Jak se vypořádat s dlouhým trailem a jaké „pravdy“ jsem si na něm potvrdila

Když jsme dokončovali naše čtyřměsíční putování, byla jsem unavená, trochu podrážděná a bohužel někdy i znuděná až otrávená denodenním stereotypem chození. Chůzi miluji, ale i té největší pochoutky se prostě někdy přejíte. Na kanadsko – americké hranici, kde Pacific Crest Trail oficiálně končí, jsem nevěřila, že bych ještě někdy chtěla chodit dlouhé traily. S Tomášem jsme se přiklonili spíše k „section hikingu“ – užívání si trailu po částech – tzv. sekcích v rámci třeba i několika let.

 


Pět dní po našem finiši se mi po trailu začalo ohromně STÝSKAT a můj stesk po životě na trailu přetrvává i další měsíc. I když jsme se oba moc těšili domů, najednou jsme v našem srdci věděli o místě, kde vám společnost dělá „jen“ les a jeho zvířecí obyvatelé. Kde je v noci tma a nebe posypané stovkami hvězd, kde roste jen pár druhů kytiček, ale pohled na každou z nich vám projasní den, kde se srnky nebojí lidí a klidně vám udělají společnost při večerním čištění zubů nebo nabírání vody a kde žije druhé a třetí nejroztomilejší zvíře na světě hned po našich králíčkách – veverka a paika 🙂 A je to místo, kde k životu nepotřebujete téměř nic a přitom denně dostáváte (skoro) VŠECHNO:-)

 

 

Naše tělo se rychle zregenerovalo a nebrání se další kilometrové náloži. Mysl by se chtěla potěšit bytím v prostředí, které už ze své podstaty nemůže být dokonalejší – v PŘÍRODĚ.

Teď už vím, že je má duše dlouhým trailům definitivně zaprodaná 🙂

Před tím, než se s Tomášem vydáme na další dobrodružství, kterým by měl být trail CDT, o kterém už uvažujeme roky, bych se ale chtěla více věnovat mé rodině, kterou jsem v poslední době časově hodně šidila.

 

 

Většina VELKÝCH věcí v životě se dle mých zkušeností nepřihodí náhodou, ale je za tím OBROVSKÉ úsilí. Na druhou stranu pokud se již pro něco rozhodnete, mám tu zkušenost, že vám jde štěstí často samo naproti.

Během PCT jsem doufala, že se mi podaří brát události v životě tak, jak přichází, i když to třeba v tu danou chvíli nekopíruje mé představy. Přála jsem si naučit se akceptovat, co je a „vytěžit“ z toho maximum. Také jsem doufala, že se mi podaří netrápit se tím, co MŮŽE nastat (negativního) a víc se zaměřím na přítomnost. Ani jedno se mi nepodařilo na sto procent :-), možná ani na padesát, ale nevzdám se.

 

 

V průběhu mé cesty se mi potvrdilo několik již známých „pravd“, o které bych se s vámi chtěla podělit níže.

Věřím, že je správné být dobrým člověkem a pomáhat ostatním tak, jak to dělá můj manžel. Jeho roky pomoci bližním se nám stonásobně vrátily.

Také jsem se naučila, že v 99% má všechno zlé svůj konec. Stačí vytrvat. (Teda v našem případě se jednalo o 100% událostí se šťastným koncem, ale v životě mohou být smutné výjimky).

V životě ani na trailu se nemají dělat věci „na sílu“. Když to nejde, tak to prostě nejde 😉

 

 

Soustřeďte se na přítomný okamžik. Ten samý moment se už se nikdy nevrátí. Na PCT jsem propásla hodně moc krásných okamžiků kvůli tomu, že jsem chtěla cestu dokončit. Nejsem si jistá, zda dosažení cílové pásky tu hodnotu mělo.

 

 

Nebojte se poprosit o pomoc a zároveň se naučte pomoc přijímat. I v těch nejbeznadějnějších a nejšílenějších situacích se nám podařilo získat pomoc – na celém světě žijí dobří lidé 🙂

 

 

V Americe jsme se naučili dělat bláznivé věci a doufat přitom v dobrý konec – třeba jako když jsme si místo kufru koupili před odletem popelnici. Myslím, že to byla první popelnice, která přeletěla oceán, ale náš plán vyšel a ještě jsme ušetřili.

Pro šťastný život i trail je podstatné mít pochopení pro ostatní a nebrat si věci osobně. Pokud se k vám někdo chová hrubě, s největší pravděpodobností řeší nějaký osobní problém – nefanděte si, že to má něco společného s vámi.

Dělejte si každý den radost!

Udělejte každý den někomu radost!

 

 

Nevěřte všemu, co vám kdo řekne (i s dobrým úmyslem) nebo co kde čtěte – recenze hotelu, info o cestě atd. Stalo se, že i několikrát ověřená informace byla nakonec mylná. Použijte raději svoji hlavu 🙂

A to nejdůležitější? Berte věci s humorem 🙂 Často je to to poslední, co v tu chvíli máte.

 

 

Jestli v druhé polovině trailu nechcete zešílet, doporučuji dělat dostatečné pauzy třeba ve městě. I když vás vyhodí z tempa, dobijete se psychicky. Také si s sebou vezměte dostatek nahrávek hudby a mluveného slova a neslevujte ze svých zvyků. Milujete kávu? Přibalte si ji alespoň v rozpustné formě 🙂 Můj manžel by vám mohl vyprávět…

Happy trail 🙂

 

Finální video z naší cesty po Pacific Crest Trailu

PCT - shrnutí možností zásobování, nákupu jídla a novinek ve vybavení
Sierra Nevada: Summer edition - 1. den. 30 hodin na cestě

16 Replies to “Jak se vypořádat s dlouhým trailem a jaké „pravdy“ jsem si na něm potvrdila”

  1. Krásně napsáno. Kdy plánujete CDT?

    1. Ahoj, rádi bychom vyrazili za dva roky 🙂

  2. Krásne si to napísala. Každý deň od Vášho ukončenia PCT a posledného príspevku ohľadov dojmov z Portlandu som netrpezlivo čakala o čo ďalšie sa s nami „Lenička“ podelí. A hurááá dočkala som sa :). Cítim s Vami tú túžbu byť opäť tam na traily, kde život vnímame úplne inak. A držím palce, nech tých trailov vrátane CDT je čo najviac.

