Ráno jsme vstali už ve 4:45. Vlastně mě vzbudil Tomáš, což se v jeho případě rovná zázraku 🙂
Příroda kolem jezer je působivá. Když jsme zde šli vloni v červenci, bylo všechno pod sněhem.
Dnes chceme přejít Kearsarge pass – naši vstupenku zpátky do světa civilizace. V hotelu v městečku Lone Pine, které jsme před čtyřmi dny opustili, na nás čeká druhý bear kanystr a zbytek jídla.
A jedna společná fotka vzápětí po zdolání pasu.
Cesta dolů pro mě byla odpočinková, pro Tomáše spíše za trest.
Po čtyřech dnech se Tomášova kolena ozvala a začala bolet. Cesta dolů se proto protahuje na dvojnásobek… Dlužno dodat, že já oproti Tomášovi naopak potřebuji dvakrát více času na cestu do kopce, protože ji neudýchám.
Zelená je tráva… 🙂
Když jsme konečně sešli do údolí na parkoviště, modlila jsem se, aby nás někdo vzal. Parkoviště sice bylo plné, ale většina lidí zde nechala auto a zamířila na pár dní do hor. Chvíli jsme čekali a zastavila u nás paní, která z parkoviště odvážela odpadky. Hurááá! Díky ní se do civilizace dostaneme už před desátou.
Kousek do cíle nás popovezl ještě hiker Richard. Omlouval se, že smrdí, protože se vrací z hor. Byl neuvěřitelně vitální a pozitivní. Jeho motto bylo nikdy si neztěžovat 😉
Dnes jsme měli na stopy opravdu štěstí. Tak brzy ve městě je sen – všechno si stihneme zařídit 🙂
Naše první kroky vedou samozřejmě do Subwaye. Bageta plná zeleniny chutná ultimátně.
Dnes máme štěstí i na motel, který jsme si před čtyřmi dny zarezervovali a kde jsme si uložili krabici. No, spíš jsme si ji tady trochu asertivně odložili 🙂 🙂
Krabice je stále tady a recepční nás nechá ubytovat o dvě hodiny dříve, než máme v podmínkách rezervace. Ve 12 se už tetelíme na pokoji blahem. Venku je snad 40 C. Klimatizace jede naplno.
Začíná koloběh praní, sušení, mytí, přebalování jídla, psaní blogu, stříhání videí, nahrávání fotek, psaní rodině, postování na instagram atd.
Večer jsme si udělali alespoň krátký čas na večeři a kolem jedenácté šli spát.
