Vstávali jsme už v šest s nadějí, že si ještě něco vyřídíme, ale Wifi je v motelu opravdu příšerná 🙁
Jediná vada na kráse, protože jinak ten chatičkový styl naprosto zbožňuju 🙂
Čekáme na otevření dvou obchodů, abychom si ještě dokoupili jídlo na cestu, a nakonec se na stop dostáváme až v deset.
A indiánskou budku pro ptáky jste už viděli?
Nutno podotknout, že jsme se ještě zdrželi, protože jsem v motelové lednici zapomněla dva sýry, a tak se pro ně Tomáš půl míle vracel 🙁 Malé balení sýra nás stalo přes 120 Kč, a tak jsme neváhali se pro něj vrátit.
Stopování zpět na trail dnes bylo víc než úmorné 🙁 Pár mil nám zabralo NĚKOLIK HODIN. Stát u silnice ve vedru jako blbec zrovna není způsob, jak bych chtěla trávit dovolenou. A ještě ty trapasy, když někdo zastaví a vy k němu nadšeně běžíte, a pak zjistíte, že třeba jen hledá v mapě a nechce vás vzít 🙂 🙂 A hic na silnici je úmorný.
Jeden z Američanů, který nás dnes vzal, vzpomínal, jak byl s manželkou v Evropě a líbilo se mu, že se během několika hodin může setkat s více kulturami a jazyky. Mrzelo ho, že neumí více řečí, i když připouštěl, že je těžké se to naučit, když vás k tomu nenutí jako v Evropě např. vaše zaměstnání.
Také se mu líbilo, že v Evropě používáme 200 let staré budovy a nejsou zakonzervované jako to je někdy tady.
Patnáct mil nás popovezl ohromně milý pár. Nejdříve kolem nás projeli, ale pak se pro nás vrátili! Dříve hodně hikovali, a proto nám chtěli pomoci 🙂 Bylo jim přes 77 let a vypadali oba úžasně. Moc hezky jsme si s nimi popovídali.
Jeli jsme nad údolím zahaleným do kouře bílého jako mlíko. Z nebe, které je obvykle blankytně modré, jsme neviděli ani píď. Kopce okolo silnice byly shořelé. Část shořela vloni a část v roce 2016. Začíná se mi zdát, že jsou k požárům tady opravdu hodně benevolentní…
Cedule ukazuje prudké stoupání 24 %!
Pár desítek mil stopujeme už čtyři hodiny 🙁 Každý den se prostě nepovede. Přemýšlím, jaký to má význam.
Do dokončení PCT nám chybí už jen asi 50 mil. A na finále si musíme sakra počkat 🙁 Čtyři a půl hodiny a my stále nejsme v sedle, odkud máme pokračovat PCT. Už jsme byli zoufalí, když v tom nám zastavil bílý mercedes. Vypozorovali jsme, že na bílá auta máme štěstí, akorát nám staví spíše „obyčejní“ lidé jako jsme my a ne z vyšších vrstev 🙂 Tentokrát se stala výjimka a zachránila nás ohromně sympatická lady. Jela se vykoupat k jezeru, a pak slyšela, že cesta přes Ebbetts Pass je krásná, tak se jela projet. Myslím, že tak luxusním autem, jako měla ona, zase dlouho nepojedeme 🙂 Moc jí to slušelo, byla velmi příjemná a veselá. Do auta nás brala se slovy, že nevypadáme, že ji okrademe… tak to bude asi ten hlavní problém, proč se lidi bojí brát stopaře. Uvědomila jsem si také, že příště by to chtělo opravdu ceduli s tím, že jsme PCT hikeři a že jedeme jen kousek. Dneska mě to vyškolilo.
Mimochodem – do sedla jel na kole cyklista, jazyk na vestě a stejně se nás ptal, jestli jsme ok a něco nepotřebujeme… palec nahoru za takovou ohleduplnost!
Cesta do pasu byla hodně prudká a úzká. I když se jednalo jen o 7 mil, šli bychom to za takových podmínek dlouho a nebylo by to bezpečné.
Cesta do pasu byla opravdu epická. Pohledy, jenž se nám nabídly, mě svojí krásou zaskočily. Když jsme vystoupili z auta a rozloučili se, přišli jsme si oba jako v jiném světě. Krajina se dramaticky změnila. Kopce se zmírnily a zazelenaly. Šli jsme pískem a podél skal, loukami okolo sopek… pastva pro duši i pro oči 🙂
Kouř zakryl slunce a to odpoledne září tak, jako by zapadalo. Všechno je pokryté červenými paprsky.
U silnice jsme potkali tři lidi, a pak už nikoho. Zase máme hory sami pro sebe. Cestou jsme viděli několik pěkných míst na stan, a tak jsme si vzali zásobu vody a rozhodli se, že si také najdeme místečko s výhledem.
A splnilo se to v dalším sedle. Sice trochu fouká, ale místo a výhledy jsou fenomenální.
Vaříme nudlovou instantní polévku. Stojí tu jen deset korun (nebo méně) a stále nám oběma chutná. Jako desert dávám pár sušenek. K pozdní svačině jsme měli sýr, salsu (palivá omáčka z rajčat) a pečivo.
Až na stmívající obloze je vidět kouř z požáru u Sonora Pass.
Byl to náročný den, ale příroda se nám to snaží zase vynahradit 🙂