Ráno jsme se probudili v mracích. Měli jsme mokrý stan, vlhkou vnější stranu quiltu, byla zima a vysoká vlhkost. Navíc v noci foukal silný vítr, a tak jsme ve stanu měli hodně písku. Vznikne z toho nechutná a nepříjemná kombinace špíny, potu a písku, kterou máte ráno na těle… I když se nám do té zimy vůbec nechtělo, vykopali jsme se a s vidinou horké sprchy (nebo spíš JAKÉKOLIV sprchy po 9. dnech) byli před šestou už na treilu.
První dvě hodiny jsme šli v mracích – tj. ve velké oblačnosti, ze které občas i mrholilo. I v rukavicích jsem měla tak zmrzlé prsty, že jsem nemohla rozbalit sušenku ke snídani. Ve vzduchu byla vysoká vlhkost, všechny keře a stromy byly díky ní mokré a protože jsme šli první, poctivě jsme ji na sebe asi pět mil sbírali.
Kdybychom neměli nepromokavé oblečení, byli bychom durch!
Když začali mraky trochu ustupovat sluníčku, naskytly se nám krásné pohledy na vrcholky hor, přes které se převalovala bílá nadýchaná oblaka. Bohužel mi akorát došla baterka ve foťáku a Tomášovi se vybila kamera. Taková škoda, že jsme to nemohli zachytit…
Byli jsme oba zmrzlí a já snila o tom, jak bych místo toho raději připravovala snídani pro mé nejbližší ve vyhřáté místnosti horské chaty s krbem a Tomáš dodal, že by všem namíchal piňakoládu. Já bych si ji určitě dala s rumem 🙂 a po snídani bych si četla a pak připravila oběd. A rozhodně bych s nimi nešla ven na procházku 🙂
Tady vůbec nepijeme. Za měsíc jsem měla tři piva, z toho jedno na zapití krizové situace a další dvě darované 🙂
Bíla poklička – jsme mrakům na dosah.
Když už vylezlo alespoň z části sluníčko (mraky a silný vítr vydržely až do poledne), šlo se i přes šlapání do kopců dobře.
Výhledy do krajiny byly krásné a viděli jsme třeba i zajímavé smrky, které měly nové výrůstky jehličí hned u větví. Byly to bojovníci, co se snažily přežít i přes to, že byly poničení požárem.
V poledne jsme u stanice rangera měli příjemný trail magic. Lednici plnou limonád a sušenek! Dobrovolný příspěvek byl dolar za kus.
Měli byste vidět ty výrazy hi keřů, když jsme jim řekli, že je v bedně limonáda 🙂 Z jednoho jsme si vystřelili, že už je tam poslední kus a pelášil jako divej 🙂 🙂
Naše boty jsou už vážně krizové, jak bylo ráno mokro, tak se na ně nalepilo ještě více prachu. Fuj…
Z rangerské stanice nám zbývalo dojít ještě 9 mil do vysněného kempu. Cesta vedla na štěstí hodně z kopce. Navíc se k nám na konci přidal jeden milý pár, moc hezky jsme si popovídali a cesta utekla. Zvládli jsme to ujít do tří hodin a celkem ušli 37 km.
Kemp na mě neudělal dobrý první dojem, ale čistými sprchami, prádelnou a milou obsluhou si to vylepšili. A také je tu rychlý net – super bonus.
Tomáš večer objednal pizzu, byla výborná, ale i s dopravou stála bohužel 40 dolarů! Tak to byla nejdražší pizza v našem životě 🙁 Pozítří se snad už dostaneme do velkého supermarketu, abychom si dokoupili jídlo. V kempu mají jen samé nezdravé jídlo – zmrzliny, brambůrky a sladké limonády…
Večer jsme od jednoho staršího hikera dostali pivo. Pěkné gesto… Bohužel v noci ŠÍLENĚ nahlas chápal. Na štěstí pomohly špunty do uší.
Dnes jsme tu potkali i prvního Čecha Tomáše Manna a jeho milé americké přátele. Večer jsme si s nim hezky popovidali 🙂
Pizza za 40 dolarů je mazec. Tu asi nepečou trail angels ale spíš hadi co vydělávají na unavených a hladových hikerech. Jsem ráda, že jste v pořádku!
Jste husťáci! Držte se! 🙂