PCT – 40. den na trailu; zasněžená Sierra, spaní v mrazu, sáhla jsem si na dno

Spalo se docela dobře. Podařilo se nám vstát už v pět a po půl šesté jsme vyrazili. Asi za hodinu a půl, kdy jsme stoupali, se začala objevovat zasněžená pole. Nejdříve šla přecházet jen s botami, goretexové Speedcrossy od Salomonu už máme na sněhu ověřené z Česka a podrážka toho zvládá opravdu hodně, pak ale začaly být vrstvy sněhu prudší a namrzlejší, a tak jsme nasadili nesmeky.

Sníh v červnu..

„Pojď ty nahoru!“ Z fotek to není tak jasné, ale svahy jsou prudké. Tenhle kousek musím vyšlápnout.

Od této chvíle nastal konec chůze po oficiálním trailu. Většinu dne trail vůbec nevidíte a pro tento rok platí pravidlo překonat hory jakýmkoliv způsobem, hlavně přežít. Víme, jakým máme jít směrem, a trasu k tomu si hledáme sami. Je to čistý free style a je to hodně moc vyčerpávající. Musíte být pořád ve střehu…

S nesmeky se šlo dobře, i když hodně do kopce a člověk musel zapojovat ruce. Paže mě teď bolí permanentně. Chůzi po sněhu bych přirovnala k plavání. Už po hodině máte unavené celé tělo. K tomu třeba dopoledne hodně foukalo a člověk se ještě musí soustředit na každý krok. Aby se nesmekl, nepropadl se u kamenu nebo u kmenu stromu, kde je tenčí vrstva sněhu – oba jsme už takto po pás zapadli. Je to nebezpečné kvůli zlomení nohy.

Když jsme se dostali na jižní stranu kopce, šlo to zase bez nesmeků. V deset jsme za sebou měli prvních pět mil. Pak byla chůze částečně ve sněhu a částečně po suchém trailu. V půl jedné jsme toho oba měli dost a udělali si na hodinu a půl pauzu, během které jsme si uvařili oběd. Instantní kaše a těstoviny od Knorru nás ještě neomrzely. Po něm jsme měli v plánu jít asi 6 mil a už to zakempit.

Ještě jedna výhoda bear  kanystrů – dá se na nich sedět.

Tomáš se ale dostal do tempa a cesta vedla navíc z kopce, a tak jsme ten kousek zvládli za dvě hodiny. 

Sníh, sníh, tuny sněhu…

Moje osudné přelézání řeky… Pod vámi se valí voda, hučí a proud je tak silný, že by vás strhl, proto nemůžete brodit.

Po nich jsme přišli k rozbouřené řece, která se díky silnému proudu nedala přebrodit a museli jsme ji přelézt přes kmen. A tady jsem si opravdu sáhla na dno. Asi 40 minut mi trvalo, než jsem se k tomu díky Tomášově pomoci odhodlala. Měla jsem hysterický záchvat, že to nedokážu. Tomáš mi vzal i batoh a byl opravdu trpělivý. Nakonec jsem se na kmen odvážila a „přešla“ ho obkročmo v sedě – což nebylo úplně lehké, protože na něm byly ještě kousky větví. Na ten pocit, že se pod vámi valí a hučí tolik vody, do které můžete spadnout, nikdy nezapomenu…

A ještě si dáme na závěr „pár“ mil do kopce 🙁

A po nich přejdeme zasněženou louku… Díry ve sněhu jsou hluboké, jde se špatně.

Ale Tomášek je šťastný a užívá si to 🙂

V šest jsme se rozhodli, že ujdeme dalších 6 mil, aby mohl Tomáš brzo ráno vyšplhat na nejvyšší horu na trailu Mt. Whitney – díky tomu, že si takto najdeme, bychom neztratili den čekáním. Tahle část cesty už pro mě byla extrémně vyčerpávají. Podat po celém dni ve sněhu a mém emocionálním vyčerpání se u řeky další výkon, na mě bylo už moc. První polovinu jsme šli do kopce  (500 výškových metrů), a pak jsme asi 200 výškových metrů slézali. Téměř všude byl sníh. Trail nebyl VŮBEC vidět… Zase jsme si brali nesmeky. Na rovinkách jsme se propadali. Poslední kopec, který jsme slézali, byl prudký jako sjezdovka.

A kam teď? Každý metr navíc stojí obrovské úsilí.

Slunce pomalu zalézalo, foukal vítr a mrzlo. Sníh už byl namrzlý a smekal se. Spěchali jsme, abychom se v těchto podmínkách nemuseli pohybovat s čelovkou a stihli postavit stan za světla, což se nám na štěstí podařilo. Před kempovištěm jsme ještě museli přelézat další rozbouřenou řeku přes kmen stromu. To mě dorazilo. Trvalo mi to asi 15 minut… Řeky mají hluboká koryta, a tak si nemůžete pomoci např. tím, že byste drželi balanc hůlkami, které byste zapíchli podél sebe…

Když jsme přišli na kempoviště, řekl Tomáš, ať už nic nedělám a jdu se zahřát do stanu, že se o všechno postará. Chtěla jsem alespoň pomoci s vodou, ale vyčistila jsem litr a měla tak zmrzlé prsty, že jsem je necítila.

V půl deváté jsme byli ve stanu. Tenhle večer jsme porušili všechna hygienická i bezpečnostní pravidla týkající se medvědů. Byla nám tak strašná zima a byli jsme tak unavení, že jsme jedli ve stanu, část potravin si Tomáš nechal v batohu na ranní výstup na Mt. Whitney a barely se zbytkem jídla jsme dali jen kousek od stanu.

V noci mrzlo a začalo sněžit. Do rána napadlo asi 5 cm dalšího sněhu. Druhý den jsme se dozvěděli, že tu noc bylo – 10 C.

Spíme na míli 766 a ušli jsme 39 km.

PCT - 39. den na trailu; 22 vydřených mil - dostihla nás výšková nemoc?
PCT - 41. den na trailu; Tomášův výšlap na Mt. Whitney (4 421 m n.m.)

One Reply to “PCT – 40. den na trailu; zasněžená Sierra, spaní v mrazu, sáhla jsem si na dno”

  1. MaXXova Lucka says: Odpovědět

    Hluboce se klaním tvojí odvaze Leni. Já bych tu řeku nepřekonala ani náhodou. Musí to být šíleně vyčerpávajíci,hlavně psychicky. Fakt jste oba úžasní. Koukali jsme dnes na všechna nová videa a pořád jsme opakovali,jak moc jste dobří. A taky jdete fakt rychle,zatím to vypadá,že to stihnete celé za ty 4 měsíce. RESPEKT!! 😉

Napsat komentář