Vycházeli jsme před sedmou. Dnes je tu všude zavřeno, protože Santa ráno rozdává dárky, a tak jsme si chvíli užívali úplně prázdné silnice.
Na 15 minut nás zastavil jeden Novozélanďan a dal se s námi do řeči. Říkal, že byl v Praze a vyprávěl nám o Židovce, která tam také žila, než utekla do Dánska. V kupé vlaku byla s dětmi a jedním příslušníkem SS, který nevěděl, že je Židovka. Její děti byly blonďaté. Když před hranicemi jiný příslušník SS začal lidi vyhazovat z vlaku a dostalo se na řadu její kupé, řekl přítomný „esesák“, ať ho a lidi v kupé nechají spát a tak ona zázrakem projela a zachránila se.
Dnes jsme měnili boty. Bohužel ty nové již nemůžeme/ nechceme tahat dalších 100 km, a tak jsme je vyměnili. Navíc budeme brzy slézat ze silnice a nové podrážky se budou hodit. V ČR bychom si ty staré boty nechali a bylo nám líto, že jsme je dnes vyhodili – pro mě je to plýtvání. Když jsme si boty vyměnili, hledali jsme koš. Člověk by nevěřil, kolik desítek kilometrů nepotká koš na odpadky. Na štěstí se nás jedna dáma ptala, zda jsme OK a my ji poprosili, zda by nemohla vyhodit naše boty.
Pěkná zahrádka na předměstí Hamilton
Co schránka, to originál 😂
Pták u cesty…
Cesta dopoledne vedla přes silnice a pěkné zpevněné cesty. Pak jsme šli přes pastviny. Většina ohrad byla prázdná, než jsme narazili na místo s asi stovkou krav. Býka jsme mezi nimi identifikovali jen jednoho a nejevil o nás na štěstí zájem, a tak jsme to rychle přešli. Další konstelace byly krávy a telata a tady jsme už v ohradě cítili napětí. Krávy bučely a nervózně nás pozorovaly, což obvykle nedělají. Odcházíme je velkým obloukem. Nikdy se nemá chodit mezi matku a tele.
Krávy se nás v 95% případů bojí, ale zároveň je vidět, jak bojují s jejich zvědavostí. Přijde k vám celé stádo na 2 metry daleko, stojí a čumí. Nejhezčí je, když se s nějakými krávami zkamarádíme a ony za námi běží jako psi a u toho si zvesela vyskakují. Dnes se jedna kráva Tomáše zprvu bála, a když začal odcházet, rozeběhla se za ním a nechala se pohladit ❤
Kapitola sama o sobě jsou ovce. Dnes jsme šli i mezi nimi. Viděli jsme jich odhadem tisíc rozesetých po několika kopcích. Ovce se nás ve všech případech bojí, jakoby nedokázaly vyhodnotit situaci, že jim neublížíme.
No a pak tu jsou kozy. S těmi je největší legrace. Dnes jsme jednu zachránili. Byla přivázaná na řetězu, který byl zavěšený na několik metrů dlouhém lanku, aby se mohla co nejvíce pohybovat. Řetěz se jí ale zamotal do vysoké trávy, a tak byla uvězněná na místě bez dosahu k pití a k přístřešku. Osvobodili jsme ji.
Ještě tu vídáme koně, ale většinou dost daleko od nás a nejeví známky kamarádství.
Na Zélandu se chovají i jeleni.
A dnes se znovu začaly objevovat krvežíznivé mušky Sandflies. Chceme si dát s Tomášem pauzu a když vše vybalíme a konečně si sedneme, nalepí se jich na nás třeba pět. Když pět zabijeme, objeví se za chvíli osm. Jejich kousnutí krvácí a hlavně BRUTÁLNĚ SVĚDÍ. Člověka to probudí o půlnoci a uškrábali byste se k SMRTI. Já jsem měla nohy jako feťák a v každém pupínku zánět. Máme proti nim mastičku, ale ne vždy to člověk uhlídá. A četla jsem i o mastičce proti svědění.
