Vstávali jsme v 5:45. Mraky, ve kterých jsme spali, zmizely do údolí, a tak nad námi svítila jasně modrá obloha a akorát vycházelo rudé slunce. Jeho paprsky byly ještě příliš slabé, proto jsme kempoviště opouštěli pořádně zmrzlí.
Po deseti minutách chůze se před námi objevil dechberoucí pohled na údolí přikryté bílou pokličkou mraků a za chvíli jsme stanuli úžasem nad sopkou Rainier, která vystoupila z mraků. Působila majestátním dojmem a její krása nám možná i vynahradila ledovou krustu, kterou jsme ráno měli na stanu.
Cesta do White Pass vedla z kopce, a tak se šlo dobře. Na trailu jsme zachraňovali malou žabičku. Chudák byla tak zmrzlá, že seděla uprostřed cesty a nehla ani okem!
Stop do města nám trval asi 15 – 20 minut. Ve Washingtonu se nám stopuje nejhůře z celého PCT. Nakonec nás vzal jeden skejťák, který měl celé auto polepené samolepkami a na zadním sedadle kolo. Když po několika minutách rychlé jízdy zavřel okýnka a zapnul topení, protože jsme byli oba z noci úplně vymrzlí, přišla jsem si jako v sedmém nebi. Sedím v autě v měkké sedačce, je teplo a jedu do města. Jupííí. Když nás vyložil, zjistili jsme, že ta polepená kára je starý RR.
Vyhodil nás u supermarketu, na který jsme udělali solidní nálet. Nakoupili jsme si hlavně mraky kalorických tyčinek. Momentálně si zase ulítáváme na Snickers s mandlemi. Kupujeme hned dvojitá balení.
V supermarketu jsem si také dopřála kávu 🙂 Obtěžkáni čtyřmi igelitkami jsme se šli podívat na poštu, jestli tam nebude hiker box. Z něj jsme si vzali několik horkých čokolád. Během našeho pobytu ve městě se s námi dali do řeči tři lidi, ale snažíme se tyhle konverzace omezit na minimum, protože je náš čas mimo trail pokaždé hodně napěchovaný. Kam dál? Hledali jsme místo, kde si doplníme energii. Šla jsem do centra pro návštěvníky města a poprosila je, zda tam můžeme zůstat.
Slečna byla moc ochotná, a tak jsme si tady dvě hodiny nabíjeli mobily a akumulátory a přebalili část nakoupených potravin. Tomáš ještě oběhl město kvůli plynové bombě, dobalili jsme zbytek věcí a vyřídili resty a šli na stopa.
Celé dny jsme bez signálu, a tak se nám hromadí věci, které pak musíme ve městě vyřídit. Např. signál přímo ve stanu – večer – jsme měli naposledy před 2 měsíci. Mimo město chytáme signál výjimečně.
Město Packwood je maličké, ale najdete tu vše, co potřebujete – poštu, obchod, restaurace… A ten oldschoolový design jeho baráčků mě moc bavil.
Na stopa nás vzal jeden řidič asi po 20 minutách. Seděli jsme na kapotě auta a byl to docela zážitek. Bohužel jel z naší 20mílové trasy jen pár mil. Když nás vyložil, neměli jsme na stopa štěstí vůbec. Na silnici jsme čekali snad hodinu. Auta jezdila, avšak bez zájmu.
Asi po 60 minutách se před námi otočil OBROVSKÝ kamion! Vzal to přes celou silnici v protisměru a vypadalo to, že do nás najede! Rychle jsme vzali batohy a klidili se z cesty. Pomyslela jsem si: co děláš ty…?!??
Kamion zastavil u krajnice a zatroubil. Zatroubil na nás!!!
Poprvé v životě jsme jeli v kamionu 🙂 Řidič řekl, že je už hodně starý a jestli ho zabijeme už vadit nebude. Měl dobrý smysl pro humor 🙂 A že normálně nikdy nestaví, ale že už je to jeho poslední jízda, tak na to kašle a rozhodl se nás vzít. A pak se zeptal Tomáše, jestli ten kamion nechce řídit! 🙂
Vyložil nás, kde jsme potřebovali, a hezky jsme se rozloučili. Vše jsem zdokumentovala, ale nechci fotky zveřejňovat, aby se to na něho neprovalilo 🙂
Na benzínce jsme dokoupili plyn, vzali si z hiker boxu slunečnicová semínka a horkou čokoládu a vrátili se míli po silnici zpátky na trail.
Po zkušenosti se stopováním jsme přehodnotili strategii dojet si vždy pro zásoby do města. Také vás to může stát 3/4 dne… V tomhle případě je lepší nechat si poslat balík do ani ne míli vzdálené benzínky. Dokoupit si zde můžete potraviny nebo si dát jen kafe…
Navečer se nám šlo parádně! Cestička skoro rovná, měkkoučká… V lese jsme později už nikoho nepotkali. Poslouchali jsme Mozarta a užívali si přítomnosti.
Kempovali jsme u řeky.
Spíme na míli 2 305 a ušli jsme 29 km.