K ránu lilo jako z konve. Bylo příjemné, že jsme spali v teplé posteli a v suchu. Když jsem se probudila podruhé, sluneční paprsky hřály do oken a krásně nám čechraly peří ve spacácích. Ty se teplem nadýchají a pěkně se v nich spí.
Naďa nám ke snídani udělala vajíčka. Když jsme si je nandali, došlo nám, že porce byla i pro ní a jejího manžela 🤣 No trapas… Na štěstí mají dost slepic, tak přidělala další. Nejsme na trailu ani měsíc, ale apetit nám rozhodně nechybí. Sežrat někomu snídani, ach jo 🙈🙈🙈 … Když my jich k večeři spořádáme i 12 😅
Nadi manžel mi udělal báječné kafe.
Naďa ❤ chodila s naší kamarádkou z našeho baráku do třídy na základní školu. Neskutečná náhoda… o něčem jsme se bavili a vyvstalo jméno Garika a že každý známe jen jednu – a je to ta samá osoba 😂
Na trail jsme se dostali až v deset. Jako svačinu jsme si koupili snad kilový banánový chleba. Potraviny ve městě byly docela drahé a tohle byla nejlevnější alternativa za deset dolarů.
Vietnamci zde kromě klasických podniků, co známe, mají i pekárny, kde se dá docela dobře nakoupit z hlediska ceny – sladké pečivo, sandwiche… 😆
Většina trailu dnes vedla po silnici. Je to náš už asi 4. „silniční den“ a další 2 máme před sebou, a tak znovu přišla na přetřes otázka, zda tuhle část trailu nebudeme stopovat… Řekli jsme si, že to ještě zkusíme vydržet a pokračovat po svých, i když v tom vlastně nevidím vůbec žádný smysl… navíc se zase stalo, že nám jedna paní nabízela odvoz. Takové pokušení!
Mrtvý ptáček 😐 a mrtvý ježek 😑 Sice tu nejsou predátoři, ale místo nich tu zabíjí člověk.
Avokádovník! Ježkovi, na něm roste tolik peněz … je úplně obsypaný avokády. Začala sezóna a avokáda již stojí 1 – 1.5 dolaru a více, což je méně než u nás. Ještě nedávno ale stála i 6 dolarů.
Myslíme, že když sem někdo jede na trail o 2 měsíce dříve, tak jednak musí mít špatné počasí, a pak i ceny zeleniny budou vyšší.
Po popoledni jsme se dostali na jednu z nejvíc rušných silnic tohoto ostrova. Museli jsme asi dvě minuty čekat, než jsme ji mohli přejít. A vyrazili jsme. Provoz byl extrémní. Už máme na silnici naučené chování… kdy jít, kdy zastavit, kdy je lepší jít v protisměru a naopak. Nejhorší na silnicích jsou mosty, které zužují cestu a není pro nás na ní vůbec žádné místo – ty se snažíme probíhat. Tentokrát byl tak hustý provoz, že jsme most přecházeli až za svodidly v trávě – fakt jako kokoti (omlouvám se za výraz, ale co byste si jako řidiči řekli na skoro dálnici, když se tam motají dva chodci? Já bych teda použila ještě peprnější výrazy). Ještě si připadám trapně, že řidičům komplikujeme život… a na dálnici jezdí i autobusy a hodně kamionů, není to fakt legrace.
Když jsme zdolali most a dostali se do bezpečí, odchytla nás majitelka farmy, co byla u skoro – dálnice (opravdová dálnice to nebyla, tam se chodit nesmí. Na dálnici chodíme za svodidly; zde byl provoz jako na dálnici) s tím, že je trail naprosto šílený a ať jdeme bezpečně do dalšího města přes její pozemky. Díky Bohu! Farmáři tady mají víc rozumu než ti, co trail plánovali 😤
Občas si říkáme, že trail plánoval nějaký blbec bez mozku, co jel jen prstem po mapě… no, říkáme to trochu jinak, ale to není publikovatelné 🤣😄😅😏
Cesta mimo dálnici dostala úplně jiný rozměr. Za dvacet minut jsme ještě potkali farmáře, který zastavil traktůrek a znovu nám vysvětlovat, jak se přes jejich pozemky dostaneme bezpečně na další úsek trailu. Říkal, že pomáhá hikerům, protože nechce, aby se jim něco stalo na tak rušné silnici a také, že by byl rád, kdyby si hikeři – tady se používá slovo WALKER – z cesty po severním ostrově odnesli i něco jiného než cestu po silnici. Že po pitomé silnici může každý chodit doma a ne kvůli tomu letět na Zéland. To mi něco připomínalo 😅 Zajímavé, jak někdy negativní situace může vyústit v příjemné a obohacující – až dojemné setkání.
Těžko se to popisuje, ale prostě člověka, který je tak daleko od domova, potěší, když jiný člověk projeví trochu zájmu a nabídne pomoc. To je pro nás velká morální vzpruha a každé takové setkání bereme jako dar. Na celém světě jsou dobří lidé ❤
Díky pomoci farmářů jsme se na dálnici dnes už nedostali. Cesta vedla přes pole a vysokou trávu a prašnou cestu. Poslední dva kilometry vedl trail z jedné strany podél řeky a z druhé strany ho lemovala dálnice – auta jela asi 2 metry od nás 🙈🙈🙈🙈
Asi tak dvacet metrů u dálnice i spíme. Jsme v městečku Merser, kde jedna trail angelka Sandra umožňuje hikerům za 5 dolarů na osobu spát u ní na zahradě. Je to OPRAVDU nízká cena, uvážíme-li, že se tady může člověk i umýt.
Tohle místo na nás na začátku působilo dost zvláštně, jakoby tíživě a ZOUFALE. Benzínka s McDonaldem a dalšími dvěma restauracemi. Neutěšené, okolo dálnice s hustým provozem i po desáté večer.
I Sandra na nás působila nejdříve trochu zvláštním dojmem, navzdory tomu, že se už od začátku chovala přátelsky a byla milá, ale něco nám nesedělo. Po přivítání jsme se s ní znovu rozloučili a šli se najíst do Mekáče. Hledali jsme další možnosti ubytování, ale kromě jednoho dražšího hostelu vzdáleného asi 8 kilometrů mimo trail tady nic jiného není. V půl deváté jsme se vrátili za Sandrou a postavili si u ní na zahradě stan. Ukázala nám fotku svých šesti dětí a vyprávěla o tom, jak jí manžel týral a jak se chce v roce 2020 odstěhovat a začít nový život. Také nám ukázala fotky všech hikerů, kteří u ní spali a děkovné vzkazy od roku 2014, kdy se rozhodla začít pomáhat. Wau!
Já jsem jí také napsala vzkaz, který ji dojal.
Je těžké bojovat s našimi „prvními dojmy“, ale myslím, že bychom se o to měli pokusit. Člověk fakt nikdy neví, co v sobě ten druhý zrovna řeší.
