestě k poslednímu vrcholu tohoto lesa. Šlo se přes velké kameny, ale neklouzaly, a tak jsme se k vrcholu blížili docela hladce.
Na vrcholu se začaly kumulovat mraky. I když dle předpovědi pršet nemělo, nedodávala mi černající obloha na nejvyšším bodě dnešního dne zrovna pocit jistoty, a tak jsem vrchol skoro přelétla.
Jakmile jsme začali klesat, mraky se začaly trhat a vykukovalo sluníčko… prostě nevyzpytatelné novozélandské počasí 😂
Kolem čtvrté hodiny jsme došli na Hunters chatu. Vybalili jsme si vevnitř věci s tím, že jsme sušili stan a spacáky po noci u řeky a zároveň promýšleli, zda pokračovat. Na další chatu to byly další 4 hodiny… špatně se nám rozhoduje, zda to zvládneme nebo ne.
Řekli jsme si ale, že to zkusíme. Ke všemu někdo v poznámkách k této Hunters chatě nadhodil, že zde asi chytil svrab 🤨🤔, a tak jsme se zase bleskurychle sbalili.
Další cesta byla na štěstí lehčího rázu, i když „z kopce do kopce“, a tak jsme po sedmé byli u další chaty a měli ji sami pro sebe ❤👍
Cesta nám připomínala PCT 😊
Pěkná krajina…
Informační cedule – doba příchodu k další chatě v hodinách je velmi nápomocná. My jsme přibližně o 20% rychlejší.
V klidu a bez mušek jsme si vevnitř Porters chaty uvařili nudle a pěkně v sedě se najedli. Už jsme nikam nepospíchali. Byl krásný večer. Tomáš postavil stan a všechno připravil a já se starala o jídlo. Vyloženě jsme si ty chvíle užili. Ještě před chatou jsme překračovali řeku, a tak jsme se i celí umyli od prachu. Prostě paráda!
Na chatě vysel plakát s informací, že za podání důkazu – ideálně fotografie – o výskytu jednoho druhu ptáka na zdejším ostrovu, je odměna 160 000 Kč! Od zítra máme novou misi ho najít 😆 Už jsme se viděli ve zprávách, jak jsme přinesli důkazy o životě možná již vyhynulého druhu. Polovinu částky bychom věnovali na dobročinné účely – třeba pro Kiwi, ať upraví pár kilometrů trailu 🤣
Jižní ostrov si postupně získává naše srdce. Včera i dnes představil části, které mohou směle konkurovat Pacific Crest Trail. S Tomášem se shodujeme, že nedávat si pozor na hady nebo nepodřizovat režim jídla medvědům jako v USA, má také něco do sebe. Když se večer bavíme, oba šeptáme 🙈🙈🙈 Přitom pravděpodobně několik kilometrů mimo nás nikdo není.
Usínám v deset, aniž by se mi podařilo dopsat blog. Obloha je zase posetá hvězdami. Přála bych ten pohled vidět každému! Na stěnách stanu se objevuje vlhkost a začíná být zima, a tak si preventivně rovnou beru péřovou Zpacks kuklu. Je tu absolutní ticho – kromě žab, jenž tu slyšíme poprvé. Oba nás strašně moc bolí nohy.
To je fakt, chybí tam už jen to očekávání médi za rohem, je to v této části PCT opravdu velmi podobné. Svrab je průser, daň za společné ubytko – nepříjemná možná druhá strana spaní v jinak kouzelných chatkách, rozhodně to nepotěší. A jinak – ať je jak je – tak jsi Tomášovi na trailu opravdu velkým parťákem, větší část té něžnější populace by tohle tempo a vše kolem nezvládla, takže máš být na co pyšná a na druhé straně, kdy by jsi si takhle mohla dát tabuli čokolády s výhledem do krajiny bez obav o přibrání 😆🍫 – držte se a díky za zprostředkování Vašich dobrodružství
To jsi napsal moc pěkně 😊 ano, to je nejlepší fitko, to je pravda 🤣 Já jsem často protivná, Tomáš je světec! Je tu kupodivu hodně žen, co jdou samy a vše si táhnou… Ty mají můj respekt. Krásný den do jaro- zimního Česka!