63. den Te Araroa: 2000. km za námi! Boj o místa na spaní není vkusný 🤔🤣; Waiau Hut, Ada Flat, St James Walkway, Anne Hut (2031 km)

Místo na spaní jsme nemohli mít lepší. V noci sice foukal silný vítr, ale bylo teplo a sucho. Dokonce mi přes noc uschnul ručník. I tady na nás celou noc číhala a ráno zaútočila letka sandflies, ale zdála se být méně agresivní než jindy.

Hned ráno jsme přelézali řeku, a pak šli dobrou hodinu přes kamenná pole. Trail vedl podél vody, slézali jsme do koryta řeky a zase vylézali – jednou na kamenná pole, jindy na krátké úzké cestičky.

2000 km za námi!

Když se před námi objevila cesta „loukou“ v širokém a dlouhém údolí, byla jsem šťastná! Údolím jsme šli dnes většinu času. Trail tvořila úzká cestička, která se později opakovaně napojovala na klasickou cestu. Orientace dnes byla snadná – cestu nám ukazovaly kolíky.

Nekonečně dlouhá údolí jsou tu 😀

Kytiček tu moc není, máme radost i z naší české kopretiny 😀

Snídaně v první chatě…

Dobrou chuť přeji mušky 😟🤢

Chata má úžasný příběh! Zaplatil ji Novozélanďan, který dříve hodně cestoval, aby i jiní lidé mohli chodit do přírody a měli zázemí.

Ráno svítilo sluníčko, ale pak oblohu zahalil šedý opar a odpoledne začalo zase foukat. Hodně foukat. A také se začaly tvořit mraky. I přes pocit studeného větru dnes ale muselo být velké teplo, protože se nám roztekla čokoláda. Někdy je tu opravdu zvláštní počasí, kterému říkáme „teplo-zima“ 🙈 Doufáme, že nám počasí vydrží ještě do zítra, kdy nás čeká 28 kilometrů na silnici, odkud budeme stopovat do města. Dnes je prvního února a poslední předpověd, kterou jsme viděli ve městě, hlásila na zítra déšť a předpověď, co někdo – asi ranger? – nechával na chatách hlásila déšť až na 4.2.! V horách jsme většinu času bez signálu…

Housenky vážky

Alespoň si to myslíme 😊😊😊

Navzdory dnešním perfektním hikovacím podmínkám jsem se dnes trochu táhla, protože mě už 8 dní v různé intenzitě bolí pravá noha mezi nártem a svalem, který mám na holeni. Tomáš mi nohu zatejpoval, mažu si je Naproxenem a jím Ibalginy, aby mi splaskl otok – asi tam mám zánět?… ale jak se noha vyjma jednoho volného dne namáhá, ne a ne se zlepšit 🤔🤨😐

Dnes jsme mnohokrát překračovali vodu – určitě aspoň desetkrát… kde to nešlo přejít přes kameny, tam jsme si sundávali boty. Voda byla ledová, ale brala jsem to místo studeného obkladu pro moji pochroumanou nohu 😀

Když jsme byli asi 7 kilometrů před chatou, která byla prvním potenciálním místem, kde jsme dnes chtěli spát, chvíli jsme u jednoho přítoku řeky váhali, kde ho přejít. Pak jsme si všimli větší skupinky hikerů v dáli, kteří na nás něco mávali, ale my je vůbec nepochopili… Chvíli jsme studovali mapu a nakonec se rozhodli přejít řeku jinak než oni. Zároveň jsme si všimli, že někdo od nich vyrazil napřed, když nás viděl…

Působilo to, jako by šla slečna zabrat místa do chaty pro své kamarády. Skupinka Němců a Belgičanů dnes vyrážela před námi a bylo nelogické, když jsme je i tak odpoledne došli, že by šli najednou rychleji než my. Na tohle chování jsme docela alergičtí, a tak jsme si řekli, že slečnu trochu vyškolíme.

Přepadly nás emoce a přestože mě opravdu bolí noha, rozhodla jsem se, že ji trochu „potrápíme“ – pokud to půjde, protože slečna byla jednak mladá, a pak měla neuvěřitelně dlouhé vysportované nohy… fakt jsem už hodně dlouho neviděla tak krásný modelkovský nohy!

