Sierra Nevada: Summer edition – 4. den. Neradostná cesta na Mt. Whitney

Ráno jsme vstali už v 5:07 a odchod se nám podařilo načasovat přesně na svítání slunce. I když jsme šli do pořádného krpálu, zdolali jsme do deseti prvních devět mil.

Cesta byla náročná, ale vedla nás krásnou krajinou. Užívali jsme si pohled na sviště. Tam, kde byla vloni jezera a rozbouřené řeky, byly teď už jen mokřady a potůčky, které jsme v pohodě prošli bosýma nohama.

Když jsme se nasvačili, nechali jsme většinu jídla v kanystru proti medvědům v řídkém lese a lehčí vyrazili na Mt. Whitney. Nejdříve se šlo docela dobře, posledních pět mil ale bylo do prudkého stoupáku. Kamenitý trail tvořilo mnoho switch backů. Nemohla jsem absolutně najít sílu a odhodlání to vyjít. Z 3 100 mnm jsme se dostávali do výšky přes 4 400 mnm. Opravdu jsem se proklínala, že jsem na tuto odbočku z PCT přistoupila. Jít tři hodiny jen do prudkého kopce bylo téměř nad mé síly.

Když už jsme se dostali jen 1.3 míle k nejvyššímu bodu kontinentální Ameriky, začalo pršet. Už předtím jsme potkali rangera, který se vracel dolů a  upozorňoval nás na špatné počasí a abychom včas z hory slezli. Pak jsme potkali další dva hikery, kteří se též vraceli z protisměru a i oni nám říkali, ať se bouřce vyhneme. Oblékli jsme si nepromokavé oblečení, zastavili se pod vrcholem a asi třicet minut pozorovali mraky a  přemýšleli, co budeme dělat. Mezi tím začaly padat už i kroupy…

Nechtělo se nám to po té OBROVSKÉ námaze vzdát, na druhou stranu jsme neměli moc času čekat, jak se počasí vyvine. Nakonec jsme se rozhodli neriskovat a začali jsme stoupat zase dolů.

Zítra nás čeká 12 mil, které potřebujeme ujít včas k Forester Passu. Po počasí zmařeném výstupu na Mt. Whitney jsme tak unavení, že jsme se vrátili k našemu bear kanystru a už v šest si postavili stan, aniž bychom si našli pár mil „dopředu“.

Nepříjemné je, že se oba musíme vyloženě nutit do jídla. Z části je to asi únavou, tím, že máme dost tukových zásob a tím, že to levné hikerské jídlo prostě nestojí za nic.

Co nás dnes potěšilo bylo chování ostatních hikerů. Když jsme se vraceli z neúspěšně zdolaného výstupu, ptali se nás, jestli jsme nezmokli. Tolik péče od úplně cizích lidí. Miluji, jak jsou Američané příjemně spontánní.

A Mt. Whitney po pár hodinách od bouřky…

Cesta dnes byla opravdu vyčerpávající. Jsem tak unavená, že usínám už v půl osmé…

Snad budeme mít zítra více štěstí.

Omluva za zpoždění příspěvků
Sierra Nevada: Summer edition - 10. den. John Muir pass, ranní příběh o medvědovi a jak jsme našli RÁJ NA ZEMI

Napsat komentář