Dnes i mně došlo, že nám DOŠLO jídlo. Potraviny máme už jen asi na den a zbývají ještě desítky mil do Stehekinu.
Jídla máme málo, protože jsem si myslela, že tento úsek zvládneme ujít rychleji, ale kopce jsou BRUTÁLNÍ a zpožďují nás. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli, že se zkusíme ptát lidí, které potkáme na trailu, zda by nám neprodali jídlo.
Ráno bylo zalité sluncem. Počasí se celkově dost zlepšilo, což mi v horách přidá na klidu 🙂
Co nám bude z PCT nejvíce chybět? Veverky a svišti 🙁
Třeba tohohle svišťáka čumícího do krajiny vydržíme pozorovat minuty.
Teplo, azurové nebe, téměř žádní lidé a neobyčejné výhledy – je tu krásně 🙂
Další svišťák na obzoru. Tedy vlastně hned dva 🙂
Sviští rodinka je kouzelná 🙂
Dojídáme jedno z našich posledních jídel – kečup.
A sušenku s kečupem jste už zkoušeli?
Po prvním ranním výšlapu scházíme do údolí. Scházení dolů mi nevadí 🙂 🙂
Roste tu kytička, kterou jsme jinde neviděli. Připomíná mi Koniklec.
Po dopolední pauze je jasné, že se musíme začít ptát na jídlo, jinak budeme mít hlad a hlavně nebudeme mít energii na to trail včas dojít. Tomáš to zkouší u section hikerů a máme úspěch – oba se s námi dělí o tyčinky.
Kocháme se potoky a potůčky…
… a starými stromy.
Před polednem potkáváme trail angela, kterého jsme před tím viděli v poušti. Setkání po dvou měsících nás potěšilo a navíc jsme se dozvěděli, že bydlí blízko Portlandu, proto se domlouváme na večeři, až PCT dojdeme.
Zlomený most je stále lepší než žádný most 🙂
Další pomoc přišla od mladého páru, který PCT po částech šel. 250 gramů sušeného ananasu a tyčinka nám poskytla dost energie na celé odpoledne.
Pozdě odpoledne šplháme k jezeru Mica Lake. Dnes nám míle neubíhají. Hodně času zabírá žadonění o jídlo. Někteří hikeři se nad námi slitovali, někteří nás však odmítli s tím, že mají jídla tak akorát.
A jsme nahoře. Pohled na hory, kam jdeme, se prostě neomrzí.
Jezero Mica je oblíbenou destinací denních hikerů. Dostanete se sem pouze pěšky. Stačí ujít jen pár desítek kilometrů do kopců s celou výbavou 🙂
Večer zase scházíme a dáváme si závěrečné šplhání do kopce. Stoupání je dělané formou NEKONEČNÝCH ZIK – ZAK zatáček. V polovině kopce mě už příšerně bolí svaly na nohou, ale je šero a ještě nás čeká kus cesty ke spotu.
Jsem úplně KO, jako bych každou chvíli měla vypustit duši.
A jsme tady. Dosažení dnešního cíle mi nalilo radost do žil. Cítím se jako vítěz na Olympiádě. Zvládli jsme ten pitomej kopec!!!
V euforii slibuji Tomášovi, že zítra budu o jídlo prosit já.
Pro dnešek vaříme fazole s rýží a vločkovou kaši od naší oblíbené společnosti Mary Janes.
Spíme na míli 2 526 a ušli jsme 45 km.