V noci mrzlo a sněžilo… Poprvé jsme si proto zalezli do našich vaků z termofolie, které odráží teplo z těla člověka. Chtěla jsem po Tomášovi, aby šel na mráz na Sieře „počesku“ – tj. vymyslet něco funkčního za dobrý peníz. Po první noci můžeme říct, že se to snad povedlo. Ve fólii je vám skoro hned teplo, akorát nevýhoda je ta, že se za pár hodin zpotíte a folie se zevnitř orosí, a tak spíte ve vlhku, ale stále v teple. Funguje to tak, že si celí zalezete do folie (nebo si tam dáte jen nohy, jak to udělal Tomáš) a až pak jdete do spacáku. Noc jsme přežili, ale představa dalších takových nocí je pro mě opravdu tíživá… Ráno už jen vyčkáváte sluníčko.
Tomáš vstával ve 4, aby šel s partou kluků, se kterou se včera večer na výšlapu domlouval, na Mt. Whitney. Kluci to nejdříve odpískali – prý jim bylo zle od žaludku a také se báli, že díky nově napadenému sněhu neuvidí stopy na trailu – že má Tomáš GPS je zprvu nepřesvědčilo, ale nakonec s ním šli. Včera jsme potkali víc takových lidí, co je sužovala výšková nemoc. Tomáš vyrazil v pět. Měl můj obrovský obdiv, že se mu tam v současných sněhových podmínkách a po tom, kolik jsme včera ušli mil, chtělo. Já jsem se k výšlapu neodvážila.
Celý vnitřek domečku na Mt. Whitney byl plný sněhu… Když tam Tomáš přišel, byla taková zima, že udělali pár fotek a šli rychle zpátky dolů…
Když vysvitlo slunce, uvařila jsem si kafe a začala sušit věci. Sušila jsem folie, spacáky, karimatky a hlavně jsme potřebovali usušit stan, který byl zvenku i zevnitř zmrzlý. Celý jsem ho proto uklidila a přesunula na místo, kde už pálily paprsky…
Dopoledne jsem čekala na Tomáše, dopisovala blog a pozorovala sviště. Alespoň něco pozitivního v téhle nehostinné krajině. Příroda je zde nádherná, ale sníh, mráz a vědomí, že jste vzdálení mnoho kilometrů od civilizace a nemáte ani telefonní signál pro případ, že by se vám něco stalo, na pozitivním myšlení nepřidá… A také jsem myslela na Tomáše, aby se mi brzo vrátil a hlavně, aby byl v pořádku.
Tomáš se vrátil až kolem třetí a padnul vyčerpáním. Celý den nepil, protože v horách byly všechny zdroje vody zamrzlé. Když jsem ho viděla, vypadal jakoby za den zhubnul dvě kila… Byl úplně mimo. Chvíli jsem ho nechala odpočívat, ale pak jsme se potřebovali přesunout, abychom druhý den překročili do 11 hodin Forester Pass, který byl od nás vzdálený 13 mil.
Večer jsme ušli pět mil a dvakrát brodili řeku – tzn. na sněhu sundat boty a ponožky, vzít si boty do vody a jít do studené vody. Během druhého brodění už ani nesvítilo sluníčko. Poprvé jsme necítili palce, ale pak nám bylo i na vzdory mrazu teplo.
V osm jsme to konečně zakempovali. Na štěstí jsme našli suché místo bez sněhu. Kolem nás už byly další stany a jejich obyvatelé si dělali oheň. Měli sekyru a sekali větve stromů v okolí, aby se zahřáli. Přišlo mi to šílené, co vlastně všichni v tom sněhu dobrovolně děláme?
Cestou byla moc hezká krajina, ale spěchali jsme. Nebyl čas se kochat.
Přebrodili jsme a rychle stavíme stan. Zase jíme ve stanu, i když se to nemá, ale za celý den jsme nestihli nic zakousnout a potřebujeme se hodně najíst, aby nám nebyla zima. Vaříme si horkou vodu na zahřátí. Bear kanystry po té odnášíme poctivě opodál – mimo stan. Mimo stan si čistíme i zuby.
Už to není tak, že se po celém dni těšíte do pelíšku, až zavřete oči a všechno vypustíte… Teď se i noc stává problémem a časem, který potřebujete přežít a nejdete si ho užít a odpočinout si.
Spím ve všem oblečení, co mám.
Spíme na míli 771 a dnes jsme ušli na PCT 8 km (+ 32 km Tomáš na Mount Whitney a zpět).
Je to teda vazne boj! Drzte se! Posilame hodne sil, tepla vydrze! Zdravime z Prelouce!
Začetl jsem se do vašeho blogu, pěkná a dokumentární práce a hlavně parádní výkon v divočině, máte můj obdiv. Věřím že si ty extrémy užíváte. Držíme palce ať ve zdraví zdoláte svůj cíl. Štěpán, Marti a Maty 😉