2017: Pacific Crest Trail – 13. den na trailu, trail angels – 4 cizí lidé (!) nám dnes nabídli jídlo


Dnes nám nezávisle na sobě nabídli jídlo čtyři Američani, které jsme během dne potkali. Jsou to pro nás nádherná setkání plná emocí, ze kterých se budeme ještě dlouho vzpamatovávat. Na tyto naše trail angels – anděly naší cesty, do smrti nezapomeneme a z hloubky našich srdcí jim v životě přejeme jen to nejlepší.

Celou noc obrovitánsky foukalo, ale kolík od stanu se nám vytrhl jen jednou. Za to bylo po dlouhé době v noci relativně teplo, což jsme si oba užívali. 

Vstávali jsme v šest do silného větru, který ustal až kolem sedmé večer. Větrné elektrárny v téhle časti Kalifornie nejsou jen tak 🙂 Bála jsem se, aby nás nebudil jejich hluk, který mi připomíná zvuk leteckých motorů, ale vítr měl takové grády, že jsme slyšeli jen jeho fučení a to, jak lomcuje s kovovou cedulí značící vstup na trail na vlastní nebezpečí.

Ráno bylo zataženo, a tak se představy o tom, že se upečeme, než dojdeme 4 míle od stanu k dálnici  I10, nevyplnily. Naopak jsme měli neprofoukavé bundy, péřovky a husinu na stehnech. Cesta vedla po rovině, avšak nohy se nám bořily do písku a opíral se o nás silný vítr. Bohužel námi lomcoval opačným směrem, než jsme potřebovali 🙂 Po hodině chůze jsem byla docela vyfluslá. 

Přišli jsme k průchodu pod dálnicí a tam narazili na našeho prvního trail angela. Pán kolem šedesátky na mě volal, že nám zde nechal čerstvé ovoce a vodu a ptal se, jestli jde někdo za mnou. Odpověděla jsem, že jde ještě manžel. Pán se nás ptal, odkud jsme a také, jestli nepotřebujeme odvést do města, abychom si doplnili zásoby. Jak milé! Poděkovali jsme a odmítli s tím, že máme jídla dost. Ke snídani jsme díky němu měli banán a pomeranč a doplnili si vodu. Zpětně mě mrzí, že jsem v rozhovoru nebyla víc iniciativnější, ale byla jsem zaskočena, že někdo – třeba cestou do práce – udělá něco tak hezkého pro druhé. Jen tak… Jen proto, že je to hodný a dobrý člověk 🙂

Za další 4 míle jsme došli k větrné elektrárně, o které jsme věděli, že zde mají pro hikery vodu. Už u trailu nás lákaly nápisy „Water and shadou“ – voda a stín. Přišly jsme k malé budově, u které bylo udělané posezení zastíněné palmovými listy a pod ním vyrovnané plastové lahve a kasička s nápisem – můžete dát dar, ale není to povinnost. Vzali jsme si vodu, posadili se a v závětří snědli svačinu.

Během pauzy kolem nás projelo auto jednoho z pracovníků elektrárny. Za chvíli za námi přišel dokonce osobně a zval nás do budovy. Odmítli jsme s tím, že budeme pokračovat. Pak mě napadlo, že místo do kasičky odneseme dolar za vodu přímo pánovi a rovnou u něj vyhodíme láhev. A v tom se pro nás uvnitř té malé budovy rozprostřelo trail magic – celá jedna místnost byla připravená pro hikery.

Bylo zde hodně vody, ta se v téhle části Ameriky, která se obecně označuje za poušť, rovná opravdovému pokladu, po tom různé cereálie, proteinové nápoje, léky na bolest, horká čokoláda i automat na kafe. Dala jsem si kávu a pán nám z lednice vyndal pytel ovoce – různé druhy nakrajených melounů. Asi půl hodiny jsme poseděli a užívali si ten luxus. To, že vás k sobě někdo pozve v práci do zasedačky a nechá vás tam vychutnat si jídlo, pohodlí židle a klimatizaci, nás dostalo. Jako dar jsme zde nechali 6 dolarů.

Když jsme se vrátili zpátky na trail, čekala nás pěkná cesta. Sice jsme chodili nahoru a dolů, ale po vrstevnicích tak, jak jsme u Pacific Crest Trail zvyklí. Cestou jsme se bavili prohlížením kamenů, které jsou tady plné různých (i drahých) kovů. Člověk by nevěřil, kolik zajímavého mu může ležet přímo pod nohama.

Co když jsou tohle kousky zlata?

Tohle je třeba měď 🙂

Na 217. míli jsme přišli k řece, u které byla cedule, že je kousek od ní místo, kde mohou hikeři ve stínu stromů a u laviček přenocovat. 

Tyhle keře překrásně voní a ráno jsou v nich vidět malí kolibříci 🙂

Protože jsme si zrovna chtěli dát přes oběd pauzu, řekli jsme si, že se tam zajdeme podívat. Asi po kilometru jsme přišli do luxusního parku, kde byla blankytně modrá umělá jezírka s rybami, spoustu sezení a toalety (nechybělo ani obligátní upozornění, aby si návštěvníci dali pozor na chřestýše). 

