19. den Te Araroa: Cesta Aucklandem; bez navigace ani ránu. Devenport, Auckland, Mt. Eden, Ambury Park Devenport, Auckland (600 km)

Spalo se dobře. Vstávali jsme snad natřikrát, ale před sedmou už jsme byli na trailu. Dnes procházíme Aucklandem.

Níže fotky z domu našeho hostitele 😅 My měli pokoj normální… jen byla v koupelně fakt špína. Podle nás jsme spali v dětském pokoji, který slouží přes léto jako ubytování. Hostitel byl milej.

Tato část předměstí Aucklandu byla moc pěkná. Úžasné domy, posekané trávníky, chodníky u moře, nekonečné pláže. Také hodně starých lidí a psů a mnoho starých lidí se psy 😊

Aby bylo vše dokonalé, označují větve stromů páskou – pozor, nezraň se! A i kořeny stromů zde někde barví naoranžovo, aby o ně člověk nezakopl. Hlavně pro starší lidi mi to přijde bezva.

Snídaně proběhla v trávě 🙂 Vlna ekologických keců je i tady. Všechno je bio, fair trade… a pak si myslí, že jsou elektroauta ekologická nebo že jsou ekologické naše solární panely. Což nejsou… nebo nám tady říkali, že je to super, že nemáme uhlíkovou stopu, když chodíme pěšky. Ale my sem letěli 24 hodin letadlem… WTF?

Cestou do centra Aucklandu byli všichni extrémně pozitivně naladění. Připadala jsem si jak v nějaké hře „Najdi negativního člověka“. Skóre 0 bodů. I uklízečka na veřejných záchodech byla milá 🙈🙈🙈… už se tady boduje za chování jako v Číně? Lidé tu mají vyšší životní standard, a protože mají málo svých problémů, mají prostor zajímat se o ostatní. A tak se nás čile vyptávali 🤣

Domy, jo, ty nás baví 😊 Vzdušné, dřevěné, hodně skla. Upravené trávníky, venkovní sezení…

Lidi nás zdravili, dávali se s námi do řeči, vyjadřovali nám podporu. S některými jsme se opravdu nasmáli, jak byli vtipní. Pár z nich si rýplo do Austrálie, takže rivalita tu je… Třeba ve smyslu, že tu není 40 C jako v Australii.

Všude po pláži běhali psi. Desítky psů… a jejich páníčků.

Na plážích byly někde udělané chodníky, po kterých se šlo opravdu dobře. Těšilo nás, jak snadno nám ubíhají kilometry, i když jsme měli tolik zastávek.

Celá část města až k přístavu působila dokonalým dojmem. Posekané anglické trávníky, uklizeno, milí lidé a úžasné domy.

Santa na surfu!

Růžové bagry 🤣

Viděli jsme hodně parků s prolejzačkami pro děti.

Veřejné toalety, které často využíváme, byly většinou opravdu čisté.

V přístavu jsme nasedli na katamarán, který nás spolu s dalšími pasažéry převezl přes záliv.

V druhé části města jsme měli docela napilno. Řešili jsme koupi nepromokavých kalhot (lepší model, než máme teď) a šli si vyměnit ponožky. Jeden pár ponožek u firmy Icebreaker vyjde sice na pár set korun, na druhou stranu máte doživotní záruku, a tak děravé ponožky můžete vyměnit kdykoliv kdekoliv za nové. Měnili jsme je v Portlandu i tady. Servis je na vysoké úrovni. I pro dva špinavé hikery se mohou roztrhnout. Na druhou stranu jsme si od nich koupili již hodně věcí – spodní prádlo, trička nebo podvlíkačky 🙂

Lidé tady nosí i svetr nebo péřovku 😉 My šortky.

Ve městě jsme také řešili, zda kvůli silnicím nepořídit více odpružené boty. Šli jsme si proto zkusit legendární značku bot Hoka One. Asi bychom si na ně zvykli – mají podrážky ve tvaru kolébky, ale ne chtěli jsme za ně dát 250 dolarů plus nemáme vyzkoušené, jak by se chovaly v naročnějším terénu. U Salomonů již víme, co čekat.

Dalším zdržením bylo, že jsme si museli udělat zacházku mimo trail k paní, u které máme schovaný kufr s věcmi. Rozhodli jsme se o nějaké věci ještě odlehčit. Třeba jsme do kufru dali naše láhve na vodu a místo nich budeme používat láhve z limonád. Ty se musí jen každý týden měnit kvůli plísním.

Cestou jsme se stavili v lékárně pro tablety kofeinu. Vyrábí se v Indii. Design krabičky je dost výraznej 😂

Kdo si hraje, nezlobí 🤣

Na trail jsme se napojili zase až kolem půl třetí. Šlo se docela ztuha, sluníčko pálilo o sto šest.

Menší značka už to být nemohla… viz mini čtvereček na oranžové značce 🤔

I přes vedro se nám nakonec podařilo dojít do kempu, který představoval jedinou levnější a i bezpečnou variantu spaní.

Před tím jsme se ještě v obchodě stavili pro prima večeři – indické placky, hummus, falafel, mango a smoothie.

A na chuť si koupili Sushi.

V sedmém nebi 😍

Vánoční výzdoba

Opět zajímavé domy.

Barák ve tvaru lodi propracovaný do nejmenších detailů. Třeba schránka ve tvaru dalekohledu nebo plot z lodního řetězu.

Cestou na kempoviště se ozvala Naďa, která nám pomáhá se zasláním balíku s botami. Jedná se o kamarádku Tomášovy kolegyně z práce. Vrací se z dovolené ze severu ostrova a domluvili jsme se, že se potkáme. Akorát to vyšlo, že na nás čekala s rodinou v kempu. Jaké milé setkání, hned jsme si padli do oka. Je dokonce tak úžasná, že nám nabídla, že u nich můžeme zítra spát!

Ještě před tím, než jsme se rozloučili, přidal se k nám jeden Američan s tím, že mu nejde kemp zaplatit – dle informací šla provést platba ubytování jen online. Když Naďa odjela, řešili jsme to ještě s jedním Francouzem, který do kempu přijel i s rodinou a také nemohl zaplatit.

Začalo se stmívat a ochlazovat, my měli koupené jídlo a neměli ještě ani postavený stan a do toho museli řešit pitomou rezervaci kempu. Nám se to podařilo, i když dělání takových činností přes mobil je za trest… Když jsme zaplatili, domluvili jsme se s Američanem a Francouzem, že jim pomůžeme s platbou, ale že si před tím postavíme stan.

Když jsme došli do sekce pro stany, objevili jsme karavan se správcem kempoviště, kde bylo možno zaplatit v hotovosti 😡 S online rezervací jsme se trápili úplně zbytečně 😡 Američan s francouzskou rodinou to zbytečně řešili přes dvě hodiny… přitom by u vjezdu stačila cedule s informací, že se dá platit i na místě. Ach jo.

Kempoviště bylo pěkné. Okolo místa na stan a karavany se nacházely ohrady s krávami, ovcemi, drůbeží i koněma. Škoda, že už bylo příliš pozdě a příliš zima si tu krásu užít.

Kempoviště stálo 16 dolarů, což je docela dost. Na druhou stranu jsem byla ráda, že máme postavený stan na bezpečném místě a mohu v klidu spát. Za ty peníze mi to stálo.