PCT – 37. den na trailu; Kennedy Meadows – 702. míle (1 123 Km)

Ráno jsme se hecli a vstali už v pět. Bohužel jsme se ale zdrželi 15 minut při balení stanu, protože jsme nemohli najít jeho obal, a tak jsme několikrát vyndávali všechny věci z batohu a zase je balili zpět. Tak promarněný čas… Tomáš měl obal v kapse u kalhot.

Ranní rozcvička 🙂

Krátký rozhovor s fotografem, kterého jsme potkali včera, na téma papírové mapy vs. mapa v mobilu.

Než jsme vyrazili, už nás všichni předběhli. Jeden stan zmizel už před pátou… Ty bláho, to je disciplína! Většinu lidí jsme dohnali u vody, která byla za tři míle. Další byla za 12 mil, ale protože bylo ráno chladno, vzali jsme si s sebou každý jen necelé dva litry – v pohodě vydržely do dalšího zdroje. Ode dneška už bude vody dostatek. Tedy spíš nadbytek… Voda bude zase náš hlavní problém – díky brodění v silném proudu.

Protože už nám došla limonáda, dali jsme si ráno Mio. Kromě kofeinu obsahuje i vitamíny – ve vyšší koncentraci způsobuje neskutečně dobrou náladu 🙂

Hned od kempu, tj. místa, kde byl rovný flek na stanování a tekl tam potůček, jsme dnes stoupali. Převýšení bylo vysoké a do kopce jsme šli asi 6 mil, ale nebylo to prudké a díky Mio a tomu, jak jsme se těšili do Kennedy Meadows, jsme šli rychle a nahoru to šlo skoro samo. Doprovázela nás sladká vůně bíle rozkvetlých keřů a fialových kytek, které rostly před vrcholem a pak ho celý pokryly. V kombibaci se stříbrnými kmeny ohořelých stromů a s pohledem na zasněžené kopce Siery to byl velkolepý pohled.

Pak následovala asi hodinová cesta dolů a posledních 8 mil jsme šli po rovince. Celkových dnešních 21 mil jsme ušli najednou jen s krátkou přestávkou. V Kennedy Meadows jsme byli kolem jedné. 

Ještě před kempem v Kennedy Meadows jsme šli kolem řeky s opravdu silným proudem vody. Když jsem viděla valící se masu vody a slyšela ten hukot, poprvé mi opravdu došlo, co nás čeká. Také vstupujeme do „opravdové divočiny“. Všechno tohle jakoby sráželo radost z toho, že jsme dnes dosáhli milníku Kennedy Meadows – jednoho z nejznámějších míst na trailu. Náladu mi nezvedl ani trail angel, kterého jsme potkali kousek od cíle a který nás odvezl autem přímo k obchodu, kam jsme si nechali poslat bakíky, což nám aspoň míli zacházky ušetřilo.

Kennedy Meadows leží uprostřed divočiny a hikeři se soustředí kolem dvou míst – obchodu, kam si můžete naposílat balíky a nakoupit alespoň základní potraviny a internetové kavárny.

Jsme TADY! Kde je ten pocit EUFORIE?

… V hlavě už vám běží, co všechno potřebujete ještě stihnout dnes udělat.

Celé odpoledne jsme byli na kempovišti u obchodu a až do večera jsme měli plné ruce práce s přebalováním věcí. 

Tyhle zdánlivě volné hodiny, kdy nechodíte, je potřeba stihnout spoustu činností – tzn. vyprat (pračka včetně prášku stojí 3 dolary), umýt se (venkovní sprcha v KM stojí 3 dolary a je to humus – neskutečný humus byly toalety – ToiToi, které se snad ještě nikdy nečistily, opravdu odporné), a pak jsme dostali několik balíků s věcmi (uschování jednoho balíku stojí 5 dolarů) – boty do vody, fólie do zimy, cepíny, proteinové tyčky, péřové kukly, dva balíky s jídlem a novými botami a věcmi na doplnění jako jsou hygienické potřeby, prášky, vitamíny… Také bylo třeba koupit novou bombu na vaření atd. Navíc jsme už museli koupit bear kanystr, a tak se zakladní váha batohu zvedla o cca 1,7 kg. Počítáme s tím, že budeme nosit méně vody, což nám snad váhu alespoň z části vykompenzuje… Až do konce večera jsme měli  „zábavu“ postaráno.

Tomášek to na štěstí všechno v klidu vyřeší.

A jak dopadly naše boty po 1 000 Km?

Všechno, co jsme dosud zažili, mi přijde jako „sranda“ vůči tomu, co nás čeká teď. Je to jako bychom jeli na úplně jinou dovolenou, kde se musíme učit spoustu nových věcí jako trávit tolik času ve sněhu a kde musíme změnit svůj denní režim – např. nejíst u/ve stanu kvůli medvědům, ale najíst se např. navečer a pak si postavit stan o pár kilometrů jinde – ne na kempovišti, kde lidé mohou jíst a medvěd může čekat, že by tam našel něco dobrého na zub.

Kanistry stály 150 dolarů a nejsou ultralehké, protože je máme jen na tři týdny. (Jeden ultralehký kanistr stojí 300 (!) dolarů). Pak už povinné nejsou a my si místo nich koupíme ursak, který je z vláken pevnějších než kevlar a který budeme věšet na strom provazem z cubenu.

V Kennedy Meadows se mi nelíbilo. Obsluha krámku byla docela drsná, toalety příšerné, nepořádek, …  Je to i vina hikerů, kteří se často neumí chovat a neuklízí si po sobě. Kdybychom mohli vrátit čas, určitě bychom si balíky s věcmi poslali o pár dnů chůze vzdáleného města Long Pine (naši kamarádi ho moc chválili) a do KM si došli možná tak akorát na limonádu – ceny nápojů tady byly rozumné. Možná by to bylo lepší v internetové kavárně, kterou jsme zde ale bohužel neměli čas navštívit.

Aby to bylo fér, ráda bych dodala, že se za kempování v KM nic neplatí… Tomu odpovídá i stav. Na druhou stranu je pěkné, že toto všechno někdo pro hikery zajišťuje a určitě tato „úroveň“ pohodlí mnoha lidem vyhovuje.

Spíme na míli 702 a ušli jsme 34 km.