PCT – 39. den na trailu; 22 vydřených mil – dostihla nás výšková nemoc?

Ráno jsme měli budíka na pátou, ale podařilo se nám vstát až v 5:15. Cítila jsem se pod psa… Bolela mě hlava a bylo mi na zvracení. Neměla jsem žádnou energii a vůbec jsem nevěděla proč. Tomáše začala bolet hlava kolem poledne, a tak jednou z odpovědí na náš stav by mohla být výšková nemoc, protože jsme spali ve 2 700 m n.m. Skoro celý náš den nás oba provázela únava. Vůbec jsme se nemohli dostat do tempa, i když části trailu vedly dokonce po rovince… V poledne jsme měli v nohách 10 mil (16 Km) a do večera jsme dali celkem 22 mil. Ale bylo to vydřené a po obědě jsme se museli povzbudit energeťákem, abychom se alespoň někam posunuli. Dnes spíme ve výšce 2 970 m n.m., snad nás to zítra nerozhodí…

První sníh…NIC oproti tomu, co nás čeká.

Ráno jsem si musela dát ibalgin, abych vůbec vstala. Spali jsme u vody, kde byla zima a dlouho bychom ráno čekali na sluníčko, a tak nemělo smysl ležet ve studeném stanu, než mi bude líp.

Ani po tak pěkné cestě to dneska prostě nešlapalo…

Šli jsme hned do kopce. První hodinu jsem si docela „užila“, ale podařilo se mi to rozchodit. Ke snídani jsme si dali vločky. Byly vyborné.

Krajina byla krásná, ale my se cítili prostě „mimo“.

Tomášek nabírá vodu 🙂


Dnes se terén docela střídal, šli jsme z kopce, do kopce i po rovině. V některých úsecích byl kolem nás sníh, ale dal se přejít i bez nesmeků. Pohybovali jsme se v nadmořské výšce nad 3 000 m n.m. Krajina měla výrazně horský charakter se skálami a velkými kameny, ale šli jsme i rozsáhlými lesy, kde byly vysoké borovice zasazené v bílém písku a mezi nimi koberce žlutě a fialově rozkvetlých kytiček. 


Všechny kytičky v horách jsou miniaturní 🙂

Na velké části cesty jsem se cítila jakobych procházela překrásným parkem…  Bohužel na kochání se krajinou jsem dnes neměla vůbec myšlenky, spíš to byl boj o přežití. Myslím, že kdyby tři metry vedle mě stál medvěd, ani si ho nevšimnu. Včera v nižší nadmořské výšce jsme viděli srnku, jinak jsme jiné zvíře kromě pár veverek a ptáčků neviděli. Kde chodíme, většinou tráva neroste, je zde jen písek.

V poledne jsme si dali pauzu na oběd. Než jsme uvařili (bramborová kaše a nudlová polévka), vyprali ponožky, vyčistili vodu a umyli nádobí, byla hodina pryč.

K čemu je dobrý bear kanystr 🙂 Jinak nás otravuje každý den…

Odpoledne se šlo už trochu lépe. Po několika dnech jsme narazili na signál (místa se signálem jsou vyznačena v aplikaci Hikerbot, ale není jich moc), což nás na hodinu zdrželo, a pak jsme to už doklepali na kempoviště, kde jsme byli na štěstí úplně sami.

Tomáš „loví“ signál 🙂

I když jde před vámi hodně lidí, většinou to vychází tak, že můžete spát večer sami 🙂 V téhle části trailu je kempovišť hodně.

Jako kresby van Gogha…

Za celý den jsme potkali asi 30 lidí včetně jednoho staršího francouzsky mluvícího páru, kterému tipuji 55 – 60 let. Mají můj respekt. Jinak zde převládají mladí lidé kolem 25 – 33 let, třetina ženy a dvě třetiny muži.

Jdeme spát. Venku je absolutní ticho. Doufám, že to tak vydrží celou noc 🙂

Spíme na míli 762 u Diaz Creek a ušli jsme 35 km.

PCT - 38. den na trailu; vstup do pohoří Sierra Nevada
PCT - 40. den na trailu; zasněžená Sierra, spaní v mrazu, sáhla jsem si na dno

One Reply to “PCT – 39. den na trailu; 22 vydřených mil – dostihla nás výšková nemoc?”

  1. Čau kytičko, ještě jsme s Peťou přemýšleli nad tím, jestli PCT je prostě jedna trasa, která je značená a je prostě jenom jedna, cestička, kterou jdou všichni, nebo je těch cest víc, třeba paraelně vedle sebe. Tak až se tu někdy ukážete, tak napiš 🙂 Mail došel, myslíme na vás a ať už je zase teplo 🙂

Napsat komentář