2016: Korsika GR 20 – Nejtěžší trek v Evropě?

Korsika

Korsika je ostrov ležící v západním Středozemním moři spadající pod správu Francie. Rozloha ostrova dosahuje 8 680 km², je 4. největším ostrovem ve Středomoří. Svým tvarem připomíná zaťatou pěst se vztyčeným palcem.

• Rozloha: 8 680 km²
• Nadmořská výška: 2 706 m
• Hlavní město: Ajaccio
• Počet obyvatel: 322 120

Zdroj: Wikipedie

Korsika – GR 20 – Nejtěžší trek v Evropě?

Na tuhle otázku si musí každý odpověď najít (resp. „vyšlapat“) sám. Pravdou je, že tolik důchodců, jako jsem viděla na GR 20, nepotkávám ani v pražských ulicích. Musela jsem si vyfotit jednu štramandu z Čech, která tady byla už minulý rok, aby mi to vůbec někdo uvěřil. Letos vyrazila spolu s dalšími kamarádkami v pohorách od Barefoot! Čiperná paní mi vyprávěla o tom, jak prochodila Bolivii, navštívila Laos i Mt. Blanc a dělila se s námi o své zkušenosti. Kamarádka jejího věku nám říkala: „Když vás někde chytne na skalách déšť, tak je dobré se svléknout do spodního prádla, aby vám nenamokly věci. Prostě to přežít.“ A taky obě měly rády pivo 🙂

První okamžik, kdy jsem se opravdu začala těšit na Korsiku, byl při pohledu na Alpy z okýnka letadla, který se nám nabídl asi půl hodiny po startu.

Před tím to byl celkem stres – skonsolidovat povinnosti v práci, zajistit hlídání králíků, … spoustu dalších povinností jsem ve finále musela ošidit – jako třeba mé aktivity na mojelahve.cz a zdravealevne.cz. Ve frontě při odbavování jsme na informační tabuli navíc zjistili, ze se váha palubního zavazadla změnila ze 7 na 5 kilo! Naše batohy, které obsahují kompletní výbavu včetně oblečení, karimatek, stanu, spacáku, hygieny, ale třeba i léků, váží každý okolo 6 kilo. Nacpali jsme si proto preventivně věci do kapes. Na štěstí váhu nekontrolovali. Batohy s komplet vybavením si vezeme s sebou na palubě, abychom měli absolutní kontrolu nad tím, že se nám výbava neztratí. Zvlášť si posíláme jen hůlky, deštníky, nože a jídlo.

Zasněžené vrcholy Alp vypadají z okýnka letadla úchvatně a my doufáme, že se nám podaří korsickou GR20 přejít rychle, abychom během dovolené stihli navštívít ještě je. Po příletu na Korsiku máme v plánu jet do místa startu busem nebo zkusíme stopovat.

Tomáš spokojeně chrní a já piju pivo, což je už symbolický začátek každé mé cesty.

Čím horší auto, tím hodnější lidi

Letadlo mělo zpoždění, a tak nám ujel jediný autobus do cílové destinace, který ten den jel. Rozhodli jsme se zkusit stopovat, a protože to nikdy neděláme, přišlo nám to jako skvělé dobrodružství. Nakonec jsme díky tomu potkali lidi, na které budeme vzpomínat do konce života. Z kusu kartonu, co jsme našli v bordelu u silnice, jsme vyrobili parádní ceduli a šlo se na věc. Jako první nás asi 10 kilometrů popovezl jeden mladej kluk, pak jsme dalších 10 Km seděli v brutálně underground dodávce jednoho bosého serfaře. Ve městě, kam nás dovezl, nás naložil moc milý starší hasič, který neuměl vůbec anglicky, ale vyprávěl o GR20 a varoval nás před bouřkami. Prý do hor jezdí s helikoptérou zachraňovat lidi. OMG. Po něm nám zastavily dvě mladé holky, které nas popovezly o dalších 60 kilometrů dál. Obě šly GR20 před týdnem, a tak jsme dobře pokecali o zážitcích. Po té nás asi 10 Km hodil jeden starší pár. Když nás vyložil, stopli jsme si starší paní, která nás už hodně přiblížila k cili.

