2017: PCT – 4. den na trailu – z padesáti stupňů klesla teplota skoro na nulu

Dnes jsme si plánovali odpočinout a ujít jen 15 mil, ale nakonec z toho bylo 45 kilometrů 🙂

Celou noc foukal vítr a bylo chladno, ani se nám ráno nechtělo ze spacáku. Vstali jsme až v 5:30. Bylo celkem frišno, proto jsme se rychle sbalili a vyrazili na trail. Stále foukal silný vítr, což se během dne nezměnilo, a tvořily se bouřkové mraky, přesto se šlo dobře (mraky motivovaly 🙂 ) a cesta rychle ubíhala (jen jsem si chvílemi musela dát pozor, abych neodletěla 🙂 ). Viděli jsme i prvního hada, plazil se přes cestu do trávy. 

Protože jsme mysleli, že bude odpoledne pršet, náš původní plán byl postavit po obědě stan a neriskovat chůzi v bouřce a v dešti v horách. V místě, kde jsme chtěli zůstat, ale nebyl vhodný prostor pro stan, šíleně zde foukalo a hlavně se tu před pár dny vyčerpal jediný zdroj vody, kterou představovala hasičská nádrž, rozhodli jsme se pokračovat. Jelikož voda nebyla ani na dalších kilometrech a my s sebou měli každý jen 1, 5 litru na celý den, došli jsme až k místu, kde byly na mapě vyznačené SOS kanistry s pitnou vodou pro hikery.

Během celého dne jsme potkali jen 4 další hikery a pak tři výletníky – dva dospělé muže a jedno asi dvanáctileté dítě. Všechny jsme předběhli, jen tahle trojička s námi celý den držela krok (respekt!). Mezi dvanáctou a čtvrtou odpoledne jsme potkávali už jen je a začali se vzájemně zdravit. Když jsme sešli z hor na náhorní plošinu a chyběl nám už jen asi kilometr k vodní kešce, dali jsme se s nimi do řeči. Přiznávám, že navázání bližšího kontaktu byl i tak trochu záměr, abychom je pro případ, že bychom na vodu nenarazili, požádali, zda by nás odvezli někam např. do města. Nakonec se na cestě objevil had, na kterého jeden z trojice malém šlápl, a tak byl prostor dát se do řeči. Byli moc milí stejně jako ostatní Američani, co jsme zatím potkali, a fandili nám v tom PCT dojít. Sami byli ze San Diega a říkali, že během víkendů vyráží na dlouhé výlety do hor.

Keška byla plná barelů s vodou, ale zároveň jsme si všimli plakátu upozorňujícího na kemp a obchod vzdalený 3,5 míle. Možnost umýt se po pěti dnech jsme nemohli odmítnout. Chtěli jsme stopovat, ale tihle chlápci nám nabídli, že nás svezou, za což jsme jim snad desetkrát děkovali. Navíc začalo pršet, a tak jsme cítili ještě větší vděčnost za nabídnutou pomoc.

Kemp byl obrovský s milými majiteli. Byli jsme tu jen my a pár dovolenkářů z Mexika. Noc pro dva a stan stála 18 dolarů. Dokoupili jsme ještě nějaké sušenky, kávu a instatní večeři za dalších dvacet a po zbytek dne dobíjeli naše mobily, kameru a další zařízení, vyprali pár kousků prádla, stříhali video a psali blog.

Kombinace ochoty lidí, které jsme potkali, možnosti teplé sprchy, toalet i nákupu jídla nás zavalila přívalem pozitivní energie, která nám vydržela až do podvečera.

Večer se opravdu výrazně ochladilo – hádám, že teplota klesla k nule, a tak jsme se museli do našich quiltů pořádně nabalit. Na štěstí zůstala vyhřátá alespoň zem, ale jinak okolo nás fučí vítr, prší a je opravdu zima. V předpovědi byla sněhová bouře a prudké ochlazení – až na ten sníh, který ale ještě stále může přijít, se všechno splnilo. Tomáš vytuhnul už před osmou, ani se nenavečeřel.

Stan a věci máme plný písku. Zlatý vedra…