62. den Te Araroa: Dvě sedla za jeden den – makáme 💪; Travers Saddle Track, West Sabine, Blue Lake, Lake Constance, Waiau Pass, Watau River (1997 km)

V noci extrémně foukalo – tak, že nám to povolilo dva kolíky u stanu a po půlnoci jsme si museli vzít špunty do uší, aby nás vítr ve spánku nerušil. Stan držel ve velkém větru bez problémů až do rána (i s mírně vytaženými kolíky – kdybychom navíc o větru věděli před usnutím, ještě lépe bychom kolíky upevnili 😉

V sedm jsme vyrazili zdolat první sedlo. Na obloze se honily tmavé mraky a foukalo snad 80 metrů za hodinu. Za 50 minut jsme vyšli 470 výškových metrů. Měla jsem docela nervy z počasí, a tak jsem nahoru makala – i když je nepravděpodobné, že by pršelo ráno, když paprsky slunce mraky spíše rozpustí. Předpověď počasí žádnou frontu neukazovala… Za námi ale trochu černala obloha, před námi modro a vítr foukal tak moc, že jsem v největších poryvech raději stála s hůlkami zabodnutými do země. Když jsme vystoupali do sedla, začala se maličko protrhávat obloha – díky Bohu! Po překonání několika kamenných polí jsme navíc zamířili do lesa, kde jsme byli chráněni jak před silným větrem, tak i potenciálním deštěm. Cesta ze sedla byla hodně prudká – žádné zik zak zatáčky. Trail byl přeznačený – což naše aplikace vůbec nezaznamenala. A tak jsme se po chvíli klesání objevili na mapě „mimo trail“, ačkoliv jsme šli správně – věřili jsme oranžovým značkám. Naše aplikace Gothook je tím nejlepší, co tu můžeme používat, ale celkově má hodně much…

V lese – slézáme dolů

Dobře přeznačená cesta – nalevo trail zaházený klacky, napravo značky směřující na novou cestu.

Nové druhy mechů a lišejníků – kromě nich tu moc druhů vegetace nevidíme.

Koryto řeky – řeka mění koryto často, chápu, proč je obtížné zde řeky i z tohoto důvodu přelézat.

Okolo jedenácté jsme došli na chatu, kde jsme se naobjedvali a chvíli si odpočali. K obědu jsme měli tortily, vajíčka, sýr a dresing a ještě jsem si dala čokoládu, aby se mi po těžším jídle nechtělo spát jako každé odpoledne 🤔 Když jsme se vrátili na trail, padla na mě únava a vůbec jsem ji nemohla „rozchodit“ . Přemýšlela jsem, jak těžká jídla jíme… a to jsem měla vajíčka jen dvě. Když tu nemáme sojové „sušené maso“ jako v USA, těžko se hledá slaná zdravá alternativa. Ořechy už mi taky začínají lézt ušima. Na deset minut jsem si lehla do mechu a Tomáš udělal limonádu. Pustila jsem si písničky a celkem mě to nakoplo do další chůze.

Na chatách je na nástěnkách předpověď počasí, což je bezva, není tu totiž signál.

Jižní ostrov je zatím moc pěkný, ale kilometry jdou pomalu 😕 Ke 2000 km se blížíme šnečím tempem…

Něco tady nesedí 😂😂😂

Prakticky zařízená chata – pauza na oběd

Cesta pokračovala po úplně novém trailu. V prosinci v tomto úseku byly tak silné povodně (dvacetiletá povodeň, řeka měla průtok poloviny Vltavy, když byla povodeň v Praze), že řeka změnila své koryto a utrhla kusy trailu. Viděli jsme hodně naplavených kmenů stromů a mnoho kamenů, které úplně zasypaly kus lesa – musela to bych strašná řacha, když voda tekla… Trail se podařilo opravit až teď, měli jsme štěstí, že jsme to nemuseli složitě obcházet.

Cesta směrem k další chatě – nové výhledy 😀

Po obědě nabralo slunce na intenzitě a mraky se začaly rozpouštět. Ve dvě jsme otevírali dveře další chaty a to už byla blankytně modrá obloha a na ní jen pár sněhobílých mraků. Bylo jasné, že se pokusíme ujít ještě jedno sedlo. Dali jsme si kafe a limonádu a za dvacet minut jsme vyšli.