Takový komfort uprostřed ničeho jsme opravdu nečekali… Chvíli jsme se rozkoukávali, na čež se Tomáš zeptal jednoho pána, jestli neví, kde bychom si tady mohli koupit Coca Colu. Řekl, že neví, ale že má v autě vodu. Řekli jsme si, že to nebudeme řešit a aspoň se v parku najíme. Pět minut po té za námi tento pán přišel a dal nám čtyři sýry a sušenky 🙂  

Dali jsme se s ním do řeči, tvrdil, že má v Praze kamaráda. Pak se ještě jednou vrátil a donesl nám ledový čaj. Také nám řekl o toaletách a ať si na nich umyjeme vlasy a vypereme.

Ještě jsme tyto dary ani nevstřebali a přišel za námi mladý pár s otázkou, jestli jdeme PCT. Přikývli jsme a oni nám začali nabízet kuřata, co měli v autě a další jídlo. Ptali se nás, jestli nepotřebujeme někam odvést nebo jestli pro nás nemohou udělat ještě něco jiného… Pak se rozpovídali o tom, že také hodně kempují v přírodě, že šli i kus Pacific Crest Trail, co nás čeká v jaké sekci, že v sekci, kde právě jsme, jsou už medvědi, ale že jsou malí a nemusíme se bát, že by šli třeba pro jídlo do stanu. Povídali jsme si asi deset minut. Měli hezky kultivovaný projev.

Je neuvěřitelné, jak jsou Američani spontánní a jak vám přejí úspěch a jak obdivují a podporují vaši snahu něco dokázat a automaticky vám nabízí pomoc.

Protože v parku nebyly koše a na toaletách bylo zakázáno vyhazovat odpadky, pouze papírové ručníky, šli jsme se zeptat do kanceláře správy parku, jestli u nich můžeme nechat skleněnou láhev od čaje, jenž jsme dostali. Sice měli u dveří ceduli, že si má každý odpadky odnášet, ale vyšli nám vstříct a ještě se ptali, zda nechceme vyhodit i další věci a zda nám mohou dát vodu. Do toho se tam s námi dal do řeči další Američan a obdivoval, na co jsme se to vydali a ptal se nás na spoustu věcí k cestování. Připadali jsme si jako v Jiříkově vidění… Uprostřed divočiny, kde se jde do města pěšky tři dny, se objevilo tohle zajímavé místo, kde se o nás stará tolik cizích lidí…

Když jsme se vrátili zpátky na trail, šli jsme ještě kus cesty podél řeky. Krajina byla krásná. Šli jsme v písku, všude bílé kameny, rozkvetlé voňavé keře, zase jsme viděli kolibříka a desítky ještěrek nám běhalo pod nohama. Tomáš v řece ještě hodinu „rýžoval“ zlato, prali jsme oblečení, já se umyla a v podvečer jsme ušli ještě 6 mil k místu, kde tekla řeka a bylo hodně prostoru pro stany. Cestou jsme viděli hada, zbarvením tipuju na mladého chřestýše. 

Unavení po 34 kilometrech jsme postavili stan a hodně moc se najedli. Jednak abychom doplnili energii a také, aby nám v noci nebyla zima. Rozdíly teplot mezi dnem a nocí tady jsou vysoké. U řeky s námi kempovalo šest dalších hikerů. Místa bylo pro všechny dost 🙂

Uvařili jsme si mexickou rýži, těstoviny s brokolicí a sýrem, bramborovou kaši a jako desert vločky. Ty instantní potraviny od Knorru jsou tady vážně moc dobré.

Usíname na míli 226. Asi 20 metrů od nás hučí řeka a žáby kvákají svoji symfonii. V dáli slyšíme „štěkavý“ zvuk, ale nevíme, co to je 😉 A nad hlavami nám svítí milion hvězd.

2017: PCT - 12. den na trailu; níže o 2100 metrů a překonání 200. míle
2017: PCT - 14. den na trailu, kaňon plný života, směr Big Bear, San Bernardino Forest

7 Replies to “2017: Pacific Crest Trail – 13. den na trailu, trail angels – 4 cizí lidé (!) nám dnes nabídli jídlo”

  1. Leni, opět přečteno jedním dechem 🙂 Moc vám fandím!! Hodně štěstí a „trail angely“ na vaší cestě 🙂

    1. Moc děkujeme! Krásný den 🙂

  2. Ahoj Leničko Kytičko, já jsem tak ráda, že se tam o vás tak pěkně starají. Vzpomínám na naše New York angels, kteří nám tam taky pomohli přežít, jojo je to až neskutečné jak tam lidi pomáhají a jsou milí a nic od toho nečekají. A jsem šťastná, že jsme s nimi dodnes v kontaktu. Tady už je léto, dneska 28 ve stínu, jaro jsme nějak přeskočili 🙂 Pusu a dobrou noc, pozdravuj Toma!

    1. Přesně, vám taky úžasné pomohli. Tady mi ty lidi přijdou obecně nějak milejši, ale nic závažného s nimi zas neresim… My budem mít za par týdnů sníh! Moc te zdravím 🙂

  3. Leničko, to se krásně čte! Tolik milých setkání co uděláte… 🙂 A to ses umývala v řece? Jestli jo, tak jaký to je? 🙂

    1. Myjeme se, jak to jde, teď moc vody nebylo. Když je hodně vody v řece, tak to je super, i když nemůžeme použít mýdlo kvůli znečištění prirody. Teď ale řeky plné vody nebyly, tak si aspoň namočime ručník a tím se otřeme 🙂 10 dni to je ok, ale pak to chce sprchu 🙂

Napsat komentář