Před koncem nás nechala deset minut v autě a šla si něco nakoupit – opravdu velká důvěra v cizí lidi.

Nejúžasnější ale byla drobná starší paní, která nám zastavila po té, co jsme už asi 15 minut marně stopovali na parkovišti u obchodního centra a začalo se hodně smívat. Nabrala nás a zajela si úplně mimo její trasu asi celkem 25 kilometrů, jen aby nás dovezla až přímo ke kempu. Přitom ani neuměla anglicky, jen pochopila, ze jdeme do hor. Jen tak řídila a usmívala se a pro mě to byl úplný trail angel, protože nám její ochota a dobrota ušetřila spoustu času a starostí se spaním… Za odvoz jsme jí dávali 20 Euro, ale odmítla si peníze vzít. Bylo vážně dojemné, co pro nás ona, ale i ostatní úplně CIZÍ lidé ten den udělali a jak se k nám mile chovali. Čím horší auto, tím srdečnější lidé.

Zní to jako klišé, ale všude na světě jsou dobří lidé, akorát se jejich skutkům dává méně mediálního prostoru.

Kemp v Konce byl hezký, na recepci se válelo krásné koťátko. Tekla teplá voda (!) a kemp byl terasovitý, což miluji, protože toto uspořádání poskytuje dostatek soukromí. Ještě vyprat, připravit vodu na zítra, umýt se, najíst a jde se spát.

Brutalitka

Ráno jsme vstali v 5:30 a v 5:50 jsme vyrazili.

Cesty na Korsice vedou buď hodně nahoru nebo hodně dolů.

Prudké stoupání i klesání jsme nakonec zvládli a ušli dvě etapy naráz, celkem asi 26 km. Ráz cesty se měnil, některé úseky jsme šli úplně sami a někde potkávali lidi, ale i když jich bylo dost, nerovnalo se to počtu, ze kterého jsem měla před dovolenou obavy (přičítali jsme to fotbalovému Euru). Tuto noc jsme spali u vyhořelé chaty, kam jsme přišli až kolem sedmé hodiny večer. Několik stanů už bylo na místě. Od odpoledne foukal vítr, který k večeru ještě zesíl, takže nešlo skoro nic venku dělat. Vařili jsme v závětří. Po západu slunce se ještě ochladilo asi na 7 C. Udělali jsme rychlou večeři a chtěli jít spát.

Vítr byl ale tak silný, že se nám podařilo usnout až asi v jednu ráno – pomohly nám špunty do uší.

Během noci jsme několikrát vypínali stan, ve kterém jsme spali teprve celkem druhou noc, takže jsme ještě odlaďovali „stavěcí/konstrukční“ detaily. Během noci nám do stanu napadala zrníčka písku, což se opakovalo i noc následující. Jsem trochu debil, takže jsem si myslela, že písek padá skrze plachtu, ale bylo to samozřejmě spodní síťkou 🙂

Tuhle konstrukční záležitost se Zpacks odladit nepodařilo, zřejmě v USA stanují jen na trávě 🙂 Stejně tak jako kvalitu látky, která obaluje upínací provázky stanu a která se za tři dny prošoupala až na cuben vlákna.

Přesto jsme se stanem spokojeni. Je extrémně pevný, voděodolný a ani mokrý se neprověsí (na rozdíl např. od Tarpentu, který jsme měli před tím). Pro dva lidi a batohy je dostatečně prostorný a hmotnost stanu 650 g je prostě splněný sen.

Ráno jsme i před spánkový deficit vyrazili před půl šestou (ho, ho, hó 🙂 ). Hned jsme stoupali nahoru do strmého a hodně táhlého kopce. Na hoře jsme šli asi 2 hodiny v silném větru a v mlze po hřebenech.

V péřovkách a rukavicích nám v červnu bylo taktak.

Pak jsme sešli dolů a šli po krásně zelených loukách s potoky zase na horu. Na hoře nás čekaly hřebeny, které jsme šli asi dvě hodiny. Bylo to celkem náročný a občas někde šplhání. Začaly se tvořit mraky, takže jsme se hřebínky snažili zdolat co nejdříve, protože na Korsice člověk nikdy neví a chytnou zrovna tady bouřku je peklíčko.