Dekorace na chatě – origami 😁👍

Velice častá otázka, kterou zde dostáváme, je: Kam dnes jdete? = Kde dnes budete spát? Začíname na tu otázku být alergičtí… jednak se zdá, že ji lidé kladou z ne zájmu o nás, ale abychom jim nevzali místo na spaní – v chatě nebo na stan, a pak to často ani nevíme – dle naší kondice a stavu trailu se to může změnit. Než jsme vyšli překonat další sedlo, opět ta otázka padla od úplně cizího pána. Když jsme mu odpověděli, že jdeme dál, začal svými dotazy trochu zpochybňovat naše rozhodnutí. Byly dvě hodiny a oficiálně se k další chatě šlo 7 hodin = do 21 hodin. Nemyslel to určitě špatně, spíš z opatrnosti, ale docela mě to rozhodilo… přitom počasí právě teď bylo skvělé a já se cítila v dobré kondici… Někteří lidé tu chodí jen jednu chatu denně – to znamená, že vstanou a přesunou se k další chatě. To může trvat 3 – 7 hodin dle terénu. My s Tomášem šli i 4 chaty za den, protože chodíme od 7 hod do cca 19 hodin, výjimečně 20:00 hodin. Limituje nás počasí a čas, chceme ujít 3000 km, a tak je pro nás dost luxus skončit ve 14 h na chatě. Navíc by to pro nás byla i ztráta času v případě, že jsou dobré podmínky a my bychom seděli v chatě. Počasí se má za pár dní rapidně zhoršit…

Když jsme odpoledne vyšli, byla úplně modrá obloha, na které se honily bílé mraky. Nejdříve jsme překonali jeden „zub“. Cesta nahoru byla kamenitá a suťovitá. Cesta dolů mi ani nepřipomínala klasickou turistickou cestu.. žádné „zik-zak“ zatáčky, prostě střemhlav dolů po prudké klouzavé stezce. Odměnou byl pohled na modré jezero a vysoké horké štíty. Neokoukatelná kombinace! Z kytiček potkáváme jen pár druhů… Dnes se k nim přidala oranžová kvítka.

(Jinak jsme tu toho čekali trochu víc – kytek i zvířat… papouška jsme na Severním ostrově viděli jen 2x. Na Pacific Crest Trail bylo více svišťů a Pajek… ještěrky a různé druhy plazů. Všechno to s námi „žilo“. Tady zatím „mrtvo“. I motýlů jsme viděli málo… žáby jsme slyšeli jednou…, ryby v potocích moc nevidíme.)

Blue lake – WAU!

Cesta pak pokračovala okolo jezera, než nás náročný stoupák vyvedl na druhé sedlo. Nahoru jsme šli hodinu. Cesta byla opět spíše „necesta“, suť podkluzovala. Uklidňovalo mě hezké počasí – naprosto ideální to zkusit přejít! Když jsme byli na hoře v sedle, málem jsem vypustila duši. Dali jsme si asi 15 minut pauzu a snědli hodně cukru – ořechy, čokoláda a sušené ovoce – abychom měli energii na cestu dolů. Po páté jsme vyrazili. Myslela jsem si, že mám přejitím sedla vyhráno, ale náročnost cesty dolů mě překvapila. První část úseku se nechodila, spíš slézala pomocí rukou – trochu jako horolezci. Akorát bez jistícího lana 😊 Když jsme se konečně dostali na cestu, po které šlo normálně jít, byla extrémně prudká. Oba nás strašně bolela kolena – Tomáš to už nevydržel a v polovině cesty dolů si je musel namazat mastičkou proti bolesti. Pak jsme zase lezli přes vodu, kameny nebo šli cestou, kde bylo několik děr ukrytých pod stébly trávy, a tak si člověk musel dávat opravdu pozor, aby někam nezapadl.

Když jsem okolo sedmé našla místo na stan, bylo to tak akorát, abychom si ještě stihli uvařit, než úplně odpadneme. Ušli jsme jen 23 km, ale byl to extrémně těžký terén.

K večeři jsme si dali nudle a muesli kaši s čokoládou, vitamíny a Ibalgin a mastičku na léčbu zánětů a útlum bolesti.

Ještě vybít mušky a konečně máme pohodu ve stanu.

Dnes jsme na chatách a mimo ně potkali asi 12 lidí, i tak jsme šli ale celý den sami. Jestli je před námi nějaký balík lidí, tak se nás to zatím nedotklo. Důvodem je i to, že někdo chodí jednu nebo dvě chaty a často jen jeden pas (sedlo) a nám se dnes podařilo dostat přes sedla dvě, a tak jsme několika lidem „utekli“.

První sedlo bylo v cca 1800 m. Pak jsme slézali výškových 1100 m dolů.

U druhého sedla jsme lezli do výšky skoro 1900 m nad mořem – stoupali jsme ze 600 metrů nad mořem a slézali výškových 700 m dolů.

Spíme okolo 1100 metrů. Po desáté se zase začíná zvedat vítr. Filtr na vodu uklízím do spacáku, ale i když spím v péřovce, jsem si skoro jistá, že mrznout nebude.