V noci jsem od stanu vyháněla posumáka, aby nám něco nerozkousal 😀 Jinak se spalo docela dobře. Stan jsme měli postavený daleko od ostatních, a tak nás nikdo nerušil. Jen ten smrad ze záchodů 🤣🤣🤣
Na lodi jsme seděli už v sedm ráno. Přála jsem si, aby dnes bylo azurové nebe. Dnes hrozí, že se můžeme vyklopit, tak aby všechno uschlo.
Stejně jako i včera brzy ráno vyjížděl ještě pár ze Slovinska. Prohodili jsme spolu jen pár slov, ale je hezké s někým jet – resp. vědět, že je někdo před vámi… Jinak jsme s Tomášem často sami celé dny.
Dnes nás čekají dva úseky, na které nás při školení upozorňovali. Velký kámen, na který nemáme narazit a pak místo, kde jsou asi metrové peřeje.
Ráno nám voda skoro stála a vše jsme proto odmakali rukama. Sázava hadr! Byl to děs. Pak začala být řeka trochu svižnější. Inkriminovaný kámen byl označený červenou páskou- vypadalo to, jakoby do něj narazila loď. Takže jsme se lekli, co se tam stalo, než jsme zjistili, že to je jen červená páska 🙈
Místo s peřejemi jsme také poznali a díky Bohu ho šikovně projeli. Peřeje měly asi metr 🙈, ale byly jsme z nich rychle pryč. Nabrali jsme v nich trochu vodu do kanoje, takže jsme zajeli na mělčinu a vybrali ji.
Pak jsme dojeli etapu do Pipiriki, kde obvykle skončí všichni mimo TA hikerů. Tady jsme se naobědvali a pokračovali jsme.
Kdybychom skončili už v Pipiriki, bohatě by nám zážitek s vodou stačil. Řekli bychom, že to bylo prima zpestření a že se nám to líbilo navzdory vysoké ceně. Oba si myslíme, že jet dál nebo strávit na vodě 7 dní 🙈 je naprosto zbytečné… Člověk už má přírodu nakoukanou a je zničený z pádlování. Vody je málo, buď stojí nebo fouká vítr, takže už nás to příliš nebavilo… to by ale nebyla Te Araroa, kdyby to mělo být příliš jednoduché.
Odpoledne jsme si mysleli, že plujeme jen do kempu s názvem Jeruzalém. I když jsme bojovali s větrem, cesta docela rychle utekla. Poslední dva kilometry jsme jeli na pohodu a vyhlíželi kemp. Žádné místo pro ukotvení lodí jsme ale nenašli, všude jen bahnitý břeh zarostlý stromy a travinami. Nakonec jsme vpluli do vedlejšího přítoku a zaparkovali pod mostem. Vyšplhali jsme na břeh, já držela loď a Tomáš šel zjistit situaci… V kempu běžně vodáci nestaví a ani tam nemáme žádnou rezervaci. Nejedná se ani o klasický kemp – mohli jsme si leda postavit stan před domem, ale loď by zůstala dost bezprizorní. AHA! Tak tady dnes nespíme, musíme jet dál!
Hodiny ukazovaly druhou hodinu a nás čekalo skoro 20 dalších kilometrů. Špatné značení v rámci instrukcí od společnosti, co pronajímá lodě, nás stálo hodinu času a navíc nám to dost nabouralo morálku. Ach jo.
Další úsek začal pro nás komplikovanějším přejezdem řeky, kdy byla voda docela divoká a hodně se stáčela pod větve stromů, proto jsme se rozhodli z kanoie raději slézt a převést jí. Pak jsme hodně bojovali s naší energií a větrem. Posledních 8 kilometrů jsme často zastavovali a dívali se na mapu, KDY UŽ TAM BUDEME?! Cesta odsýpala pomalu, zápasili jsme s větrem. Okolo čtvrté foukalo tak moc, že se na hladině tvořily snad 30 centimetrů vysoké vlnky. Už jsme NEMOHLI! Zkoušeli jsme taktiku čekat u břehu, než vítr zeslábne, ale i když na chvili přestalo foukat, po pár minutách vítr opět zesílil.
