Sierra Nevada: Summer edition – 1. den. 30 hodin na cestě

V roce 2017 jsme ušli zhruba 4 000 Km od americké hranice s Mexikem do Kanady. Zpětně nechápu, že jsme to dokázali 🙂 Vlivem enormního množství sněhu na trailu, které lámalo třicetileté rekordy, a v kombinaci s extrémními teplotami, které spustily rychlé tání a způsobily vysoké hladiny řek, jsme vynechali 280 mil v pohoří Sierra Nevada (dále jen Sierra).

Protože chceme mít cestu kompletní a jelikož Sierra patří k perlám Pacific Crest Trail, už při našem návratu z USA jsme věděli, že se sem za rok chceme vrátit.

Příprava nás stála mnoho sil a hodin času, které jsme strávili nad plánováním cesty a laděním vybavení. Přešli jsme na nový model batohů, vyměnili kameru za nový model telefonu, změnili systém nabíjení, zkoušeli ještě lehčí solární panely, sehnali ultra lehké a přitom výkonné čelovky atd. A teď jsme konečně připraveni vyrazit.

Cestu nám komplikovalo ještě to, že se mi tři dny před odletem rozbil mobil a také jsem odjížděla nemocná. Znovu jsem se proto sama sebe ptala, jestli úsilí spojené s přípravou na cestu za to bude skutečně stát. Pevně doufám, že si po návštěvě Sierry řeknu: „ANO“.

Po slabých pěti hodinách spánku jsme ve 4:45 hod. vstali a vyrazili na letiště. Veškeré vybavení se snažíme mít u sebe v letadle. Trekkové hole, nůž, zapalovač, žiletky a další věci, které se nesmí brát do letadla, balíme jako samostatné zavazadlo.

Z Česka letíme do Švédska a z něj do USA. Ve Stockholmu se ke 2 hodinám na přestup přidaly 2 hodiny zpoždění letadla do amerického Oakladu (San Francisko).

Před vstupem do letadla jsme prošli krátkým pohovorem ve stylu kam jedeme, co tam plánujeme dělat, jak jsme se seznámili, kde pracujeme atd. Tomáš byl ještě vybraný na podrobnější prohlídku.

Když jsme se po dlouhém čekání konečně dostali do letadla, byl pro mě 9.5 hodiny dlouhý let opravdu utrpením.

Po celém martyriu příprav a vyčerpávajícího letu mi poprvé radost udělal až pohled na Grónsko 🙂

Dlouhý let jsem se snažila zpříjemnit alespoň posloucháním podcastů. Jestli neznáte ten s názvem „Proti proudu“, vřele doporučuji. Mnoho moudrých a povzbudivých slov.

Když jsme přiletěli do Kalifornie, čekalo nás sejmutí otisků prstů, sken očí, focení a znovu krátký pohovor.

Po té jsme se díky Uber taxi dostali na autobusové nádraží, odkud nás čekaly 4 hodiny cesty do města Reno. Autobus měl více jak hodinu zpoždění, a tak jsme zase čekali. U vstupu do nádraží nás čekala další prohlídka…

Nádraží působilo hodně podezřele a necítili jsme se tam dobře. Návštěvu nádraží a cestu autobusem nikomu nedoporučuji.

Když jsme konečně vyjeli, přišla jsem si jako v nějakém bizardním filmu. Nejdříve se řidič nemohl dopočítat, kolik má mít vlastně pasažérů a jedno místo mu chybělo. Pět minut po té, co jsme vyjeli, hodilo dítě do okna autobusu kámen, takže se roztříštilo, ale na štěstí se nevysypalo. Přesto řidič naučeně odvyprávěl, že děkuje, že využíváme jejich služby a abychom si jízdu užili. A také, že můžeme použít toaletu. Na toaletě byl ale černý pasažér! Po asi hodině jízdy z ní najednou vyšel kluk. Dle mě navíc pod vlivem opiátů… stejně jako další člověk v autobuse.

Po půlnoci a 4 hodinách jízdy jsme dojeli do města Reno v Nevadě, kde jsme měli předem zaplacený hotel. Děkovala jsem Bohu, že jsme to přes všechny peripetie zvládli a stihli.

Po celkových 30 hodinách na nohou jsme se konečně přiblížili k našemu cíli. Zbývá posledních 300 mil…