70. den Te Araroa: Coasttocoast & Co tě nezabije…; Coast to Coast 2020 Race Running Part, Deception River, Goat Pass, Bealey River, Arthur’s Pass (2172 km)

Ráno jsem přemýšlela, jak Te Araroa dokáže vzít chuť na hikování… možná na vždy.

Venku byly ještě mraky, ale bylo teplo, a tak nám maličko stihly uschnout boty a ponožky. Strašně moc se mi nechtělo lézt do studených bot a mokrých ponožek 🙈 Chvíli jsem se vnitřně přemlouvala, ale jakmile jsem se obula, nebylo to tak strašný.

Když jsme došli na začátek trailu, uviděli jsme v řece skupinu lidí v oranžových vestách, kteří zde natahovali bezpečnostní pásku a nad nimi létal vrtulník. Část lidí stála i na mostě. Bylo nám divné, co se zde děje tak brzy ráno. Utopil se někdo? Ztratil? Zatarasují oblast, protože se například čeká špatné počasí?

Jsme už 4. den bez signálu a dnes máme jít do sedla s nadmořskou výškou nad 1000 metrů, a tak se šel Tomáš zeptat, co se děje a zda nemá někdo aktuální předpověď počasí. Zjistili jsme, že počasí má být dnes pro hikování dobré – od poledne se má maximálně objevit pár přeháněk. Tak to je dobrá zpráva! A hlavně jsme dostali informaci, že se tu dnes koná závod! A ne ledajaký. Poslední dva dny patří ikonickému Coasttocoast závodu. Řeka se přehrazovala, aby se 300 účastníkům ukázal správný směr, kudy běžet. Závod je dvoudenní a jednodenní. Dnešek by měl patřit těm, kteří za 24 hodin překonají zhruba 250 km a to na kole, na kajaku a během. Dneska teda budeme mít společnost nejen závodníků, ale i celého organizačního – podpůrného týmu.

Já jsem si interně závod přejmenovala na Goats to coast 🤣

To jsme ocenili hlavně v tom, že dobře vyznačili některá místa na přejití řeky. Dnes jsme totiž ve vodě byli téměř stále. Na druhou stranu jsme se první dvě hodiny museli běžcům intenzivně vyhýbat a to i v místech, kde jsme měli co dělat sami se sebou. Hlavně já 😂 Trail vedl podél koryta řeky nebo v řece, mnohokrát ji překračoval, některá místa byla kluzká a lezlo se hodně přes kameny. Na začátku jsme viděli také hodně pádů, lidé se vrhali do vody, kde neviděli na dno, a tak tam třeba zajeli mezi kameny nebo zoufale hledali nejlepší místo na brodění. Občas to nebyl moc hezký pohled. Ve vzduchu lítal vrtulník a celkově panovala nervózní adrenalinová atmosféra. Když po dvou hodinách utichla a my šli sami jen s pár opozdilci závodu, docela jsem si oddychla. Z fotek to není tak vidět, ale řeka fakt tekla…

Hlavně směrem k pasu byl trail těžší a těžší. Šli jsme korytem řeky, hledali cestu mezi silnými proudy vody, přelézali vysoké kameny – i třeba vyšší než já a musela jsem se tam vyšplhat. Myslím, že kdybych věděla, co mě dnes čeká, tak sem nejdu… Cesta byla náročná tak, že jsem přestala řešit, že nám permanentně mokré nohy a na 100% se soustředila všechny pasáže ujít. Když už jsem si myslela, že to nemůže být horší, přišla další jobovka.

Postupně jsme přišli do kontaktu s organizázory na check-pointech závodu. Jednoho z nich jsme se znovu ptali na počasí, protože bylo poledne a obloha stále zatažená a řekl nám, že se okolo hor stahují mraky, ale že až přejdeme pas, čeká nás sluníčko a mnohem schůdnější cesta. To nám dalo naději.

Dnešní chata…

Dokonale připravené dřevo na zátop! Asi tady měl někdo dlouho škaradé počasí a musel tu zůstat a neměl co dělat 🤣🤣🤣🤣

Když nám do pasu zbývaly asi dva kilometry, vedla cesta jen vodou. Tomáš měl úplně zmrzlé červené nohy. Když jsme přišli na chatu v pasu, uvařila jsem horké kafe a Tom si nohy chvíli „rozmrzával“. Pak začalo pršet, ale protože na horské chatě bylo zároveň i vytvořené provizorní středisko pro organizázory závodu a ti nás ujistili, že je na druhé straně hory lépe, oblékli jsme si nepromokavou bundu a poncha a vyšli jsme.

Chození vodou. Moje oblíbená disciplína 🙈 V peřejích si naprosto libuju 🤔🙈🙈🤣😅

Kilometry řekou… řeka = trail.

Déšť na štěstí opravdu brzy ustal a obloha se začala protrhávat. Hurá! Trail byl najednou hodně upravený a místy se šlo skvěle. A ty výhledy! S vykukujícím sluncem a snadnějším trailem se zlepšila i naše nálada. Hlavně moje 😅🤣

I když nás čekalo ještě několik brodění a dlouhá chůze po kamenech – po kamenech se chodí opravdu příšerně – bolestivě a pomalu, cesta ubíhala a v šest jsme stáli na stopa na silnici do Arthur pasu. Měli jsme úplně mokré nohy, ale na štěstí ještě svítilo sluníčko. Potřebovali jsme sejít z trailu a dostopovat 5 km do střediska St Arthur Pass, kam jsme si nechali poslat balík s jídlem.

Bohužel jsme se stopem neměli moc štěstí. Stáli jsme tam snad půl hodiny 🙈🙈🙈 – a přitom auta jezdila. Na konec nám zastavil mladý pár turistů z Itálie, kteří tady taky hikují. Když jsme vystoupili z auta, zjistili jsme, že jsme stopovali na opačnou (!) stranu a že na nás balík čeká v jiné části pasu 🙈🙈🙈

Slunce už začínalo zapadat, foukal vítr a o chladilo se a my přemýšleli, co s tím uděláme. Volali jsme do hotelu, kde měl být náš balík, zda nemají volné místo na spaní. Neměli. Rozhodli jsme se, že zůstaneme, kde jsme a pro jídlo si dostopujeme až ráno. V St Arthur Passu je trail angel, kde se za 10 dolarů dá postavit stan. Cítili jsme se zničení, tak jsme zkusili jít do jednoho z motelů. Cena za pokoj by ale byla 180 dolarů. Zkusili jsme proto hostel naproti a nakonec se ubytovali ve sdíleném pokoji pro 8 lidí celkem za 60 dolarů.

V tu dobu jsme už byli totálně vymrzlí. Objevili jsme tu však malý zázrak – sušárnu – místnost s věšáky, kde bylo příjemné teplíčko. Také zde byla veliká kuchyň a pěkné sezení, a tak jsme nakonec byli rádi, že nemusíme trávit noc ve stanu.

Následujících minimálně pět dní budeme zase trávit na instantním jídle, a tak jsme si koupili napůl pizzu. Snědli bychom určitě dvě, ale jedna stála 380 Kč 😅 Snědli jsme ji s TAK OBROVSKOU CHUTÍ, že až na konci jsme si všimli, že to byl asi nějaký rozmražený polotovar – i když byla z restaurace.

Prožili jsme sice SUPER NÁROČNÝ DEN, dost lidí si tuto trasu rozložuje na dva dny, ale mám po něm dobrý pocit 😊👍