Jak je vidět z fotky výše, Amerika je opravdu mecca ultralightu 🙂
Parádní sprchy ve Warner Springs 🙂 Kromě horké vody tady dostanete zdarma i voňavé mycí potřeby.
Na pohodlí komunitního centra doteď vzpomínáme…
A na dobroty z hiker boxu i kemp plný králíčků.
Ráno jsme vycházeli až po osmé, protože jsme na postě ve Warner Springs měli náš první balík s jídlem.
Jídlo jsme si objednali předem už z Česka z amerického eshopu Zeroressuplybox, který se specializuje na potraviny pro hikery. Přišly nám dehydratované bramborové kaše, instantní jídla od Knorru, která tu jsou opravdu dobrá, jako rýže a těstoviny, tortily, sušenky, ovesné kaše, iontové nápoje atd.
Na poště jsem navíc objevila další hiker box, kde jsem ukořistila balík tortil, bramborovou kaši a ovesnou kaši – nejčastěji je zde příchuť jablek a skořice. Vločky jsou měkkoučké, kaše slaďoučká, takže se hodí jako perfektní desert.
(Náš balík popsali v eshopu obrovským písmem Tomášovým příjmením, a tak se dobře hledal – možná tip pro Českou poštu.)
Před poštou jsme si rozdělili jídlo do batohů a vyrazili jsme. Zpočátku nám na cestu svítilo sluníčko, ale v poledne zalezlo a bylo pod mrakem. To se hodilo, protože byl tento úsek cesty bez vody, na druhou stranu díky tomu působila krajina smutně a místy byla zima.
Tři kila jídla navíc, která jsme si každý odnesl z pošty, a zásoby vody nám daly pořádně zabrat. Cesta vedla hodně do kopce a s plnými batohy se šlo z tuha. Vůbec to neubíhalo. Navíc stále nevíme, jak se máme popasovat s tím, že můžeme narazit na další hady, a tak jsme neustále ve střehu. Dnes jsme například viděli dva mrtvé chřestýše na silnici a jednoho menšího živého hada u trailu. K tomu navíc sledujete jedovaté rostliny, kterých byste se neměli dotknout. Takže se neustále koukáte před sebe, pod sebe a do toho kličkujete mezi jedovatými keři. To člověka po pár kilometrech docela vyčerpá.
Cesta byla docela nudná, jen na konci jsme šli nekolik milí v krajině se zajímavými velkými kameny.
Nakonec jsme se doplazili k mezi hikery vyhlášenému místu Mike’s place. Tohle místo je známé i kvůli své strategické poloze v suché sekci trailu. Za dobrovolný příspěvek si zde můžete natočit z cisterny vodu.
Tomáš mi říkal, že u Majkla vaří, že si můžeme dát třeba paláčinky, sprchu a tak… Už když jsme přicházeli, působilo to tady tak trochu podezřele… Z dálky jsme slyšeli nějakou rock-metalovou hudbu a když jsme vešli na „dvůr“, byl všude bordel… Asi jako když si představíte zahradu nějakého starého podivína plnou harampádí – od starých strojů z posilovny po rozbitý nábytek. Tady byste našli prostě úplně všechno, na co si vzpomenete. Nutno uznat, že atmosféře nepřidalo ani počasí. V pět se začala navalovat mlha, bylo sychravo jak v listopadu, vlhko a to všechno vyústilo v pořádnou zimu. Po palačinkách a teplé (jakékoliv!) sprše nebo záchodu jsme si mohli nechat tak akorát zdát 🙁
U Mikeho už bylo nekolik hikerů, kteří venku u stolu klepali kosu a hulili trávu. My jsme rychle postavili stan, navlékli na sebe všechno oblečení a šli obhlédnout situaci. Ten neutěšený prostor uprostřed hor bez signálu mě trochu vykolejil. Na druhou stranu je hezké, že někdo tohle pro hikery dělá, i když svým dost specifickým způsobem.
Asi za deset minut se objevil Mikeuv naprosto zhulenej (v Kalifornii je kouření trávy legální) kamarád, pozdravil se s námi a nabídl všem večeři. Grilovaný kuřata. Ty jsme odmítli s tím, že maso nejíme – byl ale milej a řekl, ať si vezmeme aspoň pečený brambory s cibulí. To trochu prolomilo ledy. Brambory s jalapenos papričkami a pálivou omáčkou chutnaly po celým dnu skvěle. K tomu jsem si musela dát pivo, abych tu celou situaci trochu rozdejchala. Mikeův kamarád si pak nasadil sluneční brýle, i když bylo šero, zapálil si cigaretu a labužnicky se vysmátej opřel o kapotu nějaké americké káry, co spravoval, a u toho poslouchal muziku.
My jsme šli už v šest nachystat věci do stanu, kde jsme už zůstali, a přitom jsme věděli, že tuhle noc nám bude obrovitánská zima…
Za noc strávenou u Majkla jsme zaplatili jako dobrovolný příspěvek 10 dolarů, dolar za limču a pět dolarů za pivko. Je to na 127. míli. Cestou jsme skoro nikoho nepotkali. Jen 4 hikery a 3 jejich psy za celý den.
Jsem myslela, že vám nabídl trávu, co s kuřatama? 🙂 A po vínu se ti nestýská? 🙂 Pusu!