(Minulý rok zahynulo na Korsice několik lidí, protože velké přívaly vody spustily lavinu kamenů, které je padajíce ze skály bohužel zabily. Od tohoto okamžiku byla tato část, která patřila k nejtěžším etapám celého treku, pro ofïciální lezení uzavřena.)

Bylo to pro mě trochu peklíčko, ale zmakla jsem to.

Tomáš měl svá typická motivační okénka typu: „Tady na těch dvou metrech jsem se bál, že se mi zabijes“ apod. Na chatě to bylo super, postavili jsme si stan a udělali jídlo. V dřevěné sprše tekla voda (studená), i tak super. Na chatě obsluhoval kluk, který uměl několik frází česky, protože měl kamaráda z Pardubic – to nás dostalo. Venku všichni kolem deváté únavou utichli.

Je mi 65 let a běhám po Korsice s baťohem jako srnka

Dneska jsme všechny předehnali, i když jsme vstávali až v 6:30 a vycházeli mezi posledními. Čekali jsme totiž, jak se vyvine počasí (mělo pršet) a jestli odejdou mraky z vrcholku, kam jsme měli jít. Nakonec náš plán vyšel a po vystartovaní z kempu jsme si nahoře užívali krasné ranní výhledy. Až na náročnější přechod několika hřebínků cesta utíkala a byla celkem příjemná. V prvním refugie jsme si dali vlažnou sprchu, umyly tyveky a vysušili spacáky. Pak jsme šli asi 2, 5 h k další chatě, kde jsme se kvůli předpovědi počasí rozhodli zůstat. Na chatě jsme chtěli sníst co nejvíce jídla, abychom doplnili energii. Obsluha nám nejdříve přislíbila 3chodové menu, ale když zjistila, ze na chatě nechceme spát, dostali jsme jen sandwich. I za ten jsme byli vděční, navíc jsem po 4 dnech měla kafe.

Tekla horká voda – slast.

Kousek po nás přišly tři staré dámy ve věku 65 – 70 let, velké batohy na zádech … Neuvěřitelné. Večer jsme šli na pivo s batohy, aby se nám nic neztratilo, a obsluha se nás ptala, jestli jsme právě prišli?! 😀  Korsické pivo se dělá z kaštanů, je sladké a chuťově podprůměrné. Dnes mi Tomášek vyprávěl o tom, jak získat jistotu při lezení na kamenech a přitom si vyvrknul kotník. Na rovince, chudák. A tak se mnou několik minut nemluvil. Je přece jasné, čí to byla chyba 😀

Start later, finish sooner

Druhý den jsme kvůli nepříznivé předpovědi počasí chtěli jeden den zůstat v kempu, a tak jsme si přispali. Ranní ruch a veselí důchodců, kteří měli v šest ráno dobrou náladu (nechápu) a byli čilí jako rybičky, nás ale probudil a když jsme v sedm viděli prázdný kemp, rozhodli jsme se, že to taky zkusíme. Rychle jsme zabalili věci, dali si kafe a koláč za symbolických 13 Euro (no, nekup to) a vyšli jsme. Počasí nám až do zhruba 12 hodin přálo. Bylo polojasno, cesta po úbočí lesem rychle ubíhala. V poledne začalo pršet. Slejvák nás chytnul při výstupu na horu, na štěstí jsem si všimla stavení, tak jsme odbočili a na půl hodiny, než déšť ustal, jsme počkali ve stanu.

Pak jsme ušli ještě asi 1,5 km a došli k velké chatě, kde jsme si dali koláč, kafe a Fantu. Asi za 20 minut se rozpršelo solidně a pršelo další 3 hodiny. Čekali jsme v restauraci, kam postupně chodili promočení lidé, a dívali se na mobilu na seriál. Asi ve 16 h jsme vyrazili, abychom došli zbývající  desetikilometrový úsek. Šli jsme jako fíci a utíkali po hřebenu před mraky, proto jsme zbytek cesty zmákli asi za 2,5 hodiny. Cesta byla lesem a přes několik potoků. Všude byly kořeny a mokré kmeny. Ke konci jsme museli dávat pozor, abychom nešlápli na mloky. V kempu jsme stavěli stan a pokaždé je třeba vždy vše vybalit, uvařit jídlo, umýt se ve studený vodě, vyprat, … Takže v deset je člověk úplně vyřízený. Stejně jako celý kemp, který se zahalí do tmy.

