Dnešní den začal příšerným stoupáním do Pinchot Passu. I když jsme si přispali až do 5:45 – od 4:45 jsem poctivě zaklapla několik budíků 🙂 – nemohla jsem se hodinu po vyjití vůbec probrat. Jakoby má víčka vážila kilo a bránila otevřít oči.
Ke všemu jsme hned od vyjití začali nastoupávat (má oblíbená disciplína 🙂 ) do Pinchot pasu. Táhnul se jako sopel. Vždy, když už jsem si myslela, že budeme nahoře, objevilo se další stoupání. Prostě hrůza. Nahoru jsme se vyškrábali až za hodinu a půl. Za námi skály, před námi skály. Prudká cesta dolů ze sedla byla také výživná. Hlavně pro Tomášovy kolena 🙂
Když jsme si pak u jezera dělali pití – každou vodu zde čistíme UV světlem, přemýšleli jsme, jestli nás chození jen nahoru a dolů baví. Tady se totiž nechodí po úbočí hor, jako třeba ve Washingtonu, ale buď jdete prudce nahoru nebo prudce dolů. Shodli jsme se, že tomu dáme čas, i když nás tento druh mordování se dvakrát neuspokojuje.
A jak se říká, trail provides… 😉
Chvíli po tom, co na nás šly černé myšlenky, jsme začali nastoupávat do dalšího pasu. Krajina se zazelenala a kamenitý surový trail se změnil v příjemnou cestičku. Přesně v takovou, jakou jsme znali z PCT. Na kamenech u vody se váleli svišti, v trávě se pásla srna, viděli jsme dva koloušky a v keři u cesty hnízdo s malými ptáčky.
I když se do krajiny vrátil kouř z požáru Yosemitského národního parku, cítili jsme se chvíli jako v ráji. Řeku a trávu vystřídal písek a kameny, přesto krajina, kterou jsme přes oběd šli, neztratila nic ze své výjimečnosti.
Tomášek tu dokonce začal prát, takže s tím rájem nekecám 😀 😀
Další pas jsme přešli kolem druhé. Abych zaměstnala mozek a nepřemýšlel nad stoupáním, poslouchala jsem podcasty. Naprosto jsem propadla podcastům Proti proudu, které mě hodně moc nabíjí a inspirují. (http://protiproudu.net/)
Když jsme vyšli do sedla, kontroloval nám ranger povolení. Na štěstí byl tolerantní a neřešil, že jsme nedodrželi přesný termín vstupu. Kdybychom se měli řídit jím, byli bychom teď v trochu jiné části trailu. Ne vždy to lze naplánovat, když se permit objednává už velmi brzy na jaře.
Největší gól byl, když jsme potkali dva Američany, kteří se nás ptali, co posloucháme. Při odpovědi, že český podcast, z nich vypadlo, že se pán jmenoval Mr. Závada 🙂
Po zdolání sedla následobalo prudké klesání a rychlý pozdní oběd.
Šli jsme krajinou s krásným jezerem. Nejraději bychom zde zakempovali jako ostatní, ale chtěli jsme ujít více mil, a tak jsme se donutili k disciplíně 🙂
A pak jsme slezli asi 400 výškových metrů 🙂 Cesta byla kamenitá, šlo se opravdu špatně. Celé údolí zakouřené, příroda už nebyla tak atraktivní.
Suchá kamenitá cesta… dole se přidaly křoviska. Řekli jsme si, že bychom v takovém terénu raději spali ještě v něčí přítomnosti (lidské :-)).
Na mapě jsme si vytipovovali větší kempoviště. Pro vodu jsme šli okolo menšího kempoviště se dvěma Američany a nakonec jsme se s nimi i rozhodli zůstat.
Nejdříve jsme probrali politiku. Člověk většinou hned z prvních vět pozná, jestli je ten druhý republikán nebo demokrat. Také jsme si povídali o hikování.
Michael vyrazil se svým synem na JMT. Tento trail z části kopíruje naše PCT. Vyprávěl nám, že ho učil Erazim Kohák a že také studoval ve Vídni… vážně veliká náhoda. Michael je učitel, byl nesmírně chytrý a vtipný. Jeho syn už teď ve svém věku pracuje jako dobrovolník pro asociaci, která se o trail JMT stará.
S oběma jsme strávili naprosto báječný večer a kdyby nás nečekal další den, povídali bychom si doteď 🙂