    1. Ahoj Evi, moc děkujeme za krásná slova! Nyní jsem bohužel ve velkém pracovním kolotoči, a tak se nedaří chodit ani krátké výlety… Ještě mám rozepsaný článek o stravování, a pak další snad v létě, kdy bychom se chtěli vrátit na Sierru. Měj se moc pěkně 🙂

  3. Jako já se těšil taky co zde bude zase napsáno 😀 a tvé myšlenky a slova se mi líbí. Tak hodně štěstí do života😉

    1. Moc děkuji 🙂 Ještě přidám shrnutí o jídle na trailu, a pak až asi zase něco v létě, nedaří se nám teď vymanit z pracovních povinností a někam vyrazit… Krásný den!

  4. Eva Bürgerová says: Odpovědět

    Díky!! Já to asi nikdy neprožiju, ale moc ráda si to přečtu! A ty jsi mi zase trochu změnila pohled na Ameriku! Hodně dalších silných zážitků !!

    1. Díky! Akorát jsem to probírala s kamarádkou, která žila v USA asi dva roky, že tady mají Američani negativní obrázek v tom smyslu, že je vnímáme – slušně řečeno – jako že nepřemýšlí… ale možná je lepší trochu naivita a úsměv na tváři, než ta naše neustále zamračená nátura a to, že o všem sice 100x dokola přemýšlíme, ale nakonec se do toho ani nepustíme… Pěkný den 🙂

  5. Leni, nádherný a také mám z čeho čerpat! Táta

    1. Děkuji, tati 🙂

  6. Hezký den, díky za shrnutí a upřímné vyjádření toho, co cítíte (a nejen v tomto příspěvku, ale v každém jednotlivém, resp. v celém blogu). Osobně hodně vážně uvažuji o PCT, ale bohužel asi nezvládnu celý najednou, a proto jsem začala přemýšlet o možnosti jít formou section, protože měsíc bych jednou za rok mohla dát. Je to tedy fajn nápad ve světle vašich zkušeností? Samozřejmě chápu, že nejsou přenosné, ale i tak se ptám 😉. Díky!

    1. Jarko, souhlasím s Tomášem. Jak víš z blogu, měla jsem toho na konci trochu „plné brejle“ – ne fyzicky, ale už mě to chození moc nebavilo. Když si PCT rozkouskuješ, tak se ti toto nestane a jsem si jistá, že si to užiješ. Je mnohem lepší strávit na trailu 3 týdny, než kvůli jeho délce nikdy nevyrazit. Tomáš má s tou rychlostí pravdu, na druhou stranu vím o lidech, co chodili i na konci relativně „pomalu“ – resp. pomalu o proti nám, co nezrychlili. Tak to nemusíš brát jako velký handicap. Jde opravdu o to si to užít. Příroda v USA je fantastická. NÁDHERNÁ. Už jen zažít tu blízkost srnek a další zvěře 🙂 Držím palce, ať Ti to vyjde.

      1. Ahoj Lenko a Tomáši, moc vám oběma děkuji za zpětnou vazbu a povzbuzení. Lenko, máš naprostou pravdu, lepší než vůbec nevyjít, je jít po částech. Vždyť je to tak jednoduché, proč jen občas tak složitě přemýšlím a příliš zvažuji? Za tohle tvé „popostrčení“ opravdu dík. To je ono! 😉

        Navíc když vím, jak je tam nádherná příroda. Byla jsem tam už dvakrát, hlavně v parcích, ale nikdy ne na takovémto dlouhém trailu.

        Ještě jednou moc děkuji, a to nejen za vaše odpovědi přímo mně, ale i za celý tenhle váš úžasný blog a všechny rady a doporučení, o které se s námi dělíte a sdílíte je s námi, vašimi fanoušky.😊

        Přeji vám krásný den a hodně dalších šťastných kilometrů.
        Jarka

  7. Jarko: Dokonce to je skvělý nápad! Jít po měsíci… kromě spousty výhod tam je jen jedna hlavní nevýhoda->Zhruba právě po tom měsíce se rozejdeš:-) …a díky tomu bys jinak měla o něco lehčí batoh. Je pak rozdíl ujít 100 mil za 3 dny, a nebo za 5:-) Každopádně to je opravdu dobrý nápad – už jen pro načasování vhodného počasí. Určitě si to užiješ…a máš program na dalších 5 let:)

  8. Ahoj Lenko, ani nevím, jak se mi podařilo se dostat na tento blog, až po pár fotkách jsem si uvědomil, že na fotkách jsi ty 😀 Pročetl jsem si některé příspěvky a máš můj velký obdiv. Fakt nádhera a velký úspěch! Každopádně držím palce do dalších výprav a cest! 🙂 Zdraví tvůj spolužák ze střední Ondra

    1. Ahoj Ondro 🙂 ano, jsem to já 🙂 Moc děkuji za hezký komentář a doufám, že se někdy uvidíme na třídním srazu 🙂 Na jaře bychom něco mohli vymyslet. Měj se pěkně!

Napsat komentář