Nikdo tady opravdu nepaří :-))

Ztracený klobouk a nalezená tyčinka:-*

Dnes jsme vstávali okolo 5:45 a kemp už byl skoro prázdný! Sbalili jsme se a vyrazili na další etapu. Šli jsme lesní cestou, která začala postupně stoupat. Podél řeky plné velkých kamenů jsme šplhali nahoru až k hřebenům hor. Cestou jsme našli muesli tyčinku, energie se vždycky hodí, ale ztratili jsme klobouk. Cesta na horu celkem u šla, zabrala nám asi tři nebo čtyři hodiny. Úplně na hoře se šlo po plotnách, což bylo celkem namáhavé. Nastoupali jsme asi 1 100 metrů, přelezli hřeben a zase začali klesat.

Klesání hned za hřeben bylo taky skličující. Špatně viditelná a hodně prudká cesta dolů vedla po velkých kamenech. Navíc začaly přibývat bouřkové mraky, takže jsme se snažili držet rychlé tempo. Po poledni jsme došli na chatu a kvůli mrakům se rozhodli zůstat do druhého dne a nezačínat další etapu. Najedli jsme se a zalezli si do stanu, kde jsme doháněli spánkový deficit a dívali se na filmy. Kolem 16 h sem pastevci nahnali desítky ovcí a koz na dojení, takže měl kemp o zábavu postaráno. Kemp byl koncipovaný jako velká ohrada pro stany, zvířata běhala vně plotu. Bylo to tu dost drahé. Kemp stál 14 Eur, pivo malé 4 Eur, čokoláda na vaření 2, 5 Eur.

Dneska jsme zvládli víc jak dvě etapy, ale byla to makačka

Vstali jsme kolem 5:30 a vyrazili asi v 6:15.  Musíme pokaždé sbalit věci a utřít stan zevnitř a zvenku, protože cuben nenasává žádnou vlhkost. Výhodou je, že se kvůli tomu neprověšuje. Spacáky máme z hydrofobního peří, takže taky nepohlcují žádnou vlhkost a ráno jsou na nich z tohoto důvodu malé kapky. Asi po 30 minutách po tom, co ráno vyjdeme, si dáváme tyčinku ke snídani a pijeme kávu nebo čaj matcha.

Všechnu vodu čistíme poctivě steripenem.

Hned ráno jsme dali stoupák, pak šli po úbočí hory a zase nahoru, cesta byla trochu náročná, šplhali jsme na hřebeny. První etapa končila u hezkého kempu, kde jsme si udělali hodinovou pauzu a po týdnu si dali pořédné poctivé domácí voňavé výborné jídlo. Paní nám uvařila litr výborné kávy a dala nám k ní i sušenky. V téhle nadmořské výšce nevídaný servis. A pak nám donesla čočku. Čočka byla bohužel s masem, takže nám nachystala jiné jídlo a to rýži s rajčatovou omáčkou a kořením, k tomu jsme dostali kus sýra a chléb.

Byl to úžasný okamžik. Pozorovali jsme horizont hor, sluníčko svítilo o stošest a domacím nevadilo mluvit anglicky, což v korsických horách není moc obvyklé.

Paní byla moc sympatická a říkala nám, že určitě musíme mít hlad.

Po pauze jsme se vydali korytem řeky prudce na horu. Cesta stále stoupala, byla to makačka, ale šlo to. A pak to začalo. Přešli jsme za hřeben druhé hory a objevila se sněhová pole, kamenná pole, prudké stoupaní nebo zase klesání, lezení přes hřebínky, zase sníh, jeden řetěz… no měla jsem dost a byla to pro mě nejtěžší část celé Korsiky. Náš den navíc doprovázely bouřkové mraky. Nakonec jsme to po asi 2, 5 h zdolali. Čekal nás ještě jeden vrchol a KONEČNĚ jsme klesali do údolí.

