Sierra Nevada: Summer edition – 3. den. Vyrážíme – první opravdový den na trailu

Vstali jsme v sedm a po osmé stopovali do Horseshoe Meadows.

Hory Sierry jsou od včera zahalené do kouře díky požáru v Yosemitském národním parku. Je cítit už i přímo v městečku Lone Pine. Kouř zahalil hory i dalších dvě stě mil, čehož jsme si včera všimli při stopování, a tak nemá smysl zkoušet začínat odjinud. Navíc se musíme pohybovat dle povolenky do parku a také máme dlouhých stopů po včerejšku už plné zuby.

Kousek nás popovezl sympaťák z Rumunska a na dalších 7 mil jsme si chytli stopa také rychle. Vezl nás ohromně milý pár „DD“. Se staršími hikery jsme si povídali o chození po horách a o tom, co děláme pro živobytí.

Kolem desáté jsme KONEČNĚ NA TRAILU! Zaplavuje nás vlna euforie. Všechno jako dřív. Písek, obrovské bílé balvany, borovice a veverky.

Pocit nadšení zmizel při výšlapu na první kopec. Dlouhé cestování, změna času, nachlazení a především má nulová kondice si vybraly svoji daň. Proklínala jsem se, že jsem to nechala dojít tak daleko. Na druhou stranu mě to nakoplo a slíbila jsem si, že si tady nabitou fyzičku po návratu domů udržím. Nejen kvůli tomu, abych dobře vypadala, ale perfektní fyzická kondice je základem pro to, abych mohla podávat i nejlepší „duševní“ výkony v práci.

Dnes jsme šli místy, která jsme už znali. Část z nich jsme bez sněhu poznávali dobře, část hůře. I s mojí tragickou fyzičkou jsme šli rychleji než minulý rok, kdy se nám špatně hledala cesta a většinu času jsme strávili ve sněhu.

Za celý den jsme potkali jen pár lidí – odhadem 25. Hlavně starší hikery. Stále mi nepřestane imponovat, když někdo v 65 letech chodí po horách, snáší spaní ve stanu a všechno to „nepohodlí“. Navíc má většina z nich opravdu těžké batohy. Někteří tady mají tak těžké batohy, že si s jejich nasazením na zadá musí vzájemně vypomáhat. Klobouk dolů.

Kouř naštěstí ustoupil, v nose a krku jsme ho cítili zřídka.

Odpoledne jsme přišli k řece, jejíž přechod mi minulý rok dal pořádně zabrat. Vloni jsem asi půl hodiny přecházela kládu, pod kterou teklo obrovské množství vody – třeba jako když si představíte řeky během podvodní. Proud byl neskutečně silný a bylo opravdu nebezpečné tam spadnout. Letos je to pěkná horská řeka, která se dá za pět minut přebrodit.

Přemýšlela jsem, k čemu mi byly dobré nepříjemné zážitky z minulého roku, se kterými jsem se asi nevyrovnala doteď. Došlo mi, že díky nim vnímám jiné situace s větším nadhledem, protože zasněžené Sieře se jen tak něco nevyrovná 🙂 Dnes je řeka klidná a na louce se pasou srnky. Viděli jsme i dva malé koloušky. Díky tomu vím, jak je všechno relativní a pomíjivé a že je opravdu potřeba si zachovat odstup od toho, co se nám děje, protože za pár dní se všechno může změnit…

Dneska jsme zakempovali už po 15 mílích. Zítra nás čeká výšlap na nejvyšší horu kontinentální Ameriky Mt. Whitney a potřebujeme se dospat. Důležitým důvodem je také dát organismu prostor vyrovnat se s nadmořskou výškou. Spíme v nadmořské výšce 2 800 m.n.m. Jde o nejnižší místo během následujících tří dní.

Udělali jsme si vločkovou kaši se sušenými borůvkami a mexickou rýži. Vločky byly preslazené a rýže tak kořeněná, že jsme to nemohli dojíst. Nechápu, že jsme toto jídlo vloni jedli tak dlouho a s takovou chutí. Bohužel „mňamek“ máme v bear kanystru více. Zdravá strava je pro nás v USA hodně drahá. Po dnešku jsme to ale přehodnotili. Základem budou vegan jerrky se slanými krekry, kvalitní trailmixy s ořechy a sušeným ovocem a RAW proteinové tyčinky.

Na louce se už dvě hodiny pase srnka s koloušky a já mám aspoň na okamžik pocit, že všechno je, jak má být.

Sierra Nevada: Summer edition - 2. den. Stopování do města Lone Pine
Sierra Nevada: Summer edition - 5. den. Zdolali jsme Forester Pass - za pět minut dvanáct

Napsat komentář