Chtěli jsme vstát v pět, avšak Tomáše jsem ze spacáku byla schopná vytáhnout až 15 minut před šestou. Vstávání nám nejde. Zpětně nechápu, že jsme v High Sierra vstávali v pět a ještě do zimy a sněhu…
Kvůli Tomášovi mě mrzí, že jsme Sierru neušli celou, vím však, že v tu dobu to bylo to nejlepší rozhodnutí, protože jsem psychicky neměla na to zvládnout situace jako traverzování prudkých srázů nebo přelézání rozbouřených řek. Kdybych se tam do stejných podmínek vrátila teď posilněná touto zkušeností, vím, že bych to už zvládla. Dalším významným faktorem bylo, jak jsem už psala, počasí, které zvedlo hladiny řek a zároveň díky vysokým teplotám rychle roztávalo sněhové mosty a my měli obavy, abychom neskončili „uvězněni“ mezi dvěma řekami s omezenými zásobami jídla.
Všichni, kdo High Sierru letos na PCT přešli celou, mají můj velký respekt. Tři moji kamarádi, kterým se to podařilo, z toho stresu onemocněli. Jeden si vyvrkl kotník, kamarádka má problémy s kyčlí a čeká na verdikt fyzioterapeuta. Tlak na fyzičku byl obrovský a po tom, co povolil, si tělo žádá své…
Když se na trailu mluvilo o Oregonu, všichni zdůrazňovali, že se chodí po rovině. Existuje i tzv. Oregonská výzva, během které se hikeři snaží přejít jeden padesatimilový úsek za den! Další výzva spočívá v tom, že se hikeři pokouší přejít celý stát Oregon za 14 dní.
Jsme tu třetí den a žádná Polabská nížina se zatím nekoná. Jasně, nejsou tu žádné hory, ale do kopců šlapeme od rána a celé dny.
Krajina mi připomíná tu, kterou znám z domova. Lesy, louky,… Někdo říká, že se má Oregon proběhnout s klapkami na očích, ale stromy se tu tyčí až do nebes a působí tak majestátně, že se vyplatí zvednou hlavu a otočit se za nimi. Odhaduji, že mají alespoň 35 metrů.
Jak prý poznáte vodu přímo z pramene? Po natočení v sobě má hodně bublinek 🙂
Teplo je už od rána, po poledni přesáhne snesitelnou hranici. Hodinu před dvanáctou si dáváme oběd – vločky, jerky a nachos – a v jednu se uvelebujeme u vodního kanálu k 90minutové pauze. Pereme ponožky, nabíjíme akumulátory, čistíme vodu na další úsek. Nějak to na mě padlo, a tak si na 15 minut lehám 🙂
Do každého kroku se teď musíme nutit. Denodenní chůze je stereotypní… A upřímně mě to někdy VŮBEC nebaví. Myslela jsem, že budu mít čas přemýšlet o spouště věcí, ale ve finále si někdy dozblbnutí pouštím ty samé písničky, abych zaměstnala mozek něčím jiným než že zase nohy šlapou. Minuty pauz rychle utíkají…
Jak mi tady na PCT říkal jeden známý z Česka: „Myslel jsem, že budu přemýšlet nad filozofickými otázkami a ve finále mě stejně nejvíc zajímá, jestli vyhrála Sparta nebo Slavie.“ 🙂 🙂
Dopoledne jsme dali 17 mil. Přecházeli jsme přes mnoho lesních cest a silnic a když jsme šli k jedné z nich, řekla jsem, že bychom mohli narazit na trail magic. A byla tam pro nás opravdu nachystaná sušenka 🙂
Odpoledne se nám podařilo splnit plán a ujít dalších 12 mil k místu, kde je voda. Spát u vody je praktické z mnoha důvodů – můžete se umýt, napít nebo si uvařit večeři a lehce pak opláchnout nádobí.
Vzkaz u cesty s informací, kdy je další voda. Údaje na papírku jsou mylné… Tak jako v životě nesmíte ani tady věřit všemu, co se píše a co vám kdo řekne 🙂
Čistíme vodu u pramene 🙂
Odpoledne jsme šli i z kopce a po rovince – paráda 🙂 Poslední míle mě už bolely nohy, a tak jsem byla šťastná, když jsem viděla odbočku k přístřešku, kde jsme dnes měli spát. Od cesty stojí v lese jen asi 250 metrů.
U stolu před chatou seděli už tři starší lidé (během dne potkáváme jen málo lidí – asi tak do 10). Pozdravili jsme se a šli postavit stan. Hned jsem všechno vevnitř stanu nachystala, abychom si po večeři mohli rovnou lehnout :-), a šla jsem chystat jídlo – trojice mezitím dovečeřela a šli spát. Dokonce na nás zavolali, že máme volný stůl – milé gesto.
U chaty nakonec voda netekla, ale Tomáš našel potok asi 500 metrů dál, a tak šel pro vodu, abychom se mohli umýt.
Když je málo vody, myjeme se jen mokrým ručníkem. Nohy máme od prachu úplně černé, ale v rámci možností to stačí.
Seděla jsem na lavici u stolu a užívala si ten luxus, že nemusím vařit na zemi, jak vařím 95% času. Chata vevnitř měla daná prkna na přespání a kamna a voněla karbolkou. V plastové nádobě, kde bylo uvedené, že si z ní můžeme vzít jídlo, jsme našli dobrou proteinovou tyčinku 🙂
A tak jsem si seděla před chatičkou, kterou jsem vždycky chtěla mít, vařila dobré nudle, poslouchala ptáky, dívala se na nádhernou přírodu kolem sebe a cítila jsem se opravdu šťastně. Všichni už spali ve stanu a my si s Tomášem užívali krásný večer v soukromí.
A když už jsem si myslela, že teplý letní večer (bez komárů!) nemůže být dokonalejší, přišla se až přímo k nám napást sametově hnědá srnka 🙂
Spíme na míli 1761 u South Brown Mountain Shelter a ušli jsme 47 km.