Bylo to skutečně prudké hodinové klesání a když už se objevila rovinka, byla podmáčená nebo na ní byly kameny.

Ve čtyři jsme prišli do kempu úplně KO.

Dali jsme si Colu za 3,5 Euro a omeletu za 8 Euro, umyli se a po hodině odpočinku šli dál. Ptáci zpívali,  krávy se pásly a svítilo takové to oranžové večerní příjemné sluníčko. Našli jsme si spot na louce a i když jsme asi hodinu bojovali s pocitem viny, že děláme něco špatného, když spíme mimo místa vyhrazená ke kempování, nakonec jsme tam zůstali.

Nanuk a mala limonáda za 150 Kč

Dneska jsme chtěli odpočívat, ale dali jsme opět dvě etapy.
Noc byla v pohodě, vyrušilo nás jen nějaké funění, asi jezevec. Ráno jsme si udělali pohodové, uvařili si u vody kaši a vyrazili až v osm. Etapa trvala asi 4 hodiny a byla to celkem pohodová cesta, jenž vedla hlavně lesem. Akorát bylo strašný vedro. Po poledni jsme přišli do kempu s hotelem.

Snila jsem o tom strávit zbytek dne válením se v hotelové posteli, ale pokoj stal 100 Euro a já si dala vnitřní limit 60 Euro. Takže smůla 🙂

Čtyři hodiny jsme strávili v kempu s obvyklým kolotočem činností: vyprat, usušit, najíst se, nakoupit, umýt se, umýt nádobí, zabalit, usušit stan, provětrat spacáky… Odměnili jsme se alespoň Coca Colou a nanukem celkem za 150 Kč. Super cena, ne?

Nakonec jsme se ve čtyři rozhodli, že půjdeme další etapu. Cesta byla hezká, údolím a lesem podél řeky, ke konci završená BRUTÁLNÍM stoupáním. Za 3,5 hodiny jsme to ušli. Báli jsme se, že u chaty nebude místo na stan, ale bylo a navíc krásně zašité. Na hoře bylo málo lidí. Jen samí starší hikeři a dokonce jsme potkali jednoho Čecha. Poprvé jsme večer viděli oblohu bez mraků. I když nám už nechtěli uvařit, ukecali jsme dvě omelety, chleba, dali si pivo a oříšky a po desátý padli za vlast.

Spalo se zatím nejlíp, co jsme zažili

I když jsme spali ve 2 000  m.n m., bylo teplo a žádná vlhkost. Ráno se nám nechtělo vůbec vstávat a proto jsme vyšli až v 6:15. Zpočátku vypadala cesta dobře, ale pak se to rapidně zhoršilo a kus treku byl spíše ve znamení slézaní skály.

Řekla bych, že to byly chvíle, kdy jsme oba na moment zalitovali, že jsme na GR20 a kdy jsme si oba nahlas řekli, jestli právě TOHLE máme zapotřebí.

Asi po dvou hodinách se cesta vrátila do normálu a šli jsme po úbočí hory. Za 4 hodiny jsme došli k chatě, kde jsme si dali ledový čaj a kafe. Protože bylo teplo a Tomáš po tom ranním brutálním lezení musel nechat odpočinout kolena, uvelebili jsme se v 10:30 na kamenech u vody. Válení jsme vydrželi asi 1, 5 h a pak se rozhodli dojít do nedaleké chaty, kde jsme to v půl druhé zakempili.

