Ráno jsme si poleželi. V noci jsem kašlala, a tak jsme se moc nevyspali. Po nemoci se nemohu zbavit kašle a suchý vzduch, který tady na Sierře panuje, mě hodně dráždí. Vstávali jsme v 5:30, ale vlastně bychom oba nejraději spali alespoň do sedmi 😉
Po vyjití jsme začali stoupat do Glen pasu. Fuňela jsem, ale nebylo to technicky náročné. V osm už jsme byli nahoře a kochali se výhledy do krajiny.
Glen Pass byl posledním pasem, který jsme minulý rok zvládli přejít v rámci zasněžené Sierry. Vloni v červnu byl pokrytý vysokou vrstvou sněhu a jezera dole byla zamrzlá. Trvalo nám několik hodin, než jsme si do sněhu vysekali improvizované „schody“ a za pomoci cepínů ho slezli.
Pamatuji si, že jsme nahoře potkali kluka, který nám řekl, že čeká, až uděláme osudovou chybu (to povzbudí). Pak vykouřil jointa a celý svah dolů sjel po zadku. Bylo to neuvěřitelné 🙂 Teď tu není po sněhu ani památka. V osm ráno je azurová obloha a slunce pálí jako o život. Nahoře na hoře 🙂 se nás sešlo asi 6 a Američani se s námi dávají automaticky do řeči. Jeden z nich pracoval v Plzni. To snad není možné, taková náhoda… Radí nám, jaká místa máme navštívit při naší zpáteční návštěvě San Franciska. Také při cestě dolů se dáváme do řeči s dalšími hikery a různě vtipkujeme.
Krásy Sierry… Nás samozřejmě nejvíce baví svišti 🙂 Těch se zde nemůžeme opět nabažit 🙂
Oběd jsme si připravili přesně v místě, kde jsme minulý rok spali a moc se mi tam líbilo. Letos to tu bylo už hodně vyprahlé od sluníčka… hodně to tím pro nás ztratilo kouzlo. Zajímavé, jak může člověk s odstupem času vnímat jedno místo tak odlišně.
Pohled na majestátní vrcholy hor navíc kazil kouř z požáru z Yosemit.
Dnes jsme potkali docela hodně hikerů, ale mně to nevadí. Čím dál více se začínáme vzdalovat od civilizace a jsem ráda, když je někdo poblíž pro případ, že bychom se zranili nebo jsme třeba potkali medvěda 🙂 I když zdejší medvědi by na lidi primárně útočit neměli 🙂
Potok, který jsem vloni nemohla díky zvýšené hladině překročit, teď působí až legračním dojmem. „Brodíme“ ho suchou nohou na pár kroků…
Odpoledne jsme šli opět do kopce směr Pinchot pas. To jsme už nepotkali téměř nikoho. Myslela jsem, že pas stihneme přejít, ale cesta byla hodně do kopce a já se docela táhla, a tak jsme se po páté rozhodli, že si poslední čtyři míle stoupáku necháme na další den a našli jsme si u jezera spaní.
Příroda je zde překrásná. Pohoří je tak obrovské, že i když potkáváme lidi, stejně máme pocit, že jdeme celý den sami 🙂 🙂
Než jsme se najedli a přípravili spaní, bylo sedm. Unavení jsme zapadli do stanu.
Líbí se mi, že potkáváme opravdu hodně starých lidí, kteří jdou i třeba sami… a také Američanky, které jsou třeba macaté, ale stejně se sbalily a teď tady chodí po horách s batohem. Opravdu veliký respekt všem těmto lidem. Vlastně všem tady, kteří byli ochotní vystoupit ze své komfortní zóny.
Dnes jsme ušli jen 17 mil, ale bylo to v těžkých podmínkách.