Ráno jsme vstali 15 minut před šestou. Do vstávání tak brzy se už musíme nutit. Spali bychom klidně dál, i když se venku rozléhal ptačí koncert. Když jsme opouštěli kemp, cítili jsme se jako vyhnaní z ráje…
K návratu do reality nám stačilo ujít pár metrů. Na zahradě jednoho domku se někdo intenzivně dobýval do auta. Bohužel si nemyslíme, že to byl majitel, protože se k autu choval dost agresivně. Pokračovali jsme v cestě a přáli si potkat někoho, komu bychom událost mohli nahlásit. Celé město ale ještě spalo.
Na událost jsme dlouho nemohli zapomenout, nakonec nám ji z hlavy vyhnal styl dnešního trailu. Celý se vedl po silnici, kde s různou intenzitou jezdila auta. Obezřetnost nás provázela celé dopoledne, než jsme došli do města.
Smutná realita cest kolem silnic. Lidé jsou prasata po celém světě.
Občas nás cestou i něco potěšilo 😉
Někteří řidiči řídí hodně ohleduplně, jiní méně. Chození po silnicích celkem ujde. Stále si ale nemůžu zvyknout na to, že se tady jezdí na opačných stranách…
Na co si nejde zvyknout, je tolik mrtvol na silnici. Za den vidíme desítky zabitých zvířat.
Ve městě jsme šli pro zásoby jídla do supermarketu Pack and Save, který zde patří mezi obchody s nejnižšími cenami. Zajímavé je, že nesnáším nakupování – vyjma jídla 🙂 Obchod působil trochu jako Makro. Velký výběr, příznivé ceny.
Nakupování a hlavně cesta do obchodu nám zabraly alespoň dvě hodiny. Najíst jsme se šli do parku. V parku jsme potkali naše hostitele, kteří nás první den odvezli na trail. Jaká náhoda!
Domy v tomto městě mi dopoledne přišly trochu neupravené a jakoby nedoďělané. Po dvou hodinách jsem si zvykla a začala to vnímat jinak. Člověk si zvykne opravdu rychle na všechno.
Po pozdním obědě nás čekala zase silnice, a po ní prašná cesta, která nás zavedla mezi hezky upravené domy a pastviny.
Ke konci nás extrémně bolely nohy a museli jsme udělat pár krátkých pauz po 15 minutách.
Trail magic! Někdo nám u cesty nechal pomeranče. Chutnaly báječně.
Druhý Trail magic byl, když nás zastavil kluk na motorce a řekl, ať si u něho na zahradě nabíráme ovoce 🙂
Zvířata milujeme. Na Zélandu je hodně kraviček. Malá telátka za námi běžela jako štěňátka a nechala se mazlit. Smutné, že je za každým telátkem tak trýznivý příběh – násilné odtržení telete od matky, aby měli lidé mléko. Tady je alespoň plus, že jsou zvířata venku. Mohou se socializovat, projít se a lehnout.
Poslední metry dnešního trailu jsem měla problém dojít, jak moc nás bolely nohy. Ke všemu se nám stalo, že jsme si mysleli, že je kempoviště o 1,5 kilometr blíž, než ve skutečnosti bylo. Pletly se nám nohy, když jsme zjistili, že musíme jít dál…
Asi půl kilometru před kempovištěm jsme objevili chatičku s ÚŽASNÝM VÝHLEDEM. A byla volná! Trail provides… byli jsme úplně unešení. Za dobrovolný příspěvek (domluvili jsme se na 25 dolarech) jsme tu mohli spát. Zrovna, když se schylovalo k dešti… po celém dnu, kdy jsme byli úplně vyřízení, jsme našli POKLAD. Chvíli jsme se kochali, než se objevil majitel a vše nám ukázal. Mike působil skromně, chytře a ohromně vyrovnaně.
Umyli jsme se venku ve vaně, vůbec nevadilo, že jen studenou vodou. Zavřeli se v chatičce, zabubali do spacáků a poslouchali déšť, který na chvíli přišel.
Tohle místo si vždycky ponesu v mém srdci.
Dnes jsme ušli 35 km. Jsme na kilometru 136.