2,5 km před koncem přišla na Tomáše krize. A to je co říct! Tak zničeného jsem ho tady ještě neviděla. Bolela ho hlava a působil fakt vyčerpaně. Udělala jsem limonádu a dala mu tyčinku. Sice brblám během cesty, ale v krizích je na mě spolehnutí 😇
Když jsme se konečně doplácali k ubytování, museli jsme barely vynést několik set metrů do kopce a přehodit je ještě přes ohradník. Postarat se o loď a tak dále… Je to další hodina, než se tohle vše zařídí, postaví se stan atd.
Po té, co jsme se dopachtili do Flying Fox se před námi ukázalo naprosto peckové ubytování! Do zahrady plné stromů svítilo sluníčko a linula se tu citrónová vůně. To mi připomnělo PCT – citronová vůně byla hlavně cítit všude v Oregonu proti komárům… Mezi domy rostla avokáda, vlašské ořechy, jablka, citrusovníky a mnoho druhů bylinek. Celý prostor byl velice hezky řešený a ať se člověk podíval kamkoliv, bylo na co se dívat.
Postavili jsme si stan a šli se nahlásit a zaplatit poplatek za ubytování – 15 dolarů za každého. Tomáš si ještě koupil limonádu 😋
Až do večera jsme se kochali atmosférou místa, kterou tu někdo dokázal vytvořit. K tomu jsme si i pěkně popovídali se dvěma TA hikery, kteří zde také kempovali.
Malý obchůdek přímo na místě
Dle jejich názoru se trail stal populární dříve, než byl dostatek peněz na jeho vybudování. Trail je hodně mladý a není okolo něho vybudovaná komunita dostatečného počtu lidí, kteří by pomohli s vyjednáváním podmínek třeba s farmáři, se značením, čištěním trailu od přerostlých rostlin nebo třeba se stavěním chodníků proti bahnu.
(Mimochodem podle Saga – náš nový TA známý z Indie, který zde žije na Jižním ostrově – si Novozélandani v bahnitých trecích libují jako by to bylo jejich specifikum. My z toho máme ten samý pocit…)
Kromě komunity chybí trailu i peníze. Tento rok je zde prý okolo 4 000 lidí (my bychom odhadovali spíše 2 000) a jen 10% z nich přímo na trail přispěje. Do toho se přidávají problémy s farmáři a prostě se zdá, že jim to tady přerůstá přes hlavu…
Do toho se i trasa trailu mění s tím, jak farmářům dochází trpělivost s hikery – buď mají špatnou zkušenost nebo jen tím, že už to nejsou desítky, ale tisíce lidí, co chodí přes jejich pozemky – a to jsou tisíce příležitostí, kdy mohou špatným zavřením ohrady utéct zvířata nebo zvířata někoho omylem zranit. A vždy za to bude zodpovědný farmář.
Navíc jsou zde bohužel i hikeři, kteří nerespektují soukromé vlastnictví a na cizím pozemku si postaví stan… (a třeba ani neuklidí toaletní papír) nebo na turisticky exponovaných místech, kde se nesmí stavět stany (Great Walks), si postaví stan a místo, aby ráno vypadli, jsou tam drze vytelení do 7:30, kdy už tam chodí lidi. Trail se mění i vlivem uzávěrek lesů způsobených nemocí Kauri stromů.
Saga bydlí na jižním cípu Jižního ostrova a vyprávěl nám, že zde nemají batůžkáře obecně moc rádi. A obecně s turisty je problém v tom, že na takové množství lidí není nastavena třeba infrastruktura a ve městech jsou zácpy. „Batůžkáři“ navíc nebudou příliš rozhazovační, takže místním nepřinesou ani peníze.
Myslím, že by se mělo dokola opakovat, že přejít legálně Te Araroa trail na Jižním ostrově bez peněz je téměř nemožné. Jestli někdo peníze nenašetří, měl by navštívit jinou zemi. Samotné nás to štve, kolik desítek tisíc jsme tu dali za nocleh, na druhou stranu se o tom všude píše, a tak je skoro nemožné tuto informaci nemít, když se člověk na trail alespoň trochu připraví. Nelegální spaní vnímáme jako neúctu.
Dnes jsme ujeli 52 kilometrů!