My jsme s Tomášem malí, za což se nám už smáli v Americe, kde jsme patřili k nejmenším a nejdrobnějším hikerům, ale naší devizou je vytrvalost. Naši oběť musíme unavit a uhnat 😂😂😂

Trochu jsem přidala a zkoušeli jsme, zda jí dokážeme dojít a držet s ní krok. Na chatě jsme původně spát vůbec nechtěli, ale jestli si ona běží pro místo, tak ať se aspoň proběhne 😂🤣 Brzy jsme byli tak blízko, že jsme ji předešli. Ptala se nás, kde dnes spíme, jestli na chatě… Na to vždy říkáme, že jsme se naučili, že člověk nikdy přesně neví, kam dojde – je to hodně faktorů, co konečný výsledek ovlivní. I přes moje zranění jsem se snažila 😁 Motivace byla velká! Slečna s námi držela asi 20 minut krok, ale pak začala odpadávat. Navíc to bylo k chatě ještě 5 kilometrů, což jdeme v dobrém terénu cca hodinu… Nás tohle „školení“ začalo docela bavit, a tak myslím, že to bylo nejrychlejších 5 km v mém životě 😂🤣 Cesta byla na štěstí velmi schůdná. Místo, kde tekla řeka, jsme šli v botech – vodou. Celý den jsme si boty zouvali, ale tady nám to za to stálo. Nakonec jsme šli bahnem i bažinou – mokřady, ale pocit, že jsme se nenechali předejít, za to stál! Došli jsme o 20 minut (!) dříve, což je na 5 km pěkný rozdíl 😊

Když pak slečna přišla, říkala, že jsme teda hodně rychlí! Trochu jsem si musela rýpnout, a tak jsem odvětila, že normálně jsme rychlejší, ale že mám nataženou nohu. (Což je ale pravda 😊). A nabídla jsem jí kafe 😊 Samozřejmě nechceme dělat nějaké vlny 😆

Na chatě jsme opravdu původně zůstat ne chtěli, ale byla nová a měla dobře řešené spaní – dvě oddělené ložnice po 10 lidech. Venku foukal strašně vítr, bylo kolem páté hodiny a já si potřebuji šetřit nohu, a tak jsme se rozhodli, že pro dnešek 31 km stačí a zítra OPRAVDU vstaneme brzy a přejdeme poslední sedlo, co nás dělí od města.

V chatě jsme byli nejdříve v pěti. Když všichni dorazili, tipla bych, že tu spí tak 15 lidí. Ve společné kuchyni byl nejdřív šrumec, ale v osm večer vše naprosto utichne. Ať jsme kdekoli i s velmi mladými lidmi, tak v 20 h večer je každý dost unavený a jde se spát. Hikerská půlnoc je v devět večer 😎

Já si uvařila teplé kafe, pak jsme vařili nudle a vločkovou kaši a Tomáš si dal ještě tortilu se sýrem, rýží a olivami – aneb co už jíme 60 dní 🙈🙈 Vše jsme dělali v pohodlíčku velké kuchyně, kde teče voda! (Voda se musí převařit nebo filtrovat, aby byla 100% bezpečná – je to dešťovka). Užili jsme si hezký „pomalý“ a poklidný podvečer.

V devět je tu absolutní ticho a už je skoro tma – elektrika tady není… (resp. zde konkrétně je i uzamčená místnost pro rangera a myslím, že on tu elektriku má, protože jsem na střeše viděla malý solární panel). V chatě je teplo a za zdmi je slyšet vichřice. Okolo nás jsou hory. Tato chata patří k nejexponovanějším na Zélandu. Ať už si z někoho vystřelíme, protože se nás snaží trapně předběhnout 🙈, stále to jsou lidi, kteří se svůj čas rozhodli strávit v přírodě mimo svoji komfortní zónu. A to je moc fajn 😘👍

… tak tu snad nebude nikdo chrápat a nebudeme našeho rozhodnutí spát v chatě litovat. Za 63 dní je to naše 4. spaní v chatě.