Váhali jsme, jestli se nevydat na další 8hodinnovy úsek, ale vzhledem k tomu, že zahrnoval výstup na nejvyšší horu jsme usoudili, že bude rozumnější si odpočinout a vyrazit druhý den opravdu brzo ráno. Cola na chatě stále 3 Eura, ale co by člověk v takovém vedru nedal za vychlazený pití:-) U chaty jsme našli spot a snažili se odpočinout. Bohužel nás rušil opravdu velký počet lidí, kteří měli ten samý nápad. Bylo jich tady snad 30 – 50. Navíc nám roh našeho spotu „zneuctil“ nějaký starý pán, který působil jako nějaký podivín, a pak jsme tam našli zdechlinu psa 🙁 A taky zde na vzdory nadmořské výšce lezli klíšťáci. Z toho jsem se vzpamatovávala další dvě hodiny. Na druhou stranu ti, co došli až v pět a měli problém najít jakékoliv místo na spaní, natož rovné, by byli určitě vděční i za pochcaných šest metrů čtverečních. Těšila jsem se, až odtud další den vypadnem, zatím to bylo to nejhorší místo na odpočinek i na spaní.

Večer jsme potkali Polky a Američany, se kterými jsme se bavili před dvěma dny. Bylo zajímavé vidět, jak se za tak KRÁTKOU dobu změnili, jak zhubli a opálili se.

Ráno jsme vstali v 5:15, abychom už za 15 minut vycházeli na nejvyšší horu. Cesta na horu byla nečekaně dobrá. Cestou jsme viděli i pár dobrých spotů  –  škoda, že jsme o nich nevěděli předem, mohli jsme mít klid od lidí u chaty. Ráno bylo v kempu už čilo. Sice s námi vyrážela už první várka nedočkavců,  ale my jsme je skoro všechny předběhli. Na hoře jsme si dali za odměnu čokoládu. Cesta dolů byla celkem brutální, ale už jsem v kondici, tak jsem si sjíždění po suti užívala.

Plužili jsme přes kameny, bylo tam pár řetízků,  přelézání ploten atd.

Kolem oběda jsme došli na chatu, v restauraci vedle si dali Colu, kafe a zmrzlinu a uvažovali jsme, co dál. Přemýšleli jsme, jestli si nestopneme auto a nepojedem na Sardinii. Nakonec jsme se rozhodli GR20 dojít a jako jediný jsme odpoledne vyrazili na další etapu. Řekla bych, že dvě etapy denně chodí na Korsice jedině snad Češi 🙂 Šli jsme úplně sami.

Cesta byla DOST náročná, hodně jsme museli lézt a bylo tam dost nebezpečnych míst.

Když jsme přelézali sedlo, tak jsme se na 30 minut ztratili, ale nakonec jsme cestu našli a dostali se do ráje. Pod vrcholem hřebenu, v cca polovině etapy, jsme se rozhodli už zůstat. Od 18 h nikdo další nepřicházel, a tak jsme si konečně užili Korsiku jen sami pro sebe.

Umyli se v jezeře, uvařili si těstoviny, pozorovali jsme kamzíky a vychutnávali horký večer, který byl naprosto DOKONALÝ.

Pod vrcholem jsme našli skvělé místo na stan, který jsme si v devět postavili a asi za hodinu vytuhli.

Ráno jsme všechno zase sbalili a už krátce po šesté potkali první tři lidi. A pak se to začalo zase valit. Cesta vedla dolů kaňonem. Okolo nás krásná příroda, prudké klesání, lezení po plotnách a od vody vyhlazených kamenech. Kolem desáté jsme už snídali na poslední chatě, kde jsme se rozhodli odpojit od GR20 a na místo dvou tras v horách jsme sešli zásobovací cestou dolů zpět do „civilizace“.

Cesta dolů byla plná kamenů, turistů a viděli jsme i hada.  Asi po 10 km přešla cesta v silnici, po kreré jsme se dvě hodiny ploužili ve 35 C horku. Po několika neúspěšných pokusech jsme si nakonec stopli  mladého kluka, který nás posledních 8 km odvezl do hezkého historického turistického města Calvi. Hned jsme šli nakoupit, umýt se a všechno vyprat a druhý den odjeli trajektem do Nice, kde naše cesta skončila.

Korsika se může pyšnit překrásnou divokou přírodou. Pokud vám vyjde počasí, tak je to krásný trek plný hezkých zážitků. Lidem, kteří jsou v horách úplně poprvé, bych GR20 nedoporučovala, ale jestli máte alespoň rok dva zkušeností, nemusíte se ničeho bát 🙂