V noci jsem střídavě cítila kouř, ale nebylo to nic strašného. Po snídani ve stanu jsme prolomili hradby komárů u dveří a před sedmou už byli na trailu.
Návštěva města nám úplně rozhodila morálku a pro oba je teď těžké se nahodit zpátky do šlapacího módu. Myslíme na všechny vymoženosti města a oba bychom se někde nejraději natáhli…
Celé dopoledne jsme procházeli přes úplně spálené části lesa s velkým množstvím jezer. Cesty už jsou místy obsypány borůvkami. Borůvčí nám sahá až ke kolenům. Kromě tří holek jsme nikoho za celé dopoledne nepotkali.
Navzdory naší lenosti a „blbé“ šlapací náladě se nám do půl jedné podařilo ujít 16 mil. Během nich jsme se pomalu přibližovali k rozsáhlému dýmu z požáru.
Přes oběd jsme zastavili u jezera. To už polovinu sopky Mt. Jefferson zahalil bílý oblak dýmu. Než jsme se stačili naobědvat, schovala se hora do bílé hory celá a oblaka padala na louku, kmeny stromů, hladinu jezera a na nás.
Zkrátili jsme pauzu, rychle umyli nohy v jezeře, navlhčili kapesníky, které jsme si uvázali přes obličej jako banditi, a vydali se 7 mil k uzávěrce trailu.
Cestou k u závěrce jsme se dali znovu do řeči s rodinou, kterou jsme potkali už u jezera. Kvůli ohni změnili plány a zbytek dovolené stráví s dětmi na kole. Oblast okolo hory Mt. Jefferson je pro turisty uzavřená a její plocha se s rozšiřujícím ohněm ještě zvětšuje. Jejich příbuzná je dnes proto bude odvážet autem zpátky domů. Nabídli nám, že by nás svezli alespoň kousek, pokud se u uzavírky potkáme. A hlavně nám řekli, že se uzavřela další část parku, a tak musíme odejit jinudy!
Značení mají Američani perfektně zvládnuté, a tak to bylo zřejmé, už když jsme procházeli.
(Oheň vznikl díky blesku. Měsíc se jednalo o malý požár, který měli hasiči pod kontrolou, teď se ale díky nedbalosti zmnohonásobil a zasaženo je víc jak 20 km čtverečních.)
Díky uzávěrce jsme procházeli částí parku, kam bychom museli mít další povolení. Tato část byla překrásná. Působila jako prales.
Když jsme se konečně dostali na silnici, zastavila nám po delší době hikerka, která chodí s manželem také často do přírody, a odvezla nás do města.
Koupili jsme si kafe a večeři a šli stopovat dál.
To už bylo asi půl sedmé. Na silnici skoro nikdo nejezdil. Docela brzo nám ale zastavila dvojice mladých lidí se psem. Jejich auto bylo docela „zážitek“. Na zadní sedačce jsme seděli s fenou vlčáka, ale byla moc hodná 🙂 Bohužel jim Tomáš řekl nepřesnou informaci, a tak nás vysadili dříve, než jsme mysleli, a zase jsme čekali. Navíc byla zadní sedačka od psa pořádně pročůraná, a tak jsem od toho měla mokré věci. Alespoň stále platí, že Američani jezdí opatrně a týkalo se to i tohohle „divokého“ party páru 🙂
Po hodině čekání nám zastavil jeep s lidmi z rezortu, kam jsme přesně potřebovali! Prostě zázrak 🙂 Polovina cesty do resortu vedla přes nezpevněnou cestu s dírami. Auto neskutečně házelo a kodrcalo, byl to zážitek sám o sobě 🙂
Okolo půl deváté večer jsme se jako zázrakem ocitli v resortu Olilaki Lake.
Krása jezera s dlouhým molem a loděmi mi vyrazila dech. Jezero se nesmí využívat k plavání, protože slouží jako zdroj pitné vody, a tak jsme si šli za tmy umýt nohy k jinému jezeru, které leží o kus dál.
V deset jsme se navečeřeli a v půl jedenácté jsem naprosto vytuhla 🙂
Spíme na míli 2043 a ušli jsme 45 km.
Ahoj cestovatelé 🙂 Při čtení vašich dalších zážitků na trailu jsem skoro nedýchala, jak to máte napínavé 🙂 Ti komáři musí být hrozně, hrozně otravní… jste moc stateční ….a usmíváte se 🙂 Oni vás nedostanou!! 🙂 Opatrujte se a šťastnou cestu.
Děkujeme! Poslední dobou je to maso, ale tak to snad doklepeme. Ale už je těžký najít nějak motivaci… Pořad všechno ve špíně a ted je to hodně náročné v tom smyslu, že slapeme hodně do kopce a jsme jen v lese 🙁 Krásný den!