2017: PCT – 11. den na trailu; dechberoucí příroda a splněný sen

Dnes jsme prožili opravdu překrásný den a viděli dechberoucí přírodu, kterou jen těžko mohu popsat slovy. Přeji každému, aby měl možnost prožít také takový den…

(A zaroveň si troufám tvrdit, že by se to mohlo každému podařit, je to hlavně otázka priorit – my nemáme např. auto, byt je spíš holobyt s nejnutnějším vybavením, které je ještě většinou z bazaru 🙂 a já si třeba věci na sebe kupuji výjimečně a jen z „druhé ruky“ a také většinu času včetně víkendů trávíme oba s Tomášem  prací – tím chci jen každého podpořit v tom, že máme osud ve svých rukou a je důležité nebát se jít štěstí naproti.)

Po tom, co jsem viděla dnes, jsem se rozhodla, že udělám všechno proto, abych do míst, kde jsem dnes byla, vzala co nejdříve i mé nejbližší.

Ráno jsme vstávali až po šesté, protože jsme potřebovali dobít mobily a ostatní elektroniku. Vzhledem k tomu, že přes oběd neděláme dostatečně dlouhé pauzy, nestíháme vše dobít jen přes solární nabíječku.

V kempu byl u ostatních placů zdroj energie, a tak jsme se tam ráno trochu natajňačku připojili. Také jsme chtěli nahrát video, s čímž máme díky permanentně slabému signálu opravdu potíž a žere to obrovské množství energie. I nahrávání fotek na blog bere hodně baterky, na druhou stranu ale chci doplnit povídání co nejvíce obrázky 🙂 Díky tomu jsme se z kempu vymotali až ve tři čtvrtě na deset. Myslela jsem, že už je ten den v podstatě ztracený, ale opak byl pravdou.

Když jsme měli tak klidné ráno, tak jsme si uvařili poprvé i kávu a chtěli si dát ke snídani chléb a sýr. V nestřežený okamžik na stůl ale sletěl havran a zabalený sýr nám rozklofal 🙂 , a tak jsme ho z hygienických důvodů vyhodili. Havran byl hodně chytrý, protože když jsme mu později dali suchý kousek chleba, vzal si ho do zobáku a letěl namočit do vody. Veverka si šla zase prohlídnout Tomášův mobil, který měl v nabíječce, ale na štěstí ho jen očichala a hopsala dál. Takže pozor na zvířata v kempu :-)!

Cestou na trail jsme procházeli přes město a napadlo mě se stavit na poště, abychom se mrkli do hiker boxu. Rabování hiker boxů se stalo mojí vášní. Jednak je jídlo v USA pro nás opravdu drahé, jednak mě baví pozorovat, co si s sebou lidé na trail berou a pak s gustem objevuji nové výrobky – třeba z hiker boxu v kempu jsem si vzala instantní (!) burákové máslo, které nechutná vůbec špatně. Protože dnes ale byla sobota (dny nám už začaly splývat), byla pošta zavřená. Odchytla si mě jedna stará paní a sama od sebe se mě ptala, co potřebujeme a vše mi k poště vysvětlila. To mi přišlo vážně milé.

Abychom se napojili zpátky na trail, museli jsme jít asi 6 mil turistickou stezkou na San Jacinto – nejvysší horu v širokém okolí. Než jsme se na ni dostali, šli jsme v Idillwild okolo stylových dřevěných domků/srubů a chatiček. Protože milují jednak chaty a jednak americkou architekturu, byla už toto pastva pro oči. Nehledě na ty obrovské americké káry, které nás ještě stále nepřestaly fascinovat.

Cesta k San Jacinto vedle hodně moc do kopce a protože byla sobota, potkali jsme na ní hodně lidí. Všichni se ale chovali ohleduplně a nijak nám nepřekáželi. Cestou do kopce nás lidé, co se z vrcholu vraceli, pouštěli a někdy se s námi dali i do řeči, protože i tady je dost lidí vyplesklých z našich deštníků, které máme proti sluníčku (na PCT se tyto stříbrné deštníky používají často). Starší turisti nám říkali, že akorát před půl hodinou vzpomínali na Prahu. Jiní se nás ptali, odkud jsme. Tipují Itálii, Švýcarsko a Francii. Po mnoha letech nejsme na dovolené za Rusáky. Hurá! 😉

Cestou jsme zase naráželi na spoustu zlata. Jsme z toho oba u vytržení. Radujeme se z každého kousku jako malé děti. Když si sundáme ponožky, tak máme sice špinavé nohy jako prase, ale nádherně se nám třpytí 🙂

Asi po 6 milích jsme přišli na rozcestí, kde stál hlídač, krerý říkal lidem, jaké stezky jsou pro koho (neu) zavřené. Také jsme zde potkali správce parku – asi 65letého chlapíka ve skvělé kondici, který kontroloval, zda máme povolenky ke vstupu. Na začátku parku máte upozornění, že je potřeba povolenka. My máme oprávnění v rámci PCT, které nám dovoluje vstup do všech parků, které se v této části USA nachází. Pán nás zkontroloval a poradil nám s vodou. Byl milý.

Od této chvíle, kdy jsme se na rozcestí napojili zpátky na trail, davy turistů ustaly a my šli většinu cesty sami. Potkali jsme jen výpravu Japonců – jedna paní měla chudák boty na ledovec – vypadají jako přaskáče – a i ostatní měli dost „brutální“ boty. Tenhle zvyk nosit pohory v místech, kde to není vůbec nutné, není očividně nešvarem jen v Česku. Také jsme potkali asi deset Indů, kteří měli malé baťohy a karimatky s někteří si nesli jídlo v igelitové tašce, což působilo zvláštně. Byli ale milí. Asi víkendoví hikeři. Všechny jsme je předešli. Mám totiž takový divný zvyk každého předejít a nedám poko, dokud se mi to nepodaří. Asi nějaké zbytky lovce ve mně. I třeba ráda lidi stopuji 🙂 Později jsme se s Tomášem smáli, že ten poslední Ind se držel dlouho, ale zdolali jsme i jeho 🙂

Krajina v míru

Hodně času jsme šli sami a krajina často měnila svůj ráz. Postupně jsme se dostali až do výšky 2700 m n.m., kde jsme i spali. Šli jsme po úbočí hory, přes sněhové jazyky,  ko chali se výhledy, chodili skalními městy… Tahle část trailu se skutečně povedla! Navíc bylo všude dost vody – další velké plus. Přes cestu nám běhalo spoustu malých veverek a zpívali ptáci. Na jednom místě jsme našli kempoviště, kde byla i mobilní toaleta. No ty bláho…

Splněný sen

K večeru nás trail zavedl na prosluněné místo na úbočí hor. Obloha byla neskutečně blankytně modrá a krajina byla posetá bílými skálami. Měli jsme úžasné výhledy do krajiny pod námi. Moc sem si přála najít právě tady místo na spaní. Místo, kam budou ještě dlouhou dobu dopadat sluneční paprsky (jakmile zajdou, je už velká zima) a odkud přímo ze stanu budu mít ten božský výhled do krajiny. Nakonec se nám to splnilo i s večerním mytím u vodopádu. A dokonalou tečkou za celým dnem byl parádní západ slunce 🙂

Dnes jsme šli 6 mil, abychom se napojili na uzavřený trail. Celkově jsme dnes ušli 12 mil a jsme na míli 186. Zítra chceme skončit na míli 205.