Ráno byla velká zima, vstávali jsme v šest a dlouho rozmrzali. Navíc jsme museli přejít velký vodopád a protože byly kameny, přes které se mělo jít, namrzlé a smekala by se mi na nich má gumová podrážka, sundala jsem si boty a potok překonala naboso. Brrrr…
Byla taková zima, že křupal i zmrzlý písek pod nohama.
Točili jsme se mezi skálami, cesta docela ubíhala, ale dvě hodiny jsme čekali na paprsky slunce.
Směr je jasný, míříme tam dolů. Za teplem.
Pomoc na trailu – vzkaz, kde najdeme vodu 🙂
V jedenáct jsme došli na super místo s vodou, úplná oáza… Tekla tam voda, bylo závětří na vaření a dost místa na stanování. Vydželi jsme tam do půl třetí, a pak pokračovali.
Jakmile jsme zase vyšli, objevil se před námi pohled na planinu, kam jsme měli namířeno. Už z dálky byly slyšet větrné elektrárny a houkání dlouhatánského vlaku. Vypadalo to monumentálně.
Jsme na míli číslo 200.
Ráno rampouchy a sníh, odpoledne jdeme pouští.
Hurá, uprostřed ničeho kohoutek s vodou. Únavu střídá radost.
Naše nohy po jednom (!) dni chůze…
Cesta dolů trvala 4 hodiny, byla v pohodě, ale ke konci už jsme oba cítili únavu a trail se zdál nekonečný…
Podařilo se nám dojít až k vodě 🙂 Tomáš stavěl půl hodiny stan – v tom písku a vichru to byl oříšek, a já jsem vařila. Foukalo to strašně moc, ale je teplo i po setmění a to jsme si opravdu užívali. Ve stanu nám nemrzly ruce … Noc byla teplá jako v létě. Byli jsme vděční za to, že je teplota nad nulou a nebe je poseté hvězdami a v celé široké krajině jsme jen my dva a ještě další tři stany.
Vypadáte super 🙂 Mám radost, že vás vidíme 🙂 Fakt frajeři. Užívejte si, že vám nechodí žádné přiblblé maily a vlastně vůbec nevíte kdy je pondělí 🙂