Vstávali jsme pozdě, udělali si vločkovou kaši, kterou jsme našli v hiker boxu, kam ostatní hikeři odkládají vše, co už nepotřebují nebo nechtějí (jídlo, hygienu včetně náplastí, vložek, mycích potřeb,…). Dobili aspoň z části mobily a další elektroniku, konečně nahráli první video (videí už máme natočených a sestříhaných spoustu, ale díky slabému signálu se nahrávají minimálně celou noc), aktualizovali blog (i tady máme díky permanentně slabému připojení problém s nahráním více fotek) a než jsme se vykopali z kempu, bylo devět hodin.
Už od rána poprchávalo a dle předpovědi mělo pršet celý den. To se vyplnilo a navíc se přeháňky změnily v ustavičný déšť a odpoledne se nadobro ztratilo sluníčko.
U kempu Tomáš stopnul auto, které nás vrátilo 3, 5 míle zpátky na trail přesně do místa, odkud jsme včera vycházeli. Osazenstvo auta se nám omlouvalo, že jich sedí vevnitř pět a proto nás musí šoupnout na korbu auta. To nám vůbec nevadilo, konečně jsme mohli zažít ten pocit vést se americkou krajinou s větrem ve vlasech… No, ve filmech to vypadá mnohem více pohodlně 🙂 hlavně bylo asi dvanáct stupňů, takže nám byla zima a drželi jsme věci, aby nám neodlítly 😉
Když jsme se s našimi řidiči loučili, řekli v češtině větu: Ahoj, jak se máš. Jediná věta, co znali naším jazykem, ale i tak slušný slyšet toto od Američanů někde uprostřed pouště v jižní Kalifornii.
Vrátili jsme se zpátky ke kešce s vodou, kde jsme hned potkali jednoho spoluhikera, který strávil deštivou noc v horách. Poradili jsme mu, ať se jde osvěžit do kempu. Za chvíli jsme narazili ještě na jednoho. Kousek s námi šel a pak se odpojil stopovat do města pro doplnění zásob. Kromě dvou turistů, kteří se kolem nás ještě asi za 15 minut mihli, jsme už nikoho dalšího nepotkali. Viděli jsme jen dva stany a podle čerstvých stop, důlků od hůlek a malůvek v písku jsme věděli, že jdou před námi asi čtyři lidi. Výjimečně jsme je ale ten den nedostihli, i když mě zajímalo, kdo nám v tom dešti na cestu maluje sluníčka a smajlíky…
Dnes jsme narazili ještě na jednu kešku s vodou, která byla pod mostem, ale díky deštivému počasí jsme si vzali jen půllitrovou lahev. Pak už jsme jen stoupali do hor dál po trailu. I když pršelo, šlo se zpočátku pěkně a cesta ubíhala.
Jak už jsem psala, PCT vede přes vrstevnice po úbočí hor. Tenhle systém dělání stezek cestu sice prodlužuje, na druhou stranu jí to dělá velmi dobře schůdnou a příjemně se po ní chodí. Cestičky jsou upravené a máte pocit jako byste šli parkem nebo v kulisách nějakého filmu – třeba Westworld. Dnes kolem nás bylo spoustu nových druhů kaktusů, krásné kytičky a keře, které jsem v životě neviděla. Scenérie jako z westernu. Jen chodíme a s otevřenou pusou vnímáme čarokrásnou a dokonalou přírodu okolo nás, kterou máme na dosah ruky a jen sami pro sebe.
Celý den jsme jen šli a šli. Odpoledne se rozpršelo tak moc, že jsme to v šest zabalili, protože jsme nechtěli riskovat, že bychom nenašli vhodné místo na spaní v dostatečně nízké nadmořské výšce. A taky jsme měli ukrutný hlad, protože jsme celý den jedli jen sušenky.
Byla mi docela zima, proto jsem poprosila Tomáše, aby uvařil. A taky jsem nechtěla, aby bylo propálení stanu na mě… Kdyby náhodou. Kvůli dešti jsme museli vařit vevnitř stanu.
Snažili jsme se do sebe dostat co nejvíce kalorií, proto jsme udělali hned několik jídel. Měli jsme těstoviny s brokolicí a sýrem, do kterých jsme kvůli nahnáni energie přidali olivový olej a parmezán. Další v řadě byla mexickoá rýže s fazolemi, do které jsme kvůli navýšení kalorií přidali to samé a jako desert Tomáš připravil vločkovou kaši se skořicí a jablky. I když se jednalo o instantní jídlo, bylo prostě výborné…
Venku usilovně pršelo. Byla zima – kolem pěti stupňů a vlhko. V půl deváté už byla úplná tma. Nabalila jsem si na sebe všechny vrstvy oblečení, co jsem našla včetně péřovky a šli jsme spát.
I když prší a je zima, každý den vás něčím překvapí… Třeba když na zamračené obloze uvidíte v keři poprvé v životě mávat křídly kolibříka. Tyhle okamžiky vám vlejou život do žil…
Videt kolibrika…to je sen 🙂 Preju spustu takto snovych zazitku!
Luci, moc děkujeme a zdravíme vás všechny tři 🙂
Copak videt, ale hlavne stihnout vyfotit! 🙂