Navzdory plánům vyrážíme z města až po obědě. Předpověď počasí ráno hlásí, že bude v horách intenzivně pršet celý den, a tak jsme nespěchali.
V 11 se na obloze kolem vrcholů hor kupí bílá mračna, déšť, který měl být už od rána, ale stále nepřichází. Jsme z té nečinnosti trochu nervózní (hlavně já :-)) , a tak se rozhodujeme, že už po obědě vyrazíme na stopa.
Ne, že bychom ve městě nic nedělali 😉 Blog jsem včera psala do jedenácti do večera…
Dostat se zpátky pod sedlo, které jsme včera sešli, bude oříšek. Kdo by jezdil do hor, když má pršet? Navíc je město Idenpendence, odkud jsme stopovali, docela slušný zapadákov s malým provozem aut i lidí.
Už se těšíme zpátky do hor, přestože to s kanystry plnými jídla na sedm dní bude náročné.
Město Lone Pine, kde jsme spali, je „hiker friendly“. Najdete zde mnoho motelů, prádelnu, restaurace, supermarket i poštu.
Na stop jsme se dnes dostali až po dvanácté. Je obrovské vedro. Po patnácti minutách nás nabrali dva hikeři z New Yorku, kteří se akorát vraceli z trailu domů. Byli už oblečeni civilně a oba velmi podobně. Černé boty a kalhoty, modrá trička a na hlavě jarmulky. Pradědeček jednoho z našich zachránců byl z Prahy! Dovezli nás asi třicet mil do města Independence, kde čekáme na další stop – teď už u odbočky do hor. Dělíme se s nimi o naše hikerské zkušenosti, přeci jen budeme tak o dekádu starší než oni 🙂
Předpověď se začíná vyplňovat. Nejdříve vidíme, jak prší v horách, pak se déšť přesouvá i za námi do údolí. Jen blbec by teď mířil do pasu. Jsem zvědavá, jak tady budeme trčet dlouho…
Minulý rok jsem doufala, že mě trail naučí trpělivosti a brát věci tak, jak přicházejí. To se bohužel nepodařilo a asi proto dostávám další lekci 🙂
Stopovali jsme dvě hodiny. Zpátky do hor nás odvezl až Michael. Michael byl hikovat a na parkoviště k pasu se vracel pro zapomenutý prut. (Hodně hikerů v horských jezerech loví ryby.) Vypadal na 68 let a působil neskutečně vitálním dojmem. A jeho stará krosna byla obrovská!
Během stopování jsme se seznámili s pěti milými hikery. Když jsme se vraceli na trail, potkali jsme norsko-americký pár, se kterým jsme se bavili už pod Mt. Whitney. Oba jsou moc prima a nasmáli jsme se s nimi 🙂
Stejně jako my se i oni dostali včera na kempoviště, které bylo hodně travnaté, s mnoha keři a položené hluboko v údolí. U cesty je trkla cedule o zvýšené medvědí aktivitě. I když se už cítili naprosto unavení, raději se vydali přes brutální stoupání o dvě míle dále na jiné kempoviště. Tady prostě spát nechceš 🙂 🙂
Na trail jsme se dostali okolo třetí. Vše, co jsme včera slezli, jsme teď tři hodiny stoupali zase nahoru. Samozřejmě s pořádnou náloží potravin.
Počasí se vyjasnilo a i když jsme šli do kopce, bylo to krásné odpoledne. Switch backy byly udělané dobře a cesta nepůsobila tak namáhavě. Své udělal i odpočinek a energerické želé s kofeinem ;-), které jsme si na zkoušku koupili v obchodě.
Často potkáváme na trailu koně. I když chápu, že je to v Americe tradice, podle mě koně dnes už na trail nepatří. Chození po vysokých kamenných schodech nebo plotnách mi pro ně přijde velice namáhavé.
Stoupání do sedla bez sedla 🙂 My šlapeme po svých.
Táto, to jsou panoramata!
Večer jsme našli paradní místo na kempování s tím nejkrásnějším výhledem, který jsme zatím viděli. Ano, tak PŘESNĚ TOTO je ta pohádkově krásná Sierra Nevada. Bez sněhu je opravdu nádherná.
I když jsme dnes pár hikerů na trailu potkali, spíme u cesty sami. Je neuvěřitelné, kolik místa a soukromí pro všechny Sierra poskytuje.
Oceňuji také, že zde nejsou žádné odpadky nebo počůrané kapesníčky jako v Česku. V přírodě panuje absolutní čistota – jen výjimečně jsme narazili na papírek o velikosti 0.5 x 1 cm… Když se tak stane, odneseme ho 😉
Všechno ztichlo a my jdeme v půl deváté spát. Jsem vděčná, že se nám Sierra dnes poprvé ukázala v celé své kráse. Veliké útrapy spojené s cestou sem za ten pohled stály.
Ahoj Leni a Tome,
díky za vše, nejen za ta krásná panoramata:)
táta