Co se týče psů, tak zatím na nás – díky Bohu – vybíhali jen domácí smetáci, co nebyli nebezpeční.
Na oběd jsme došli k ubytování, o kterém v aplikaci psali, že je zde možné poprosit o vodu. Nejdříve nám to bylo trochu hloupé, jestli na nás někdo bude v hlavní vánoční den zvědavý, pak jsme se ale rozhodli to zkusit a zažili jsme úžasné setkání s jednou anglickou lady.
Jednak měla naprosto ultimátní zahradní sezení a zahradu, a pak nás bavila jejím přístupem, nekončící energií a smyslem pro humor. Taky byla hezky upravená a měla pět psů ❤
Nabídla nám vodu a že si u ní můžeme sednout a odpočinout si. Vyprávěla nám, že ji tu letos navštívilo už tisíc hikerů a že za cca 3 roky se jí stalo asi 5x, že přišla hovada, který musela vyhodit. Vyprávěla nám, jak se na Zéland přesťehovala před 20 lety a jak jí chybí anglické Vánoce, že ani po takové době si na teplé Vánoce tady nezvykla. A taky, jak se s ní zdejší komunita domorodců – mužů – odmítala před 20 lety bavit, protože je žena… nebo že zdejší „Kiwi“ (Kiwi = označení Novozélanďanů) nerozumí anglickému humoru.
V jednu jsme vyrazili dojít posledních 15 kilometrů. Dnes jdeme jen 37 kilometrů pod úbočí hory, na kterou budeme zítra lézt. Šli jsme přes pastviny, zpevněné cesty, silnici a les. Cesta lesem byla tentokrát skvěle upravená, žádné kořeny a pavoučí sítě. Opravdu jsem se kochala tou krásou, což se mi dlouho nestalo 😅
Upozornění na jed v lese
Už v pět jsme byli na kempovišti. To se nám zatím stalo jen jednou. Navzdory předpovědi svítilo sluníčko a my měli spousty času užít si odpoledne – zároveň s pocitem, že jsme dnes ušli dost kilometrů. Já jsem psala blog a Tomáš radil jednomu Italovi, který obdivoval naše batohy, jak odlehčit výbavu.
Naše kempoviště je moc krásné. Je tady vše, co hiker potřebuje ke štěstí. Rovná louka, záchod, který je úplně v pohodě, a odpadkový koš! Mít na takovém místě odpaďák je největší štěstí. A dnes se nám to náramně hodí. Když člověk nosí odpadky s sebou a vidí, kolik toho za krátkou dobu vyprodukuje, je to síla 🙈
Pak jsme si udělali super večeři a už v sedm byli umytí a zalezlí ve stanu, což je LUXUS. Často se totiž myjeme, už když je zima a jíme pozdě mrtví únavou = takže do sebe nedáme dost energie. Hlavně teda Tomáš 😀 Já mám ještě tučnou zásobu 🤗🙈😇… včera jsme samozřejmě nestihli sníst vše, co jsme si koupili, a tak jsem s sebou táhla 400g zeleniny (kupuji salát Coleslaw s bylinkami – zelí, mrkev, petržel, koriandr…. – stojí 3,5), 2 zakysané smetany a nachos… no základní chyba. Udělala jsem s sebou v mikrovlnné troubě toasty se sýrem a česnekem. Chutnaly božsky. Dnes jsme si vážně pošmákli. Jestli nám jídlo vydrží ještě další dva dny, vychází to 200 Kč na osobu a den za jídlo 🤔
Užili jsme si klidný večer u řeky. Tábořiště je krásné a hlavně mám radost, že je ZADARMO.
Kromě nás tu je ještě jedna kempující rodina a ten mladý Ital. Když šel kolem našeho stanu, řekl: Až si najdu svoji lásku, tak bych chtěl být přesně takový jako vy ❤
No jo, Italové. Romantika a kafe to jim jde 😉
