Spala jsem jako špalek. Budíček jsme měli na 5:30 a z kempoviště jsme vycházeli v 6:09.
O 500 metrů dál jsme nabrali vodu na osm mil, Tomáš ještě upravil přístup k pramenu, aby se ostatní nepropadali do bahna – je to takový samaritán :-), a konečně jsme vyšli.
Cestou ještě míjíme jeden stan – spí se tady opravdu všude 🙂
Celé dopoledne jsme šli přes lávová pole a rozsáhlým lesem plným popadaných stromů. Les působil „mrtvým“ dojmem. Hodně se tu práší. Čas na pauzu jsme si udělali až v půl jedné.
Dopoledne jsme znovu propočítávali počet kilometrů, které ještě musíme ujít, versus počet zbývajících dnů. Bohužel jsme si potvrdili náš závěr, ke kterému jsme došli už před pár dny, a to, že PCT nestihneme ujít celé. Resp. dá-li Bůh, tak ke kanadské hranici bychom dojít měli (a chtěli), avšak nestihneme se už vrátit do Sierry – nebo bychom to stihli, ale museli bychom denně ujít přes 50 Km a to by pro nás nebyla prostě zábava a radost z trailu 🙂 I tak máme už nejméně volných dnů oproti ostatním. Chybí nám asi týden, o který si tu pobyt nechceme prodloužit, protože má Tomáš závazky v práci, jenž chce dodržet. Řešili jsme to celé dopoledne.
Známý z Čech ušel PCT za 121 dní – tzn. za 4 měsíce – chodil opravdu svižně, od třetí třetiny cesty okolo 50 kilometrů denně. My máme na trail také jen čtyři měsíce, ale rekordní množství sněhu nás zpomalilo natolik (ve sněhu jsme strávili okolo dvacítky dnů), že i když bychom Sierru nevynechali, stejně by nám fous chyběl.
Vyrovnala jsem se s tím rychle, protože jednak nechci zredukovat všechno to neuvěřitelně krásné, co jsme tu měli možnost zažít a co nám obyvatelé této země poskytli, jen na počet (ne)ujitých kilometrů a také vím, že jsou v životě i důležitější/ závažnější věci. Před sebou máme stále okolo 1 600 kilometů a já budu vděčná, když se přehoupneme přes ně. Cesta je právě teď sice méně náročná než v horách, ale začíná mě ubíjet její monotónní charakter a kvanta komárů, kteří už neútočí jen ráno a večer, ale sají krev i přes den. Otázkou také je, kolik zůstalo sněhu ve Washingtonu…
Během pauzy jsme jedli veganské jerky a k němu sezamové slané krekry. Jako desert jsme si dali vanilkové latté od Starbucks. Všechno chutnalo famózně. Často se uvelebíme někde na spotu a sedneme si na zem na tyvek. Tyvek je izolační materiál, který se používá ve stavebnictví. Jeho vlastností je, že se neprotrhne – např. o kámen, je příjemný jako látka a lehký.
Po hodinu a půl dlouhé pauze jsme vyšli opět na trail a ani ne za deset minut jsme narazili na úžasný trail magic! Rodinu grilující uprostřed lesů, kde byste to opravdu nečekali, pro hikery hamburgery. A my byli zrovna po obědě. NÉÉÉ… Mohli jsme mít housku alespoň se zeleninou a pěkně si u jídla posedět. Vzali jsme si jen banán a na chvíli se připojili k ostatním. Připravené byly ještě mandarinky, Snickers a vychlazená piva.
Odpoledne jsme šli docela po rovině a krajina mi připomínala Česko někde na horách. Jen s mnohem větším množstvím stromů a cesta jimi byla tak často zapadaná, že působila jako překážková dráha.
S končícím dnem se do nás fest pustili komáři. NIKDY v životě jsem se nesetkala s takovým množstvím komárů jako teď tady. O moskytech a Oregonu jsem už slyšela, ale takový horor jsem si nepředstavovala. Útočí jich desítky ze všech stran. Za chůze hlavně na paže, stehna a čelo. Když se po hodině celí zahalíme, začnou nás kousat na kotnících.
Utíkáme a máváme rukama, abychom vytvořili průvan, ale nepomáhá to. Snažíme se co nejrychleji dostat na kempoviště, abychom se schovali do stanu. Šplháme na hřebeny. Rychlý průchod nám komplikuje značné množství popadaných klád. Dokonalá opičí dráha.
I tak jsme za 40 minut stihli ujít 3 míle, což byla vyšší rychlost než do Kennedy Meadows 🙂
Spíme na míli 1791 a ušli jsme 48 km.